Hlavní obsah

Hanna, zakletá panna

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Martina Magdalena

Štěstí může znamenat pro každého něco jiného. Někdo jde za štěstím a nalezne zkázu a jiný se žene do zkázy a nalezne své štěstí.

Článek

Na začátku vesnice stál panský statek. Vládla zde železnou rukou paní Tylda, statná odkvétající krasavice, která před lety pochovala svého muže. Měla množství čeledě, jakpak by ne, když její chlévy přetékaly dobytkem a stáje koňmi, na lukách rostla tráva rychleji, než jí ženci mohli pokosit, sýpky nestačily náporu obilí a v sadech rostlo tolik stromů, jako je je v makovici zrníček.

Paní Tylda se ráda strojila a potřebovala mít k ruce šikovnou služku, která by jí obskakovala. I vybrala si mezi děvečkami Hannu, děvče jako květ, jíž se hnědé vlasy hadovitě kroutily po zádech a stejně hnědé oči se dívaly mírně do světa. Hanna byla štíhlá jako mladý smrk, měla jemné, prací nezhrublé ruce a při chůzi jakoby tančila. Však se za ní spousta mládenců nejednou otočila a mnozí z nich by jí rádi pozvali na tanec, ale Hanna vycházela z domu zřídka. Neměla čas na zábavu, paní Tylda brzy zjistila, že dívka, obratně vykonávající všemožné hospodářské práce, je stejně šikovná v kuchyni a vyzná se i v šití. Od té chvíle neměla dívka oddechu. Když nestrojila své paní vybrané lahůdky, uklízela v pokojích a večer šila paní Tyldě šaty. Děvečky jí záviděly, že se dostala za služku do domu, ale žádná z nich netušila, jak hořký je to život. Kdykoliv měla paní Tylda špatnou náladu, vylila si zlost na Hanně. Kolikrát po dívce hodila talíř s koláčky, že nejsou dost vypečené, kolikrát se štítivě odvracela od nadívaného kuřátka, kolikrát jí roztrhala výšivky na krajkách, že nejsou dost krásné…

Hanna mlčky trpěla svůj úděl. Jen potajmu plakávala do zástěrky, aby jí paní neviděla a nelála jí.

Když jí bylo nejhůře, těšívala se na okamžik, kdy bude moci spočinout hlavou na tvrdé podhlavničce a přenést se do říše snů, kde jí nic netrápilo, netížilo a nebolelo.

Už mnoho nocí se jí zdával zvláštní sen:

Viděla samu sebe, jak kráčí po pískem sypané cestě a před ní se otevírá zlatá brána. A v uších jí zněl tajemný hlas, vábící jí dovnitř- pojď za štěstím…

Hanna tomu snu nerozuměla, ale toužila nalézt tu cestu a tu bránu a zjistit, co je jejím štěstím. A tak jednoho dne, kdy jí paní Tylda otloukla o hlavu mísu dozlatova usmažených koblih, sbalila si Hanna uzlík se svým skrovným majetkem a v noci potajmu utekla ze statku do širého světa.

První noc, kterou strávila uprostřed lesa, spala s obličejem zabořeným do hebkého mechu a tolikrát opakovaný sen jí navštívil znovu. Zase kráčela po té písčité cestě a zlatá brána se před ní otevírala dokořán. Tentokrát ale jakýmsi zázrakem věděla, kudy má jít. Ráno se umyla rosou a vydala se na cestu. Šla jistě a samozřejmě, přes lesy a pole, přes kopce, řeky, vyhýbala se městům i vesnicím, až zakrátko došla do hor.

Tam se na úbočí skal rozlévala hustá mlha a jako závoj halila vše včetně slunce, které jen s námahou prodíralo své paprsky skrze ní. Hanna ucítila pod nohama písek a po strmě se kroutící stezce se vydala vzhůru do skal. A najednou se před ní tyčila zlatá brána. Dokořán se otevřela, když před ní Hanna stanula a nabídla dívce svou náruč. Hanna vešla dovnitř a užasla, když seznala, že za branou se rozkládá třpytivý hrad z bílého kamene, který se na slunci leskne a září jako démanty. Cosi jí táhlo dovnitř a Hanna šla. Prošla chodbou a komnatami a nikde nepotkala ani človíčka, neozval se jediný hlásek. Hrad byl prázdný a přeci bylo znát, že jej někdo uklízí a stará se o vše.

Hanna zůstala stát v prázdné komnatě, kde bylo uprostřed rámu velké zrcadlo. Pohlédla do něho a ke svému úžasu se uviděla v drahých šatech, s perlami ve vlasech a drahými prsteny na rukách. A ze zrcadla se ozval onen tajemný hlas:

„Vítej Hanno, dívko vyvolená mezi tisíci. Tys předurčena, aby ses stala paní na Skalním hradě. Žij zde dle chuti…“

Hanna nevěřila ničemu z toho, co právě slyšela. Jak by ona, obyčejná chudá dívka mohla být hradní paní, žít v přepychu a nádheře? Tázala se zrcadla, ale odpovědi se nedočkala. Nakonec se začala svými myšlenkami zaobírat sama. Proč by vlastně nemohla být paní celého hradu. Bude chodit v hedvábí, jíst vybraná jídla, pít ušlechtilé víno, jezdit na koni, spát v prachovém peří…Zástup služek jí bude obskakovat, tak jako ona sama obskakovala paní Tyldu. Ale nebude zlá, bude velebit onu chvíli, kdy jí přivedla do hradu a bude mít pochopení pro své poddané.

Večer jí zastihl převlečenou do skvostných šatů, s drahými šperky ve vlasech, na bělostném hrdle i na rukách. Seznala, že služebnictvo nepotřebuje. Vše, nač si jen pomyslí, zjeví se před ní jako mávnutím kouzelného proutku. Usnula v prachových peřinách, opojena sladkým vínem.

A tak pomalu ubíhal den za dnem. Hanna ještě neprošla celý hrad, ještě nepoznala vše, co se před ní ukrývalo, když se jí zastesklo po lidech. I vydala se k bráně. Jaké bylo její překvapení, když se brána neotevřela a marně se Hanna snažila dostat se ven. Nepomohly příkazy ani prosby, pláč ani křik. Dívka zůstala uvězněna na tajuplném hradě, ztraceném kdesi uprostřed divokých skal.

Uběhla celá desetiletí a Hanna nezestárla ani o den. Byla stále krásná a svěží. Jen její oči ztratily lesk a úsměv se setřel z tváře. Němě, jako stín bloudila po chodbách hradu a bezmyšlenkovitě otevírala a zase zavírala dveře komnat. Už dávno se nabažila krásy a bohatství, které bylo a nebylo její. K čemu jí byly safíry a rubíny, perly a diamanty, když je nemohla nikomu ukázat, k čemu krásné šaty, když jí v nich nikdo neviděl…Společnost jí dělali jen supi, ti krvežízniví holokrcí netvoři, kteří sedávali na hradbách a střežili sídlo. Jejich křídla rozehrávala koncert plný šumu pokaždé, když se houfem zvedali a odlétali za potravou. V koutě nádvoří se pak v prachu vršila hromádka vybělených kostí a oni svým odporným křikem zvěstovali nebezpečí.

Za měsíčních nocí vycházela Hanna sama na hradby a jako Bílá paní se procházela sama sem a tam. Brzy se pověst o ní roznesla do krajů a potulní pěvci zpívali své písně o zakleté panně, která je pověstná svou krásou a čeká na vysvobození ze zajetí tajemného hradu. Mnoho mužů se pokoušelo hrad najít a spousta z nich se domů nikdy nevrátila. Zahynuli kdesi ve světě, aniž by hrad našli a ti, kdož měli štěstí a prošli mlžným závojem skrze skály, ukončili své životy ve spárech nelítostných supů. Jen ten, kdo znal sám sebe a měl čistou duši, mohl prý dojít až do hradu a krásnou Hannu vysvobodit. Léta plynula jako voda v řece, lidé se rodili a umírali a pověst o zakleté dívce je provázela od pokolení k pokolení.

Rozlehlé pastviny, které kdysi patřily pyšné paní Tyldě, dnes spravoval její syn, který se již dávno oženil a jeho dva synové dorostli ve ztepilé mládence. Starší Václav byl hospodářem jako jeho otec, mladší Michal zastával místo pasáčka. Nebažil po statcích ani majetku tak jako jeho bratr, rád se toulával po lukách a lesích a obdivoval krásy přírody. Naučil se mezi dobytkem rozumět stromům, vodě i oblakům. Skrze vše, co ho obklopovalo, poznal, že svět není jen truhlice plná zlaťáků, že jídlo se najde i tam, kde není navařeno a prostřeno, že voda z potoka hasí žízeň lépe než medovina a víno, spánek přinese lépe travnatá poduška než prachový polštář a že člověk nemusí navštěvovat školy, aby byl moudrý.

Když tak sedával na mezi a pozoroval strakaté krávy, jak si lačně vybírají šťavnatá stébla, mnohokrát okolo něho prošel žebrák a zastavil se na kus řeči. Michal naslouchal vyprávění o městech a vesnicích, o životě obyčejných lidí v nich, o pověstech, které krajem kolovaly, o pohádkách, které se vyprávěly dětem před spaním. Dozvěděl se tak jednou i o zakleté panně.

Zatoužil poznat ten tajemný kraj i nešťastnou krásku, uvězněnou kdesi v horách ve zlatém zámku. Zatoužil spatřit zblízka její krásnou tvář a vysvobodit jí. Jenže, kde hledat zlatý zámek a krásnou pannu nevěděl nikdo. A tak Michal jednou opustil rodný dům a šel sám a sám světem a hledal odpovědi na své otázky.

Náhoda ho jednoho dne přivedla na cestu, vysypanou bílým pískem, která se strmě kroutila mezi skalami a vedla výš a výš, až tam, kde slunce skrývalo svou zlatou tvář v mlžném závoji. Michal nepochyboval, že jde správnou cestou, která ho dovede k zakleté panně. V dálce spatřil rozlehlý hrad, jehož věže pánovitě čněly k nebesům. Pak došel k bráně, žhnoucí do okolí barvou ryzího zlata a dotkl se jí. Ihned rukou ucukl, kov pálil jako by byl žhavý. Ten dotyk bránu rozezněl zvukem strun loutny a ten tón přerušil vzápětí ohavný křik holokrkých supů, jež se v kruzích snášely k mládenci.

Michal netušil, co má dělat. Nohy mu vrostly do země, nemohl se ani pohnout, a tak jen pevně zavřel oči a myslel na to, že žádní supi tu nejsou a tím spíše, že ho nechtějí zaživa roztrhat svými pařáty a zobany. A pak vše utichlo…

Když se Michal odvážil oči zase otevřít, byl uprostřed pustiny, kde se v bílém písku sem tam zdvihaly rozervané skály. Po zlaté bráně, o pyšném hradu a po supech nebylo ani památky. Jen o kousek dál ležela v písku dívka v drahocenných šatech.

Michal k ní poklekl a odhrnul jí z obličeje záplavu vlasů, které připomínaly čerstvě vyloupnuté kaštany. Její krása mu na chvíli vzala dech. Ale jen na chvíli. Pak se k ní sklonil a políbil ji.

Hanna, jakoby se probudila z těžkého snu. Už nebloudila prázdnými chodbami prokletého hradu. A nebyla sama. Ležela na rozehřátém písku a nad se skláněl mládenec s očima jako dvě studánky. Hanně se rychle vrátila barva do tváří a po dlouhé, předlouhé době uslyšela svůj vlastní hlas, to jak mládenci děkovala za své vysvobození.

Písek jim skřípal pod nohama, jak kráčeli spolu dolů ze skal zpět k lidem. Vraceli se tam, odkud oba kdysi odešli - Hanna před desetiletími, Michal sotva před rokem.

A jak vlastně Michal dokázal tak prostě a jednoduše zlomit kletbu Zlaté brány?

Neutekl jako mnozí pryč, když supí křídla zašuměla nad bránou a jejich křik byl těm nešťastníkům smuteční melodií, věřil, že mu neublíží, věřil sám v sebe, že je jeho údělem jít do světa a najít zakletou dívku.

A tak se i stalo…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz