Článek
Na konci světa leží země věčného sněhu a ledu. Vládne zde Ledová královna. Nekonečné bílé pláně, hluboké zasněžené lesy, jezera pokrytá ledovou krustou a celá země obklopená severním mořem. U strmých útesů však nekotví žádná loď a ani žádná nepluje na dohled. Země je zahalena mlžným oparem, který ani slunce neprosvítí. Po sněhových pláních ještě nikdy neprošla lidská noha, jen stopy zvěře tu po staletí zahlazuje vítr. Nad lesy zní pouze skřek vran a nesmírným tichem je slyšet občasné praskání ledu. Ledová královna prochází svou zemí a za ní vlaje vlečka bílých šatů, přinášející vánici a bouři. Je krásná a chladná, jako zima, které vládne. Její černé dlouhé vlasy zdobí vysoká koruna a uprostřed ní září diamant.
Legenda vypráví, že diamant dává majiteli nesmrtelnost a věčné mládí.
Lidé už od dávných věků toužili po kouzelném diamantu a nejeden člověk se vydal do neznámých krajů, aby ho našel. Většina odvážlivců zaplatila za svou touhu životem, mnozí promrhali celé jmění, a přece ho nikdo nikdy nespatřil. Všichni však věřili, že existuje. Starci o něm vyprávěli příběhy svým vnukům, když hlídali nocí svá stáda před vlky, ženské o něm mluvily, když spřádaly len a bělily prádlo, muži o něm snili na cestách za obchodem a při lovu.
I král Země rudého lva toužil po diamantu. Mládí už ho dávno opustilo a stáří se hlásilo každým dnem víc a víc. A on se bál smrti, věděl, že žil špatným životem a že na jeho rukách lpí spousta nevinné krve těch, které poslal diamant hledat a kteří se už nikdy domů nevrátili, stejně jako krev těch, které nechal odstranit jako nepohodlné. Jeho vězení byla neustále plná, ať už lapků a loupežníků nebo nepoctivců a podvodníků, ale i lidí, kteří se králi znelíbili. Každý týden vířily na náměstí před královským palácem vojenské bubny a kat v rudé haleně zdvihal svůj meč, aby ukončil něčí život.
Tržiště na náměstí hlučelo svým životem. Hrnčíři, košíkáři, pláteníci, rybáři, perníkáři a kořenářky, všichni nabízeli své zboží a vychvalovali je až do nebes. V hustém mumraji lidí se proplétali kejklíři a bavili kolemjdoucí svými kousky. A mezi tím vším se čile míhali nenápadní kapsáři a drobní zlodějíčci.
Jedním z nich byl i štíhlý hnědovlasý mládenec, kterému ve zlodějském cechu říkali Honzo. Měl dlouhé, hbité prsty a dokázal se tak šikovně protáhnout i nejmenší skulinou, kterou by sotva dítě prošlo. Dnes měl posvícení. Už dobré tři nadité váčky se mu podařilo uzmout nepozorným obchodníkům a obral i jednu dívku, která se hlouběji zahleděla do jeho rozesmátých očí. Když se však pokusil okrást blahobytně vyhlížejícího pána v širokém klobouku, štěstí se k němu obrátilo zády. Muž ucítil, jak ho jeho měšec nedobrovolně opouští a ztropil poplach. Stráže byly nedaleko a než se milý Honza stihl ztratit v davu, byl lapen a vržen do temného žaláře paláce.
Teď seděl na hrstce shnilé slámy s ostatními vězni a přemítal nad svým zpackaným životem. Věděl, že jediná cesta, která ho odsud čeká, je na popraviště a také věděl, že by ho mohl od smrti zachránit jen zázrak.
„Mít tak ten zázračný diamant, to by se mi šlo na popravu vesele. Dal bych za něj nevím co, nechce se mi ještě umřít.“
„Tak to sis měl vybrat lepší práci než krást lidem jejich těžce vydělané peníze, hochu!“ řekl mu vrásčitý vězeň.
„Ale tohle je tak snadné. Mám rád nebezpečí.“ usmíval se Honza.
„Však si ho brzy užiješ, až se setkáš s katem…“ zabručel muž.
Honza se při té představě malinko otřásl, ale pak se natáhl do slámy a oddal se snění.
Však mu ještě hlava na krku drží.
Ráno, sotva se rozednilo, zarachotil v zámku klíč a žalářník spolu s několika strážnými vyvedli vězně ven. Na ruce i nohy jim nasadili těžké okovy, které mnozí z nich sotva unesli a spoutané za sebou je hnali dlouhou kamennou chodbou ven na náměstí, kde se pomalu srocoval dav, toužící po své dávce napětí. Tentokrát bylo mezi lidmi mnoho žen, Honza byl postavou známou a nejedna dívka potajmu setřela slzu, když si představila, že jeho mladá hlava padne na špalku pod katovým mečem, že se navždy zavřou jeho milé oči a že už nikdy žádnou z nich nesevře v náručí a neukradne jí ne-li peníze, aspoň polibek.
Honza kráčel vstříc smrti odhodlaně, pozdě v noci, když ostatní usnuli neklidným spánkem beze snů, zúčtoval se životem a nyní už byl klidný. Věděl, že cesty zpět není a že zázraky se nedějí.
Na popravčím místě je namačkali jednoho vedle druhého a Honza se naposledy rozhlížel po shromážděném davu. Tváře lidí mu splývaly v mlze, vnímal jen neurčité hučení, jak si lidé sdělovali své běžné starosti i radosti. Nad náměstím vyšlo zlaté slunce a ozářilo střechy paláce. A pak se otevřely dokořán široké balkonové dveře a král se ukázal svým podaným. Zahalen v červený hermelínový plášť vypadal jako ten kat, který stál pevně rozkročen u špalku, opíraje se o meč.
Král se tvářil přísně, šedivé vlasy mu zplihle visely zpod koruny a koruna sama se leskla v záři vycházejícího slunce.
Komoří vedle krále rozvinul pergamen a sotva se král pohodlně usadil do křesla, počal monotónním hlasem předčítat:
"Z rozhodnutí jeho milosti, krále Země rudého lva, vyslechněte rozsudek-
za zločiny krádeže, buřičství a rebelie budou dnes na hrdle ztrestáni tito taškáři. Kate, dej se do díla!"
Davem projelo silnější zahučení a ti odvážnější natahovali krky, aby jim z hrůzostrašného divadla nic neuniklo. Kat si natáhl rudou kápi, sevřel ve svých svalnatých rukách jilec meče a jeho pacholci vykročili k prvnímu odsouzenému. Byl jím Honza. Jeden z pomocníků mu odhalil krk a donutil ho pokleknout ke špalku..... Honza se naposledy rozhlédl po davu, podíval se do slunce a již se chystal zavřít oči, když ho napadla spásná myšlenka:
„A co poslední přání, pane králi?“ vykřikl hlasitě.
Dav znovu zahučel, někteří žasli nad tou troufalostí, jiní souhlasili. I král vzhlédl a v první chvíli chtěl kata popohnat, aby tomu drzounovi ihned zkrátil život. Ale nakonec zvítězila zvědavost. Co by po něm ostatně mohl ten zlodějíček ještě chtít? Milost? Marné doufání, nikdy nikomu milost neudělil. A tak pokynul rukou, aby Honza směl ještě své poslední přání vyslovit.
„Dej mi loď, králi a já ti přinesu Ledový diamant, vím, že bys ho chtěl mít. Najdu ho pro tebe a osobně ti ho předám. Když zklamu, můžeš mě pak dát popravit. Pošli se mnou třeba tucet zbrojnošů, abych nemohl utéct a vyhnout se tvému spravedlivému trestu.“ promluvil Honza a hluk lidí málem přehlušil králova slova:
„Taková nebetyčná drzost!! Ty, obyčejný zloděj, bys chtěl uspět tam, kde selhaly tisíce jiných? Ale líbí se mi tvá odvaha. Když mi diamant přineseš, budeš volný, když ne, budeš popraven.“
Takové představení lidé ještě nezažili. Nejenže se ten sympatický mládenec vyhnul smrti, což před ním skutečně ještě nikdo nedokázal, ale navíc na svá bedra nabral nesplnitelný úkol a to dobrovolně. Lidé sledovali, jak Honzu odvádějí zpět do královského paláce. Když se za ním zavřela široká tepaná brána a jeho štíhlá postava se ztratila mezi zdmi paláce, byli zbylí vězni odvedeni zpět do žaláře. Však zítra je taky den.
V královském paláci se zatím král pohodlně usadil na vysokém trůnu, nechal si nalít do poháru víno a úkosem se na Honzu znovu podíval. V hloubi duše zadoufal. Že by se opravdu našel člověk, který by dokázal Ledový diamant přinést? Ale vzápětí ho zase obstoupily černé myšlenky, už snad ani sám nevěřil v existenci toho divotvorného pokladu. Jenže - dal své slovo, co naplat.
Honza, převlečený v čisté haleně, umytý a se svou znovunalezenou jistotou v kramflecích předstoupil před krále a hluboce se mu poklonil:
„Děkuji ti, můj králi. Uvidíš, že dokážu to, co nikdo jiný.“
Král se na něho podíval nepřátelsky. Nelíbily se mu troufalé řeči toho nicotného zlodějíčka, měl příliš smělé čelo a vtipná ústa a takoví byli pro krále nebezpeční, uměli přemýšlet a častokrát své myšlenky obraceli v činy. Kolik takových buřičů a rozvracečů už poslal pod katův meč?
Do večera byly dokonány přípravy na dlouho a vpravdě nebezpečnou cestu. Byly vlastně krátké. Pevná loď, která Honzu poveze do světa a spolu s ním dalších 11 mužů, aby ho hlídali a pomohli mu při hledání. Nedostali žádné zlato na cestu, ani peníze, jen jídlo.
Mlžné ráno pak přivítalo v přístavu stejný dav lidí, jako včerejší den na náměstí. I dnes dívky tajně stíraly slzy, ačkoliv Honza, který se svou družinou vstupoval na loď, měl smíchu plná ústa a jeho oči laškovně mrkaly na všechny hezké ženské, které stihl spatřit. Jen král chyběl. Byl zavřen ve své komnatě a oknem dalekohledem pozoroval loď, která se pomalu odpoutávala od břehů a plula vstříc neznámým krajům. Bílé plachty se napínaly ve větru a loď mizela v dálce pomalu, pomaloučku…
A zatímco Země rudého lva mizela za obzorem, rozprostíral se před Honzovými užaslými zraky nekonečný oceán. Nikdy nepředpokládal, že je tak obrovský. Znal jeho nepatrnou část, kdy si jako dítě chodíval hrát na písečné pobřeží, kde chytával ryby a učil se plavat. Teď ho během hodiny obklopovala neuvěřitelná masa vody, která nikde nezačínala a nikde nekončila a Honzovi se najednou sevřelo srdce úzkostí, když si představil, že by už nikdy nenašel cestu domů a věčně by musel se svou lodí brázdit ty stále se tvořící vlny.
Ostatní muži se zadumaného mládence nevšímali. Na lodi jim nikam utéci nemůže, tak jaképak hlídání. Spokojeně si na zádi rozložili jídlo, a hlavně láhve s vínem a oddali se malé hostině. Honza je nevnímal. Seděl sám na přídi, pozoroval jak loď hladce a ladně proráží vodu a snil. Před očima měl fantastické neznámé země, představoval si, jací lidé tam asi musí žít a jestli tam mají také tak hezké holky jako u nich doma. Na diamant skoro ani nepomyslil.
Celý den plula loď bez zastávky, aniž by se v zorném poli zjevilo něco jiného než oceán. Pravda, občas se z vody vynořila hlava některé mořské ryby, která svými rozměry přiváděla Honzu v úžas, několikrát je na cestě doprovodili zvědaví delfíni, ale jinak byl oceán pustý a prázdný. Honzu to skličovalo. Neměl chuť na jídlo a když se podíval na zbytek mužů, kteří do sebe bez zábran lili víno a opile usínali přímo na palubě, byl jimi znechucen. Nic horšího už mu snad král udělat nemohl, než s ním poslat tuhle smečku opilců a vyžírků.
Noc přikvačila znenadání a Honza se ani nenamáhal sejít do podpalubí jako ti ostatní, kteří se s večerním chladem probudili a zkřehlí pospíchali do tepla kajut. Honza přes sebe přehodil houni a po chvíli usnul klidným spánkem, v němž do loď houpala ve svém náručí tak jistě jako náruč mámina.
Ráno pak bylo skoro mrazivé, což bylo znamení, že loď pluje správným směrem. Chladu pak přibývalo každým dnem a Honzovi strážci po několika dnech přestali vůbec vycházet na palubu a zalezlí v kajutách jako krtci střídavě pili a spali. Honza sedával dál na přídi a pozoroval ranní mlhu, která se rozprostírala těsně nad vodní hladinou. Věděl, že pokud plují správným směrem, měli by v nejbližší době doplout k severským zemím, kde musí doplnit zásoby potravin a rozhodnout se, kam plout dále.
Když pak loď skutečně šťastně přistála u pustých břehů severských zemí, vystoupili všichni po dlouhé době na zem a se zbraněmi v rukou pomalu postupovali do vnitrozemí. Ale nikde nebylo ani človíčka. Břehy vroubily hrozivě se tyčící černé skály a teprve v dálce začínal les.
„Kde je les, bude i zvěř“ rozumovali muži a tatam byla jejich malátná opilost. Měli plno chuti lovit. Honza se lovu nezúčastnil. Sám bloumal krajinou a hledal stopy po lidech. Ale jeho snaha byla marná, zde lidé zřejmě nežili.
Vrátil se tedy na loď a čekal na své kumpány.
Ti zatím bez zábran plenili les a pobíjeli všechno, co se jim dostalo na dostřel kuší. Dokonce si v zápalu lovu ani nevšimli, že jeden z nich spadl do dávno nepoužívané lapací jámy na zvěř. Teprve když se vraceli k lodi a upozornili na sebe jásavým halekáním a obtěžkáni kořistí, zjistili, že je nich o jednoho méně. Museli tedy ulovené kusy složit na palubu a znovu se vydat do lesů a hledat ztraceného druha. Našli ho nakonec - avšak pomoci už mu nebylo. Spadl do jámy, srazil si vaz. Zanechali ho jeho osudu a nenamáhali se ani jámu zasypat, aby tělo jejich druha nenašla divá zvěř.
Noc poté, co opustili severské země se strhla bouře. Sotva sjel z oblohy první blesk, udatní lovci se utíkali schovat do podpalubí. Jen Honza jako obvykle zůstal sám na přídi. Poslouchal burácení hromu a sledoval křižující se blesky, které rozsvěcovaly noční oblohu jen na vteřinu, zato téměř nepřetržitě. Bouře sebou přihnala i vichr, který rozkymácel loď jako ořechovou skořápku a Honza si poprvé uvědomil nebezpečí. Co kdyby se převrátili, co kdyby jim uragán zničil loď? Bídně by zahynuli ve zpěněných vlnách a nikdo by jim v tuto chvíli nedokázal pomoci.
Vyděšený Honza se schoval před deštěm, který mu bičoval tváře, mezi veliké svazky lan, ležící na palubě. Byl dávno promočený, ale setrvával ve své nepohodlné pozici. Chtěl mít jistotu, že kdyby se loď poškodila, bude mít čas podniknout cokoliv na záchranu. Loď však naštěstí byla pevnější, než se na první pohled zdálo. Bouře se s ranní mlhou odebrala bůhvíkam a Honza si mohl konečně oddechnout a na chvíli usnout.
Netušil, že přestrašení strážci se v kajutě dohadovali o tom, že je bláznovstvím pokračovat v té cestě do neznáma. Rokovali, jestli by bylo výhodnější Honzu zabít a s lodí pak zamířit někam, kde se dá dobře zpeněžit. Nikdo z nich se nehodlal vrátit do služeb krutého krále, nevěřili ve zdar cesty a tušili, že když se vrátí s prázdnou, ocitnou se na popravišti vedle toho prosťáčka, kterého musí hlídat. Jedinou překážkou v jejich černých úmyslech byl fakt, že se neuměli dohodnout, kdo z nich by měl Honzu o život připravit. Právě bouře jim nahrála do karet. Viděli, že vyčerpaný mládenec svlékl promočené oblečení a v suché haleně a čistých kalhotách se stočil mezi provazy a usnul. Dva z nich, kteří měli nejvíce kuráže, se nakonec odhodlali vyjít na palubu a doplížit se k Honzovi, který ve sladkém nevědomí spal.
Tu náhle se lodí rozlehlo příšerné zapraskání a loď se zadrhla. Narazila na nějakou překážku, skrytou pod vodou před jejich zraky. Všichni vykřikli a Honza se trhnutím probudil. V první chvíli nechápal, kde je a co se děje. Pak se bystře rozhlédl, ale okolní hustá mlha jako obvykle zdatně plnila svou úlohu. Nebylo vidět vůbec nic. Honza si uvědomil, že se chlad podstatně prohloubil. To už byl skutečný mráz. Všude bylo bílo, bílá mlha, bílá voda, loď se začala jako mávnutím kouzelného proutku pokrývat jinovatkou. Plachty zplihle visely dolů a tam, kde z nich ještě před několika hodinami kapala mořská voda, byly teď dlouhé rampouchy.
Nikdo nechápal, co se to děje. Všichni muži se honem běželi teple obléci a kupodivu se dostalo i na Honzu. Sotva se po několika minutách vrátili na palubu - užasli. Loď se proměnila v ledový koráb. Mlha se poznenáhlu začala protrhávat, jak do ní zasvítilo slunce. I ono vypadalo jako ledová koule, zavěšená na obloze, nehřálo, jen matně svítilo. Když byli všichni schopni prohlédnout mlhou aspoň na pár metrů, seznali, že loď ukončila nedobrovolně svou plavbu. Narazila na velkou ledovou skálu, která jí vnikla do boku a způsobila dlouho ránu.
Muži tedy zapředli rozhovor o tom, co dělat. Nikomu z nich se nechtělo loď opravovat. Všichni se pak podívali na Honzu, čekajíce, že se mládenec sám pustí do práce, ale i on zavrtěl hlavou:
„To nikdo nespraví!“
Do rokujícího hloučku jako by udeřil blesk. Znamená to snad, že jejich cesta skončila tady na neznámém místě, tisíce mil od obydlených území? Honza jen smutně pokrčil rameny. Nevěděl, co dělat. Snad jen pokusit se prozkoumat cizí místo, zda je možné dovolat se pomoci.
Nakonec všichni souhlasili, že sejdou dolů a budou pátrat po lidech. Honza byl mrzutý, když nenašli lidi v severských zemích, kde byly ještě poněkud snesitelné podmínky k životu, těžko by je mohli hledat v místě, kde led uzavírá do své průhledné rakve vše, co se zde ocitne. Pokud však nechtěli brzy zmrznout, nemohli dělat nic jiného než posbírat všechno oblečení, zbytky potravin a zbraně a vydat se na cestu.
Skalní masiv, který zničil jejich loď vystupoval z vody jako nestvůrná příšera. Pod průhledným nánosem ledu bylo vidět černou skálu, rozervanou a hrozivě vyhlížející. Vydali se po něm pomalu tam, kde tušili pevninu. Jejich nohy klouzaly po ledové zemi a je s obtížemi postupovali krok za krokem kupředu. Když pak prošli pásmem husté mlhy, zjevila se před jejich zraky úžasná podívaná. Jakoby za mlhou zavřeli dveře, ocitli se v sněhem pokryté rozlehlé krajině. Všechno bylo bílé, zasněžené vysokou vrstvou a pokryté ledem. Muži se rozhlíželi po neporušených pláních a poznenáhlu si začali uvědomovat, že zřejmě dojeli tam, kam se ještě žádný člověk nedostal - do Ledového království.
Honzovi se rozjasnili tváře. Nepřipustil by nikdy nahlas, že v posledních dnech přestával doufat, že propadal těžkým myšlenkám, že nikdy svou pouť neskončí a že Ledovou zemi nikdy nenajde. I teď si ještě nebyl jist, jestli je skutečně u cíle, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se nemýlí.
V duchu si přeříkával zkazku, kterou mu vyprávěla babička, když býval malý - o zemi věčného sněhu a ledu, jejíž obrovské pláně jsou neporušené lidskou stopou, kde jen vítr kvílí ve větvích mohutných stromů a kde každá sněhová vločka září jako malý diamant. A hlavně, kde nikdy nekončí den a noc je zde neznámá.
Byla to skutečnost. Dlouho, předlouho bloudili po ledové zemi a hledali, byť jen náznak obydlí. Neuvědomovali si, že zde čas neplyne, že den je dlouhý jako celý rok, až jim zemdlené nohy připomněli, že je čas na odpočinek. Kde si ale mohou odpočinout v té nekonečné bílé pustině? Kde vezmou dřevo na oheň, u něhož by se ohřáli a upekli si maso, aby zahnali dotírající hlad?
Museli se vrátit ve svých vlastních stopách na pobřeží, kde jedině rozbitá loď jim mohla poskytnout vše, po čem momentálně toužili - střechu nad hlavou i dřevo na oheň. Cesta zpět byla nesmírně vysilující, byli unaveni k smrti a častokrát padali do sněhu, když už je nohy nechtěly poslouchat. A den nekončil, bílá jednolitá obloha s bílým zimním sluncem uprostřed vypadala jako vyleštěné zrcadlo.
Konečně spatřili vrcholky stěžňů lodi. Jak rádi teď za ni byli. Brzy se na palubě rozhořel životodárný oheň a na něm se opékala zvěřina. Nasyceni a zachumláni v houně, které spolu s plameny poskytovaly alespoň maličkou dávku tepla, usínali vysíleně schouleni u ohně. I Honza rychle usnul, nebyl fyzicky natolik zdatný jako jeho hlídači, on byl ještě mládencem, zatímco oni byli dospělí muži v plné síle. On byl štíhlý a jeho dlouhé jemné prsty by mohly směle patřit i dívce. Ti muži byli statní, mohutní a silní. A přeci snadněji podléhali útrapám. Život králových strážných byl zahálčivý a oni si zvykli na svůj denní příděl chleba a masa, které jim služební nosili až pod nos. Tady byli odkázáni sami na sebe a pomoc ostatních. Honza oproti tomu byl zvyklý žít z ruky do úst, když se mu nedařilo, měl hlad. Život ho však naučil nestěžovat si a brát všechno s humorem a nadsázkou, ne každý den musí nutně skončit tak, jak začal, a i druhý den je naděje, že vyjde slunce a bude lépe.
Dva muži se po té vysilující cestě už ze spánku neprobudili. Zemřeli únavou a zimou. Zbylým jejich druhům nezbylo, než s proklínáním Honzy i jich samých vyhrabat ve sněhu hroby a mrtvé pohřbít.
zima dotírala víc a více. Dřeva rychle ubývalo. Stěžně, ráhna, obložení…vše mizelo v nenasytných ústech ohně, který bylo nutno živit tak dlouho, než přijdou na to, co dál. Honza spolu se dvěma muži pak denně vycházel na další obhlídky okolí a přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Že dlouho kruté zimě vzdorovat nevydrží mu bylo jasné. Ale nepřestával doufat, zatímco ostatní už naději ztratili. Teď jim Honza nestál ani za to, aby ho zabili. Věděli, že by mu vlastně prokázali dobrodiní, kdyby ukončili jeho trápení.
Bůhví, kolik času už uplynulo od doby, kdy ztroskotali u břehů Ledové země. Jídla jim ubývalo vůčihledně, stejně jako dřeva.
Jednoho dne se zvedla sněhová bouře. Nikdy nic takového nezažili. Vichřice hnala před sebou záplavu sněhu a nemilosrdně pohřbívala všechno, co jí přišlo do cesty. Polorozpadlá loď na břehu jí nedokázala ani v nejmenším vzdorovat. Na Honzu i jeho druhy se snesl sněhový příkrov, který uhasil oheň a je samotné zasypal obrovským množstvím sněhu. Snad měl Honza štěstí v neštěstí, že se na něho nedostalo tolik bílé nadílky jako na ostatní. Když si vytřel sníh z očí a vytřásl ho z vlasů, naskytlo se mu nevšední divadlo. Bílou plání letěly saně, tažené párem sobů. Sobi byli bílí a jejich paroží zářilo jako stříbrem polité. Měli stříbrné otěže a jejich konce se sbíhali v rukou té nejkrásnější ženy, jakou kdy Honza mohl spatřit. Ihned jí poznal. Byla to sama Ledová královna, překrásná žena, která stála ve svých saních a jistou rukou řídila své spřežení. Vlasy jako černí havrani za ní vlály a ona sama byla zpola zahalena v bílé kožišině, která jí ale odhalovala štíhlý krk a ramena. Její tvář byla nehybná, neusmívala se, nemračila, byla netečná jako ten sníh a led, který jí obklopoval. Jen černé oči jako dva uhlíky zářily jí z obličeje a Honza cítil i na tu dálku, jak se mu její pohled zabodl až do samého srdce.
Sobi zabrzdili ve skoku a saně se zastavili na kraji břehu. Zblízka byla ještě krásnější. Její tvář byla sladce růžová a jakoby ojíněna chladem. Černé oči se blýskaly a rudá linie úst se ani nehnula, když Ledová královna promluvila:
„Co tu děláš, člověče? Kdo jsi a jak ses sem dostal?“
Honza si uvědomil, že mu zuby tak drkotají zimou, že není schopen jí odpovědět a v duchu jí prosil za odpuštění. Snad ho slyšela i přes hučení vzdalující se vichřice, snad uměla číst v lidských duších:
„Nemám ti co odpouštět… zatím.“
Honza nechápal její slova. A pak mu na mysli vytanul Ledový diamant, účel a cíl jeho cesty a zachvěl se. Co když o tom Ledová královna ví?
"Ano vím to…"potvrdila královna bezhlesně jeho obavy.
„Nemohu ti diamant dát, musím ho střežit, jinak zemřu jako každý obyčejný smrtelník. A Ledové království by ztratilo svou královnu…“
Honza zapomněl na zimu, zapomněl na sníh a led, zapomněl na všechny zbylé strážce, kteří nejspíš právě zemřeli, zasypáni v lodi. Přál si jen jedno, dívat se neustále do nádherných očí Ledové královny a nechat jí, aby dopředu znala každé jeho přání.
Ledová královna k němu natáhla štíhlou paži, ozdobenou kožešinovou rukavičkou:
„Pojď se mnou, chceš- li.“
Honza se ocitl v saních, ani nevěděl jak. A sobi se bez pobízení zase rozběhli pustinou a saně nejely po zemi, letěly vzduchem, a přitom tak jistě, jako by je tíže zemská držela svými spáry.
Než se nadál, vynořil se před nimi Ledový palác. Zářil jako nejčistší křišťál, blyštěl se v zimním slunci tisícem barev a z jeho jasu až oči přecházely. Královna vystoupila a mávnutím ruky saně zmizely, jen oba sobi zůstali stát před palácem. Honza šel za královnou jako ve snách a hlavu měl úplně vymetenou. Vnímal jen její nadpozemskou krásu a toužil po tom, aby se na ní mohl dívat navěky.
V paláci spolu prošli nespočtem sálů a Ledová královna tu odhodila kožešinový plášť, tu rukavičky. V největším ze sálů stál její trůn a uprostřed stolek, na němž odpočívala koruna a v ní zasazen..... diamant. Byl velký jako vejce, oválný a nebesky průzračný. Královna si korunu beze spěchu nasadila na hlavu a diamant zazářil Honzovi přímo do očí. Ale jemu to bylo jedno. Nezajímal ho diamant, který ho lákal svou září. Více mu učarovaly černé oči té, která diamant vlastnila. Zapomněl na krále, jemuž drahocennost slíbil, myslel jen na Ledovou královnu.
A najednou promluvila svým nezvučným hlasem:
„Jsi upřímný člověk a nemyslíš na zisk a slávu. Pokud chceš, zůstaň v mém paláci, nic ti tu nebude chybět…“
Honza jako ve snách přikývl. Jeho touha se splnila.
Kolik času uplynulo od doby, kdy poprvé překročil práh Ledového paláce? Honza byl smrtelníkem a léta strávená po boku své milované královny ho poznamenala. Už dávno nebyl hubeným mládencem, byl z něho muž a jeho urostlá postava by mohla směle konkurovat mrtvým strážným, kteří spali svůj věčný sen v ledovém hrobě lodi. Jen nepoddajné vlasy a čtverácké oči mu zůstaly. Královna pak se nezměnila ani v nejmenším detailu. Stále stejně krásná, stejně chladná.
Honza by si býval přál, aby se na něho usmála, byl si jist, že ho má ráda a že by mu jeho přání snad i vyplnila, kdyby to bylo v jejích silách. Už nějakou dobu by od své mrazivé lásky odloučen, její sobí spřežení jí vozilo po bílých pláních a ona odtud zasypávala celý svět sněhem. I v Zemi rudého lva teď jistě je zima. Honza si představil zasněžené náměstí, kde se trhovci choulili do kazajek a vlňáků, prodávajíce své zboží a nad boudami se vznáší vůně svařeného vína a medovníků, děti se pletou pod nohama a o závod se koulují…Honzovi se zastesklo po lidech. A ten stesk byl silnější a silnější, tím více, čím déle byla jeho milovaná královna pryč. Jenže, jak se má vrátit k lidem? Nemá loď. A navíc…musel by mít také diamant. Jinak ho čeká smrt.
Honza chodil každý den okolo opuštěné koruny Ledové královny a den ode dne víc byl puzen vztáhnout ruku a diamant vzít. Až jednou neodolal.
Vyloupl diamant z jeho zlatého lože tak jistě, jako by nikdy nedělala nic jiného. Avšak.. ouha…diamant se mu v dlani rozezvučel vysokým čistým tónem, jakoby volal o pomoc.
Honza se vyděsil. Teď se jeho milovaná vrátí a sezná, že se jí pokusil diamant ukrást. Vyžene ho z paláce, kde mu opravdu nic nechybělo a on zbaven její ochranné ruky, zmrzne v závějích. Má ho vrátit? Nedokáže jí lhát, když se ho zeptá, co se stalo. Anebo se ani nezeptá, jistě už to dávno ví.
Honza najednou zatoužil být daleko odsud, tam, kam její moc nesahá, chtěl být zpět doma.
Zmizel Ledový palác, zmizely bílé pláně a ledové hory, zmizela nekonečná bílá obloha.
Honza stál na náměstí svého města, okolo něho proudily davy lidí, které nepoznával a oni nepoznávali jeho. Ale byl doma a diamant držel dosud pevně v rukách.
Trvalo mu dlouho, než se vzpamatoval. Když se rozhlédl, seznal že náměstí se změnilo. Zmizela šibenice, zmizel popravčí špalek. Místo nich tu byla kašna s chladnou vodou.
Král se zbláznil, napadalo ho.
Náměstím proběhla vlna jásotu. Honza nechápal, proč lidé najednou nadšeně mávají a hází čepicemi do vzduchu. Až pohlédl k paláci a spatřil vznešený průvod. Vpředu na koni jela dáma a po jejím boku dvě sličné panny. Za nimi pak klusal na koních průvod dvořanstva.
„Ať žije královna..“ skandoval dav rozjařeně.
KRÁLOVNA???
V Honzovi se zastavilo srdce. Kde je král?
I zeptal se nejbližšího člověka vedle sebe:
„A Kde je král?“
„Holenku, odkud jsi k nám spadl? To už je pěkná řádka let, co ten starý zloduch vypustil duši a nám vládne královna, ta čistá a laskavá paní!“
Honza zůstal jako opařený. Tak všechno, co podnikl pro ten hloupý kousek kamene, který stále odpočívá v jeho dlani a pro něj zahynulo tolik lidí..... Všechno zbytečně a marně. Král je mrtvý.
A Honza? Splnil úkol a slib, který mu dal a zachránil si tím život. Jenže k čemu? Nikdo z lidí okolo něho ho neznal. Nikdo se k němu nehlásil. Je nepotřebný.
A co jeho královna? Honza se probral z těžkého snu. Ledová královna… proboha. Vždyť ona zemře, když jí diamant nevrátí. Honza by nejraději plakal bezmocí, když si vzpomněl na to, že i kvůli němu umírali lidé a že kvůli němu Ledová říše ztratí svou velitelku.
Když se dostal pomocí diamantu sem, měl by se dostat také zpět. Přál si, toužebně přál, aby byl zpět u té, kterou miloval a kterou pravděpodobně připravil svou lehkomyslností o život.
A zase…zmizelo náměstí, město i země.
Okolo něho se rozprostíraly důvěrně známé ledové pláně. A hele…sobi. Stojí tu u saní a netečně se koukají na Honzu. Jenže Honzu sobi nezajímali. On se rozběhl jako šílený, co mu nohy dovolily k té, která ležela na sněhové podušce a pro níž svět přestal existovat.
Ledová královna, nekrásnější bytost, kterou mohl poznat, byla mrtva.
Nepomohl diamant, který jí Honza vtiskl do chladných dlaní a nespočetněkrát si přál, aby otevřela své černé pronikavé oči…
Honza jí v zoufalství zvedl ze sněhu a přitiskl si jí do náručí. Volal jí těmi nejněžnějšími jmény, ale její hlas se neozval. Až se mu očí vyřinuly dvě velké slzy a ty spolu s jeho polibkem dopadly na královniny bílé rty.
V tu chvíli se stal zázrak. Honza ucítil, jak se její tělo zachvělo a on uslyšel, jak jí bije srdce. Bílá tvář znovu dostávala růžovou barvu a nádherné rty zčervenaly. Ledová královna otevřela oči a podívala se na Honzu. Natáhla k němu ruku a z dlaní jí do sněhu vypadl Ledový diamant.
„Miluji tě“ zašeptala a Honza užasl. Ona mluví!!!
Ledová královna spolu s navráceným životem a lidským polibkem s horkými slzami získala lidský cit.
Spolu ruku v ruce pak opustili Ledové království, sobi je přenesli přes oceán k lidem.
A diamant? Zůstal zapadlý ve sněhu a Ledové království ztratilo svou královnu.
Snad jednou, po staletích, zabloudí do těch zapadlých končin člověk, který diamant najde. Snad mu přinese štěstí..........
