Luna

Když zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to, jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí ještě nezahlédl tvář dívky, která se v něm ukrývá…

Jen jeden člověk to dokázal.

V ohybu řeky stojí velký mlýn, který od rána do noci vesele klape dřevěným kolem a mlynář se svými pomocníky mění zrno na mouku. Mlynář je už starý, téměř bělovlasý, ale stále statný chlapík, který chodí po šalandě a v ústech se mu kývá pěnovka. Má syna, mlynářského mládence Pavla.

Pavel dorostl do podstatně větší výšky než jeho tatík, je ale stejně širokoplecý a zelenohnědé dobrácké oči nejsou o nic mírnější, než oči jeho mámy, která postává ve světnici u plotny a stále něco kuchtí a míchá v rendlících. Pan otec má k ruce několik tovaryšů a sem tam k nim zabloudí i krajánek, aby se u nich najedl, vyspal a místo několika grošů za nocleh a polévku pomohl se zásypem. Děvečky pak poklízí dvůr a dobytek a nejedna z nich háže po hezkém Pavlovi očima a doufá, že ji jednou vezme mladý mlynář k muzice.

Ale Pavel neměl nikdy moc pro ženské pokolení oči. Byl stydlivý a děvečky se svými prořízlými pusami a ostrými jazyky byly pro něho spíš noční můrou.

Chodíval rád sám za mlýn, kde ve vrbičkách měl svou tajnou skrýš. Tam chytával ryby nebo jen tak pozoroval líný tok řeky. Nejčastěji zde býval večer, když na řeku padal soumrak, stíny se halily do černého hávu a klapot mlýna zvolna ustával. Když pak ticho zavládlo krajem a jen monotónní šumění řeky podmalovávalo vlídný čas, bylo Pavlovi krásně. Měl rád ty chvíle teskné prázdnoty, kdy ho netížily chmury a kdy mohl zapomínat na všední starosti. Lehával na břehu řeky s rukama za hlavou a díval se, jak vychází Měsíc a jak zalévá kraj svým matným stříbrným světlem.

Měsíc. Ten tajemný mlčenlivý přítel, kterého tak důvěrně znal. Jemu v duchu svěřoval svá dětská trápení odřených kolen a zpřetrhaných udic a stejně tak se k němu vracel, když už odložil krátké kalhoty a v rukách unesl plný pytel bělostné mouky. Po nocích mu vyprávěl své sny o neznámých krajích, které by chtěl vidět, své touhy o dívce, kterou by miloval a kterou by jednou rád přivedl mámě za pomocnici.

Jednoho letního večera zase Pavel snil s otevřenýma očima a Měsíc zvolna vystupoval vzhůru po obloze, aby zahájil svou každonoční pouť k rozbřesku. Pavel byl ten den smutný, děvečky si ho už zcela nepokrytě dobíraly, že se jich stydí, a i máma nad ním kroutila hlavou, když se u večeře ve velké světnici propírala nedělní tancovačka a kterou Pavel jako obvykle proseděl s korbelem v ruce a marně ho vesnické holky lákaly do kola.

„Měl by ses oženit, co se s tebou stane, až zavřu oči“ stýskala si máma a Pavel zesmutněl o to víc, když si představil, že jednou tu jeho laskavá máma nebude.

Proto dnes žaloval Měsíci svou bolest v srdci, že se mu vesnické holky nelíbí a děvečky už teprve ne a že neví, jestli pro něho třeba někde ve světě nevyrůstá milý kvítek, který by mohl přesadit do své zahrádky a jenž by ho dokázal potěšit.

Jako vždy, když svému stříbrnému příteli na obloze vypověděl všechno trápení, smířen se světem pozvolna usínal. V polospánku k němu vítr zanesl jemné cinkání stříbrných zvonečků a Pavlovi se na rtech objevil mírný úsměv, jak se propadal do říše snů. Už neviděl, že se přes tvář Měsíce přehoupl stín a ten stín se začal snášet k zemi. A čím blíže byl, tím více dostával lidský tvar. Země se dotkla půvabná nožka dívky. Byla jako utkaná z měsíčního svitu, celá plavá a bílá. Dlouhé vlasy jí halily jako závoj a jemná bílá pleť zářila do temné noci. Dívka se rozhlédla jako laň, která se přišla napít vody a pak ani snad nedošlapujíc na zem, přiblížila se ke spícímu Pavlovi. Poklekla vedle něho a začala ho pozorovat a tiše se chichotala do dlaní. Byla jako rozpustilý motýlek. Poposedávala, zdvihala se a zase Pavla obeplouvala v ladných spirálách. Pak najednou snad neposedná rybka šplouchla hlasitěji vodou, dívka se poplašila a jako šipka vylétla vzhůru. V mžiku po ní nebylo ani památky. Jen…jeden dlouhý stříbrný vlas zůstal ležet na trávě a matně svítil.

Pavla jako po každé probudil pan otec, který chodíval před spaním kontrolovat řeku, zda je všechno v pořádku a nikde se neděje něco zlého.

„Ty snad nikdy nedostaneš rozum“ zabručel vlídně, když se jeho syn protáhl ve své výšce, až mu v zádech zapraskalo.

„Uženeš si souchotě!“

Pavel se s otcem vydal k domovu a po cestě hovořili o mlýnu. Potřeboval novou střechu, ale kde na ni vzít peníze, když jim chalupníci platili groši a ne stříbrem. Než dají potřebný obnos dohromady, očeše jim šindele vítr. Tu se Pavlovi pod nohou zableskla jakási záře. Co to jen je?

Pavel se sehnul a užasle zdvihl tenoučký stříbrný vlas. I pan otec zíral na nevídaný skvost. Kde se tu takový poklad vzal? Že by je samo nebe vyslyšelo anebo že by země vydala něco ze svého bohatství, aby jim pomohla?

Druhý den ráno jeli mlynář i Pavel do města ke zlatníkovi, a ten jim za stříbrný vlas vysázel na ruku hezkou řádku tolarů. Oba mlynáři se zaradovali. Tolik peněz!! Bude nová střecha a možná zbyde i mámě na nový vlňák a panu otci na tabák. Pavlovi však podivný nález nešel z hlavy. Byl si jist, že zvečera tam stříbrný vlas neležel, byl by si ho všiml, vždyť zářil jako nit, utkaná z Měsíce. A večer zamířil opět na známé místo ve vrbičkách a pozorně prohlížel každou píď země, aby té záhadě přišel na kloub.

Nenašel nic, zhola nic, a tak si za chvíli sedl do trávy, opřel si bradu o kolena a jal se dumat o té podivné události. Než se nadál, klesla mu víčka a spánek ho jako tisíckrát předtím přemohl.

Na oblohu se vykutálel Měsíc. Ale Pavel už ho neviděl. Říše snů ho pevně držela ve své náručí.

A zase se nočním nebem mihl stín a plavá dívka dosedla vedle spícího mládence na paty. Dnes nepoletovala okolo, tiše seděla a prohlížela si statného mlynáře, schouleného do trávy.

Pavel se ve spánku pohnul a dívka, polekána nenadálým pohybem, vznesla se a horempádem pospíchala do svého stříbrného obydlí vysoko na obloze.

Další dny přinesly sychravé a deštivé počasí. Pavel chodil zamračeně po mlýnici a nic ho netěšilo. Jakýsi tajemný pud ho lákal do vrbiček, ale déšť, pouštějící z nebe šedé provazce vody, byl silným a vytrvalým protivníkem. A Pavla to táhlo ven, čím více ubývalo světla a nastupovala vláda noci. Déšť si ale postavil natruc hlavu a neustoupil. Pavel nakonec otevřel okno v seknici, kde spával na peci, zatočený v ovčí houni a nasávající do kůže teplo z otevřené trouby a vůni máminých buchet, která ho provázela už od dětství. Déšť šuměl svou neuspořádanou píseň, podtrhovanou pleskáním kapek o římsu a Pavel ležel na břiše a naslouchal té disharmonii tónů.

Pak usnul a hlava se mu svezla na stranu. Ve snu se mu zase zjevila. Ta nádherná a sličná dívka, o které se mu už tolik nocí zdálo. Hříva plavých vlasů, jako utkaných ze stříbra, jí rámovala bledý obličej a její temně modré oči měly stejnou barvu jako letní obloha, když den předává noci svou vládu. Jak rád by Pavel věděl, jestli ta dívka skutečně existuje nebo je to jen přelud z jeho snů.

Nemohl si pomoci, ale myslel na ni, kudy chodil. Jak byla krásná, tak odlišná od hrubě stavěných děveček a jejich klevetivých úst, jak byla jemná - jako ze stříbra …

Pavel se trhnutím probral ze spánku. Stříbro… stříbrný vlas!!

Ó osude, jaké nástrahy jsi to připravil pro ubohého Pavla? Ta dívka musí existovat - ten vlas…ten vlas je toho důkazem. Ale kde jí hledat? Pavel se na peci posadil tak prudce, až se uhodil do hlavy o tyč na sušení šatstva. A snad právě ve chvíli, kdy pohasly hvězdičky, které se mu v divém reji roztančily okolo očí, rozhodl se, že svou vyvolenou najde i kdyby měl dojít na kraj světa a zase zpět.

Nedbal, že i když noční déšť už odtáhl, aby zase o kus dál napájel zemi svou vláhou, že je všude mokro a nevlídno, zapomněl na mámu i tátu, kteří se po něm budou ráno marně shánět a máma si oči vypláče. Rychle si sbalil do uzlíku pár kousků ze svého oblečení, přidal chleba na cestu, pár grošů do kapsy a za chvíli už po něm zbylo jen vychládající místo na peci.

Kdoví, jak dlouho šel, když se rozednilo, a on měl v nohách řádný kus cesty a domov byl kdesi daleko za zády. Byl v cizím městě, kde ho ohromil mumraj tržišť a dav lidí, tak se raději uchýlil do nejbližší hospody a nechal si natočil korbel pěnivého piva. Sedělo jich tam u stolu víc takových jako Pavel, vandrovních, co vláčí světem svůj tlumok plný snů a přání. Pavel pozorně poslouchal jejich vyprávění. A když hovor utichl, zeptal se nesměle na dívku se stříbrnými vlasy. Ale nikdo o ní neslyšel.

Pavel zesmutněl. Brzy se vydal dál na cestu a všech lidí se na ni vyptával. Jenže nikdo mu neuměl pomoci. A tak procházel od města k městu, od vesnice k vesnici a hledal tu, do níž se zamiloval. Procházel neznámé kraje, tak jak o tom sníval jako malý kluk a poznal, kolik krásy je mezi lidmi ukryto. Žasl nad překrásnými stavbami paláců a měst, jimiž cestoval a hledal svůj sen. Okouzlovaly ho hluboké lesy, strmé vrcholky hor, rozlehlé vodní toky a do daleka se táhnoucí pastviny, spatřil spoustu neuvěřitelných zvířat a ptáků, kteří u nich doma nežili…Doma. Pavel si častokrát stýskal, že lehkomyslně opustil staré rodiče a utekl do světa. Nic mu doma nechybělo. Jen…jen ona. Jeho tajemná dívka, provázející ho ve snech noc co noc, pletoucí mu hlavu a dohánějící ho k zoufání.

Až jednoho dne přišel k malé, poloroztrhané chaloupce, kde se na zápraží vyhříval velmi starý muž. Čas mu vyryl do tváří hluboké brázdy, vlasy zbělely a dlouhé vousy padaly na prsa starce. Opíral se vsedě o sukovici a když Pavel přišel blíže, ochotně mu nabídl místo vedle sebe na lavici. Utrmácený a nešťastný Pavel si rád přisedl a s chutí se napil z krajáče kozího mléka, jež mu stařec podal. A protože staří lidé bývají častokrát zvědaví jako malé děti, vyprávěl Pavel starci své zážitky z dlouhé cesty.

„A proč ses vůbec vydal do světa?“ chtěl nakonec věděl stařec.

„Protože jsem hlupák, chtěl jsem mít něco, co neexistuje“ přiznal se Pavel.

„A co tedy hledáš?“ vyzvídal starý muž.

„Dívku, kterou znám jen ze svých snů. Je krásná jako měsíční svit, má plavé vlasy a bledé líce. Vím, že někde žije a chtěl bych jí říci, že jí miluji.“ Pavel byl červený jako vlčí máky.

Stařec pokýval bílou hlavou:

„Vím, o kom mluvíš. To je Luna, měsíční dívka, která za jasných nocí slétá na Zem a nahlíží lidem do snů. Znám jí dobře, tu malou taškářku, ani spočítat už by se nedalo, kolikrát mě svým stříbrným hláskem vzbudila ze spaní…“

Pavel se na lavici narovnal jako svíčka. To není možné! Snad spí a nebo si z něho stařec dělá dobrý den. Ale protože ho jasné slunce na tvářích šimralo svými paprsky, byl vzhůru. Podíval se na starce vedle sebe. I když se mu okolo očí rozprostíraly vějířky vrásek a jeho dobrácká ústa se bezzubě usmívala, věděl Pavel, že vše, co slyšel, je pravda.

Ale radost vzápětí vystřídal smutek. Žije na Měsíci. Copak by některý člověk na světě dokázal vyšplhat k Měsíci? Pavlovi bylo skoro do pláče. Prochodil skoro celý svět a přeci marně. No, co mu tedy zbývá. Musí se vrátit domů a říci rodičům, že už zmoudřel a že už se nikdy nebude honit za marnou nadějí.

„Vrať se domů,“ řekl mu stařec, jako by četl jeho myšlenky," štěstí, které někdy hledáš na kraji světa, ti může slétnout do dlaní i u vás doma, když to nejméně čekáš…"

Pavel se pomalu vracel domů. Už se smířil s tím, že jeho touha zůstane nevyslyšena. Co je mu platné, že zná její jméno, když je Luna vzdálená a nedostupná. Nedokázal si ale představit, že jí bude muset vytěsnit ze svých myšlenek a snů, že si bude muset najít dívku z masa a kostí a tu udělat paní ve mlýně. Nohy ho nesly domů jistě, jenže Pavel už nevnímal krajiny, kterými procházel, netěšil ho zpěv ptáků, šumění horských potoků, temné praskání staletých borovic, vyhýbal se obydleným městům a volil raději sotva znatelné cestičky v mechu a po kamení.

Konečně se před ním otevřelo známé údolí, kde dosud líně tekla jeho přítelkyně řeka, klapot mlýna ho přivítal svou věčně stejnou písničkou a Pavlovi se sevřelo srdce. Jak ho asi doma přivítají? Najednou mu vázl krok. Táta se bude jistě zlobit, utekl od práce jako kluk a všechnu starost nechal na jeho starých bedrech. A máma? Kdoví, zda jí za tu doby starostmi o něho nezbělely vlasy, snad se ještě neustýskala nad svým nehodným synem. Pavel zakolísal v rozhodnutí a zamířil tam, kde mu bylo nejlépe. Vrbový stín ho přijal do své náruče, jakoby odsud nikdy neodešel. Snad ani ten vyležený důlek v trávě se ještě nestačil ztratit. Pavel si sedl a pozoroval řeku. Lhostejně plynula celá staletí okolo a nevěděla nic o trápení mladého mlynáře, kterému hořké zklamání zaplavovalo duši, nezajímalo ji, že má strach z budoucnosti.

Soumrak se toho dne snesl nějak dříve. Anebo si Pavel neuvědomil, jak dlouho už tu vlastně sedí? Náhle byl celý nedočkavý, až vyjde Měsíc. Srdce se mu prudce rozbušilo, když se dorůstající srpek vynořil z mraků a ozářil řeku svým studeným světlem.

Pavel už to nedokázal vydržet. Padl na kolena a vroucně zaprosil:

„Luno, má krásná, milovaná Luno, šel jsem za tebou světa kraj a nenašel tě…proč se přede mnou ukrýváš?“

Dvě temně modré oči zamrkaly na Pavla z té nesmírné výšky a mlžný stín, snášející se z Zemi, měnil se do ladných tvarů dívky Luny. Najednou tu stála, upírala na Pavla své hluboké tůňky očí a Pavel se v nich v okamžení utopil. Jak se bál jen pohnout, aby se jeho přelud nerozplynul. Téměř ani nedýchal, jen tak stál a srdce mu vyzvánělo v hrdi hlasité aleluja a hrozilo, že samým štěstím praskne.

„Někdy je štěstí na dosah a ne za horami, stačí natáhnout ruku…“ zacinkal Lunin stříbrný hlas a Pavel jako ve snách natáhl ruku před sebe a podal jí Luně. A ona mu podala svou.

Noc ještě nestačila zahnat obyvatele mlýna do jejich loží. Pan otec s chasou seděl u stolu a všichni hovořili o dalších dnech, panímáma a děvečky poklízely světnici. Ozvalo se zaklepání na dveře a na prahu se objevil… Pavel. Panímámě leknutím i radostí vypadla z rukou mísa od brambor a rozbila se o podlahu. Žádná z děveček ale nepřiskočila a nesesbírala hliněné střepy. Všechny jako omámené koukaly na plavou dívku, kterou Pavel vedl za ruku.

Pan otec se první vzpamatoval a pokročil k synovi:

„Tak tě vítám zpět, Pavle, jsem rád, žes našel cestu domů!“

Pavel si oddechl. Hrozně se bál, že mu rodiče neodpustí.

Pak přivedl dívku doprostřed světnice k mámě a řekl jí:
„Tohle je Luna, maminko, moje nevěsta…“

A tak to také bylo. Sotva uteklo pár neděl, slavila se ve mlýně svatba. Mlynář Pavel si bral za ženu Lunu, měsíční dívku.

Až zvednete oči k noční obloze, spatříte nejen miriády hvězd, ale také Měsíc. Někdy je ho jen srpek, to, jak ho zakrývá stín a jindy se houpe nad našimi hlavami jako stříbrný míč. Ale žádný z lidí už nikdy nezahlédne tvář dívky, která se v něm ukrývala…