Článek
Chlum svaté Maří leží v západních Čechách blízko Sokolova a Kynšperku nad Ohří. Najdeme zde unikátní klášter, na němž se nejspíš podílel i samotný Kryštof Dienzenhofer. Po prohlídce úchvatného kostela se můžeme zajít podívat na nedalekou bývalou výsypku, kde dnes vybudovali naučnou stezku.
Okolí Sokolova bylo v minulosti těžce poznamenáno těžbou, a až v posledních deseti letech jsou bývalé doly a výsypky jen pomalu zalesňovány, zřizují se zde rybníčky a pozvolna vznikají první rekreační zařízení. Možná proto sem zatím nepřijíždí tolik turistů. Proto je chlumský poutní kostel s klášterem, který vévodí celému okolí, zatím na okraji zájmu. Což je opravdová škoda, neboť se jedná o stavbu vskutku mimořádnou…
Zázračně nalezená soška
Chlum svaté Maří byste na předrevolučních mapách hledali marně. Soudruhům totiž vadil jeho nepopiratelně náboženský název a překřtili jej raději na bezbarvě znějící Chlum nad Ohří. Hned v roce 1990 si ale chlumečtí vzali svůj starý název zpátky.
Obec je od začátku spojena s kostelem, o jehož založení vypráví místní legenda. Hovoří o tom, že na Chlumském kopci, uprostřed lískového keře, našel řeznický tovaryš sošku Panny Marie. Koncem 13. století objevil tutéž sošku podruhé jiný tovaryš, pro změnu bednářský. Na místě nálezu byla pak postavena první dřevěná kaple. Osada Chlum svaté Maří, která kolem ní vznikla, je poprvé zmiňována roku 1341. Od počátku se o místo staral řád křižovníků s červenou hvězdou, který v Praze založila svatá Anežka Česká. Nejdříve sem dojížděli kněží z blízkého Kynšperka, později zde už byla samostatná fara. Vznikl tu i první kamenný kostel, který ale v roce 1429 vypálili husité. Svým způsobem to ale kostelíku spíše pomohlo – po přestavbě byl výrazně rozšířen.
Na konci 17. století ale už přestal i tento větší kostel postačovat stále většímu náporu poutníků, proto bylo rozhodnuto o výstavbě nového poutního areálu, povýšeného v roce 1688 na proboštství. Původní Mariánská kaple byla zahrnuta do budovy mohutného kostela, zdobeného dvěma věžemi a kopulí. Pokračovalo se výstavbou ambitu, nové školy a nového probošství, přičemž staré zůstalo zachováno. Vše se zaskvělo v plné kráse v roce 1728.
Není zcela jisté, kdo byl autorem všech plánů na jednotlivé klášterní budovy – dříve za něj býval považován Jean Baptiste Mahey, ale v současnosti se odborníci daleko spíše přiklánějí k jednomu z nejvýznamnějších barokních architektů u nás, Kryštofu Dienzenhoferovi.
Andělé odhalují sochu
Klášter s kostelem, jehož plný název zní Nanebevzetí Panny Marie a svaté Máří Magdalény, dodnes patří křižovníkům s červenou hvězdou, jejichž znaku si hned u vchodu všimneme.
Chceme-li se podívat dovnitř, je třeba nejdříve zazvonit, pak se ovšem dočkáme prohlídky i s komentářem, a nikdo nás odtud nebude vyhazovat.
Nejdříve se podíváme do kaple Panny Marie, zaklenutou kupolí ve tvaru osmicípé hvězdy. Tady najdeme nejuctívanější sochu celého místa – sošku Panny Marie z doby kolem roku 1300. „milostný obraz“, tedy právě onu sošku, kterou měl podle pověsti objevit onen tovaryš. Nad sochou ve zdobené skříňce zdvíhají sametovou roušku dva andělé, jako by ji právě odhalovali. Trochu zvláštně působí zobrazení Boha Otce, který se vznáší nad celým výjevem s korunou na hlavě a říšským jablkem v ruce. Množství nádherně zdobených svící s motivy různých míst ukazují, z jaké dálky až přicházejí lidé poděkovat…
Padající mana a slon s věží
Potom se vypravíme do klášterního kostela samotného, který je vlastně jen jakýmsi „přídavkem“ k tomu nejdůležitějšímu, tedy Mariánské kapli. Stavba na půdorysu latinského kříže nemá v hlavní lodi žádná okna v horní části, je osvětlována pouze z bočních kaplí.
Z množství nádherných soch a maleb až přecházejí oči. Obraz na hlavním oltáři zpodobňuje Nanebevzetí Panny Marie, doprovází ji množství soch světců a na vše padá pozlacená nebeská mana. V bočních kaplích vidíme dva oltáře – jednomu vévodí Matka Boží s dítětem, druhému Pieta. To vše obklopeno světci i andělíčky, a když se dobře podíváme, i dalšími zajímavými soškami – na jednom z oltářů dokonce rozeznáme sochu slona s věží na zádech! Úchvatné jsou také malby nad oltářem a u stropu, kde uvidíme například poslední večeři Páně nebo Petrův rybolov. Vše doplňuje okno nad hlavním oltářem, které zobrazuje Nejsvětější Trojici – na rozdíl od většiny vybavení není barokní, ale pochází až z roku 1966. Jeho poněkud modernější ráz je zřejmý na první pohled, přesto ale nikterak neruší.
I bezhlavý světec se tu najde
Za podrobnou prohlídku stojí určitě i klášterní ambit, v jehož cípech najdeme celkem šest malých kaplí různého zasvěcení – Boží rodině, svaté Anežce České… V kapli českých zemských patronů tu na oltáři objevíme i postavu pro naše kraje dosti nezvyklou – muže bez hlavy, který drží svou hlavu ozdobenou biskupskou čepicí v dlaních. Snad každý, kdo navštívil francouzskou metropoli, však tuto postavu dobře zná: je to svatý Denis, zakladatel a patron Paříže, který prý podle pověsti po svém stětí svou hlavu vzal pod paži a odešel s ní. Pravděpodobně právě on dal vzniknout pozdějším vyprávěním o bezhlavých rytířích…
Za současnou podobou kostela a jeho velmi pěkně upravenou fasádou stojí z velké části příspěvky dárců z nedalekého Německa. Tam zřejmě o klášteru vědí daleko více než lidé u nás. Je to znát, za dobu naší návštěvy přijelo hned několik menších německých výprav.
Stará výsypka se dnes zelená
Na náměstíčku před kostelem si na pamětní tabuli přečteme, že v obci se celkem čtyřikrát zastavil J. W. Goethe. V nejbližším okolí Chlumu pak najdeme několik dalších drobnějších zajímavostí, například mohutný Šerbaumův dub u roubené samoty. Můžeme se také po šipkách vypravit ke Svaté studánce. Nad osadou, na vrchu zvaném Telený či Drsný, pak stojí cihlová rozhledna zajímavého tvaru z roku 1903, která je ale dnes v soukromých rukou.
Trochu delší výlet do malinko jiného světa si pak můžeme dopřát, když se pustíme na velmi zajímavou naučnou stezku po Lítovské výsypce. Pět zastavení obkružuje zdejší „amfiteátr“, jak se dnes dolíku, v jehož středu najdeme rybníček, říká. Tabule samy nás upozorňují na zajímavý kontrast, který poskytuje pohled na poutní kostel s výsypkou vepředu. Na druhou stranu už je dnes oblast plná nízkých stromků – kdyby tu půda nebyla tak zvláštně rovná a les bez podrostu, ani bychom si snad nevšimli, že kopeček, po kterém kráčíme, je vlastně dílem lidských rukou.
Naučné tabule nám názorně vysvětlují, jak vypadá rekultivace krajiny, která byla výrazně zasažena těžbou, v tomto případě hnědého uhlí. Je prý třeba nejdříve těžkou mechanikou vytvořit reliéf krajiny, zajistit jeho odvodnění a zřídit přístupové komunikace a teprve poté přistoupit k vlastní rekultivaci. Tou může být třeba i její využití jako zemědělské plochy, například pastviny – nebo její zalesnění, tak jak je tomu v případě Lítovské výsypky. Dnes tu můžeme najít například několik druhů olší, borovice, smrky, duby, jasany… Na druhou stranu je pravdou, že půda je stále částečně toxická, a ne všechny stromy se proto udrží.
Vzpomínka na četníky
Po prohlídce výsypky se můžeme vrátit zpátky do Chlumu, nebo se pustit, máme-li dost času, po cestě do Habartova, jakéhosi zdejšího menšího centra. Po levé straně v jedné chvíli uvidíme obec Lítov se zeleným barokním zámečkem. Po čase se pak přímo před námi vynoří dlouhé červené střechy habartovských bytovek a po levé straně další rybníček, Boden, který vznikl jako důsledek těžby na místě stejnojmenného dolu. Habartov sám není městečkem s pamětihodnostmi, naopak má dosti moderní ráz. Důvody jsou nasnadě – většina obce včetně kostela v roce 1952 ustoupila těžbě, a nová zástavba vzniklo o něco severněji.
Habartov ovšem za návštěvu stojí – najdeme zde Muzeum bezpečnostních sborů, zvané také muzeum četnictva, které vypráví o historii událostí z roku 1938, kdy zde bylo několik českých četníků zastřeleno henleinovci. A ve stejné budově objevíme i infocentrum, kde můžeme náš výlet zakončit.
Zdroje:
Návštěva Chlumu svaté Maří.
Tabule naučné stezky po Lítovské výsypce.
