Článek
Název města se správné vyslovuje „Alkubasa“. Zdejší klášter je asi nejúchvatnější a určitě největší v Portugalsku – a také nejvíce dojímá svým příběhem o velké lásce, kterou ani smrt nezastavila. Byl postaven roku 1153 pro řád cisterciáků, kteří nedlouho předtím do země přišli. V roce 1147 dobyl Alfonso I. pevnost Maurů v Santarému. Král už předtím slíbil, že pokud se mu podaří zvítězit, postaví pro cisterciáky velkolepý kostel. A tak se také stalo. Veliký klášter na jednoduchém půdorysu se od té doby těšil velké pozornosti vládnoucí dynastie, v oblibě jej měl zejména král Denis, který nechal vybudovat klášterní ambit.
Příběh velké lásky
V přední lodi dnes najdeme dva masivní náhrobky, jeden na levé, druhý na pravé straně, postavené nohama k sobě. Patří muži a ženě, jejichž příběh osudové lásky zná v Portugalsku každé malé dítě.
Začíná na královském dvoře roku 1340. Mladý následník trůnu, princ Pedro, se tehdy měl ženit. Nevěstou, již mu samozřejmě vybral otec, byla kastilská princezna Constanza, která také přijela s celým svým početným doprovodem do Portugalska. Pedro měl ale od samého začátku oči pro někoho jiného – okouzlila jej princeznina dvorní dáma Inés de Castro. Zamiloval se zkrátka na první pohled.
Povinnost ovšem samozřejmě velela oženit se s Constanzou – což (tehdy ještě) poslušný princ učinil. Ostatně, otec Alfonso IV. Inés raději odeslal zpátky do Kastilie, aby mu sešla z očí. Pedrovi a Constanze se narodily dvě děti, Maria a Fernando, Pedro ovšem nepřestal vzpomínat na líbeznou dvorní dámou. Constanza však po pěti letech zemřela při porodu – a Pedro už svou lásku nechtěl skrývat. Poslal pro Inés a začal se svou milou žít ve městě Coimbra. Inés se pak během krátké doby narodily čtyři děti: Alfonso, Joao, Denis a Beatrice. Podle pozdějších tvrzení se s ní Pedro v té době také tajně oženil.
Zdálo se, že jejich štěstí už nebude nic stát v cestě. Ale Pedrův otec Alfonso, stále ještě král, smýšlel jinak. Obával se mocenských nároků Inésiny rodiny. A tak zvolil metodu odklizení protivníka – nechal nebohou Inés zavraždit. Údajně ji snad měli vrahové dokonce stít před očima jejich malých dětiček…
… a příběh pomsty a strašidelné korunovace
Když se Pedro vrátil domů, našel svou milovanou bez hlavy… Přivedlo ho to do naprostého zoufalství. Zahájil spolu s Inésinými bratry ozbrojený odpor proti otci, měl však k tomu málo prostředků. S prostřednickou pomocí své matky se Pedro s otcem nakonec usmířili, byť je to po předchozích událostech jen těžko pochopitelné. Po otcově smrti dal ovšem Pedro Inésiny vrahy chytit a krutě popravit – dal je stáhnout z kůže a pak jim zaživa vyrvat srdce z těla. Jaká hrůza!
A pak přichází poslední, snad ještě děsivější epizoda celého milostného příběhu. Když byl Pedro korunován na krále, poručil vyjmout Inésino tělo z hrobu, obléknout do šatů a posadit ji vedle sebe na trůn coby právoplatnou královnu. Všichni šlechticové museli přicházet a políbit nové královně ruku s prstenem. Pravda, Pedro nechal nejdříve tělo své ubohé milenky nabalzamovat – přesto si snad raději ani nezkoušejme představit, jak taková audience u královny vypadala…
Spory mezi legitimními a nelegitimními potomky Pedra se pak dlouho táhly – šlechticové odmítali připustit, že Inés byla legitimní královnou, byť Pedro tvrdil, že se nechali oddat.
V průvodcích se také uvádí, že Pedro a Inés jsou pohřbeni nohama k sobě proto, aby si při zmrtvýchvstání mohli okamžitě pohlédnout do tváře. Bohužel ale tato verze není pravdivá – do zmíněné polohy se jejich náhrobky dostaly až mnohem později, jako důsledek přestaveb kláštera.
Zajímavé je, že přes svou značnou morbidnost se příběh těší v Portugalsku i velkému zájmu mezi dětmi, kterým je nejspíše vyprávěn odmalička místo pohádky – jak si jinak vysvětlit, že v klášteře jsme viděli prodávat bloky a omalovánky s rozesmátými postavičkami Pedra a Inés?
Dlaždice a pomeranče
Obejdeme náhrobky nešťastných milenců a prohlédneme si reliéfy, které zdobí jejich stěny – kromě výjevů z Bible a životů svatých jsou tu i životy dvojice až po smrt Inés a potrestání jejích vrahů –, a podíváme se také na honosné keramické sousoší s motivem smrti svatého Bernarda, které vytvořili mniši v 17. století.
Pak můžeme nahlédnout do dalších přilehlých budov. V Sálu králů, který najdeme po levé straně od vchodu do kostela, uvidíme na stěnách sochy portugalských panovníků a také modrobílé dlaždice, které jsou pro obě země Iberského poloostrova typické. Velkolepé výjevy z těchto „azulejos“ zobrazují historii založení kláštera i s onou slavnou bitvou.
Je možné prohlédnout si také prostory, kde pobývali mniši – kapitulní síň, kde volili svého představeného, refektář čili jídelnu, dormitoř, kde spali, a velmi zaujme zejména kuchyně s obrovitánským lesklým kachlíkovým komínem.
Podobně jako další kláštery a kostely v Portugalsku i v sousedním Španělsku má i Alcobaca úchvatný klášterní ambit, zde nazývaný Ambit ticha. Hlavy chrličů, které měly odrazovat případné zlé duchy, mají nejrůznější bizarní podoby: jeden připomíná dráčka, druhý prasátko, u třetího nás ani nenapadá pojmenování.
A v ambitu rostou pomerančovníky, jejichž plody jsou tu tak obyčejným ovocem, že se je ani nikomu nevyplatí sbírat ze země. Do dalšího ambitu za budovou mnichů, který zdobí zahrady ve francouzském stylu, můžeme ale nahlédnout pouze z oken.
Zdroje:
Návštěva kláštera Alcobaca.
https://en.wikipedia.org/wiki/Peter_I_of_Portugal
https://en.wikipedia.org/wiki/In%C3%AAs_de_Castro
https://en.wikipedia.org/wiki/Alcoba%C3%A7a_Monastery
