Článek
Velká část Brdů bývala až donedávna vojenským prostorem. Teprve v posledních letech se začaly dříve nepřístupné oblasti otevírat návštěvníkům. Tak jako je tomu s okolím vrchu s půvabným názvem Klobouček, kde byla v roce 2018 otevřena zbrusu naučná stezka. Můžeme na ni vyrazit z Obecnice u Příbrami, poslední vesnice, za kterou se už táhnou jen husté lesy.
Hledejte na balvanech
Obecnice, jíž vévodí kostel svatého Śimona a Judy, patří k obcím, které v posledních letech, jak se začaly otevírat Brdy veřejnosti, prodělaly veliký vývoj. Bývalá kozlovna se změnila ve Spolkový dům s knihovnou a programy pro děti, budova někdejší fary se stala environmentálním centrem a sídlo Vojenských lesů zas otevřelo informační centrum se stálou výstavou o brdských lesích. Společnost Vojenské lesy a statky ČR stojí také za lesnickou naučnou stezkou s dvanácti zastaveními, která vede z Obecnice na Klobouček a zpátky. Z větší části se drží (taktéž nové) zelené značky, přesto je dobré si před každým dalším zastavením ujistit, kudy se teď máme pustit. Stezka je tvořena tabulkami přidělanými na slepencových balvanech, doplněných na některých místech klasickými dřevěnými tabulemi.
Proč Klobouček?
Malebná silueta Kloboučku vévodí, spolu s vedlejším dvojitým vrcholem Třemošné, připomínajícím z některých úhlů velbloudí hrby, a táhlým vrchem Toku, jenž je nejvyšší brdskou horou vůbec, obecnickému údolí. Pověst vypráví, že mladá komtesa z rodu majitelů zdejšího panství se tu jednou usadila na louce s lesmistrem a další společností. Moc se jí tu líbilo, proto sňala klobouček, hodila jej do trávy a řekla: „Ať je na tomto místě postavena myslivna a k ní připojeno tolik lesa, kolik ho stihnu do večera objet na svém koni.“ O tom, že hora připomíná svým tvarem skutečně dámský klobouček, není sporu, byť to asi nebude ten, který tu zanechala ona šlechtična…
Na cestě postupně narazíme na čtyři studánky s půvabnými „lesními“ jmény – většina jich byla nedávno doplněna o nové stříšky a také o dřevěné lavičky k posezení. První z nich bude Smrková studánka, k níž nás dovede lesní cesta zvaná Zelená linie. Tabule nás poučí o zajímavostech zdejších lesů – například o tom, že hlavními stromy tu bývaly vždy buk a jedle, a přestože v minulém století tu byla velká snaha nahradit je smrkovými a borovými monokulturami, nevymizely docela a dnes se opět daří jejich počty zvyšovat.
Po zastávce u Jedlové studánky pak dojdeme k loučce, kterou kdysi využívali lesníci pro pastvu dobytka a sklizeň sena. Najdeme tu ovocné stromy, například třešně, stejně jako zajímavé stromy lesní – oblíbeným cílem fotografů je dvojitý javor klen, nad loukou zase roste mohutná lípa. Nedaleko odtud rostl i vůbec největší brdský smrk, který ale bohužel padl při vichřici v roce 2013.
Výhled je velice nový
Odtud už po cestičkách s nápadně červenou železitou hlínou dorazíme pod Klobouček. Na zajímavé malé skále, která se nám postaví do cesty, uvidíme dobový obrázek a dozvíme se, že v těchto místech se v milíři pálilo dřevěné uhlí.
Samotný výstup na Klobouček nám dá poněkud zabrat. Ne že by byl vršek nějak zvlášť vysoký (měří 705 m n. m.), ale musíme se sem vyšplhat po velkých i menších balvanech, takže si můžeme na chvilku připadat jako někde v Tatrách. Odměnou na vrcholu nám bude výhled na východní stranu od Brd, který tu ovšem není nijak dlouho. Až do roku 2013 byl vršek Kloboučku zalesněný a vlastně nebylo proč na něj chodit, nic odsud nebylo vidět. Nejdříve tu vznikla mýtina, která se postupně rozšiřovala, výhled se pak otevřel o čtyři roky později, když bylo potřeba odstranit některé stromy napadené kůrovcem. Na vrcholu dodnes zůstává impozantní silueta dubu zimního, který je v této oblasti spíše vzácný.
Odtud sestoupíme kolem dřevěného hříbku, vyřezaného tu nedávno pro potěchu kolemjdoucích, ke studánce pod Kloboučkem, obnovené už v roce 1986, kde uvidíme pod obrázkem svatého Martina s žebrákem, vymalovaným na skle, pramen vody pod stříškou a maličkou vodní nádrž. Ta která kdysi patřila k blízké (již v padesátých letech zrušené) hájovně. Odtud pak dojdeme k naší poslední, Bukové, studánce.
Pán Brdů Fabián
Tvůrci naučné stezky nezapomněli zmínit ani Fabiána, dobrého ducha brdských lesů, jakéhosi zdejšího Krakonoše. Vyprávějí se o něm nejrůznější pověsti, ta nejslavnější říká, že to původně býval rytíř, který si na vrcholu Baba postavil kamenný hrad. Nedaleko se usídlila čarodějnice se svou ošklivou dcerou, která si na rytíře dělala zálusk. Fabián o ni ovšem nestál a oženil se s milovanou Ludmilou. Rozezlená čarodějnice na ně seslala kletbu, po které se z Fabiána stal lesní duch a z Ludmily rostlina cintorie. A protože byl rytíř za života dobrý, nepodařilo se ani čarodějce udělat z něj ducha zlého, ale pomáhá zdejším místním i návštěvníkům, pokud se ovšem chovají dobře. Ohlašuje se prý táhlým houkáním…
Fabián bývá někdy zobrazován jako obr, jindy v podobě trpaslíka, a jak tu uvidíme na fotografiích, často býval ozdobou zdejších domácností, které jeho šiškovou podobu vystavovaly za svými okny. Připomínal spíše vousatého hajného, měl dýmku, sukovici v ruce, pušku přes rameno a brašnu.
Od Octárny k hamru
Stezka nás pak zavede k bývalému rybníku Octárna, který byl přebudován na vodní nádrž Obecnice, jež dnes slouží jako zásobárna vody pro Příbram. Místními dodnes používaný původní název pocházel od někdejší malé továrničky na ocet. V těchto vodách dodnes hojně žijí raci kamenáči – ostatně tito chránění klepetnatci se objevují také ve znaku brdských lesů. Přímo k nádrží bychom ale neměli chodit, podíváme se na ni jen z kraje hráze.
Potom nás cesta nás přivede k poslednímu zastavení nad vesnicí – bývalému prvnímu hamru na louce Solarka, kde bývala i takzvaná cejnovna. Stejně jako jinde v okolí totiž bývalo i tady rozšířené hutnictví a zpracování kovů. „Při těchto hamrech se vyrábělo velice dobré kujné a tažné železo,“ píše místní kronikář a dodává: „Hamrovníci byli lidé veselí, rádi zpívali. Také rádi pili nejen pivo, ale i kořalku. Veselý život byl za jarních a letních večerů, když bouchání hamrů a klapot mlýnů se ozýval klidným tichem do dáli…“
Zdroje:
Tabule lesnické naučné stezky Klobouček, 2018.
Petr David, Vladimír Soukup: Brdy známé i neznámé, Knižní klub – Universum, 2016.
