Článek
Velikonoční zvyky v různých zemích se už na první pohled velice liší. Někde mají Velikonoce spíše vážnější ladění, připomínají si především Kristovu oběť a svátky jsou pro ně příležitostí pro rozjímání a přemýšlení. Jinde jsou veselejší, ve znamení přicházejícího jara, zeleně a tepla.
Velkou většinu křesťanských zemí ovšem spojují malovaná vajíčka na různý způsob. Ta symbolizují nový život, ke kterému povstává příroda v jarních měsících.
Ušák přišel z Německa
Obvyklé bývá také to, že děti si musí svá vajíčka nějakým způsobem vysloužit. Tradiční česká koleda s pomlázkou, na kterou mnohdy chodí i dospělí muži, je v Evropě skutečně záležitostí výjimečnou, znají ji už jenom na Slovensku a v některých přilehlých částech Maďarska a v Lužici. V cizině tomu bývá jinak. Vajíčka, dříve ta skutečná, slepičí, v dnešních dobách daleko spíše čokoládová či plněná, nacházejí děti z jiných zemí obvykle poschovávaná na zahradě, případně v domácnosti, pokud žijí v bytě. Kdo je tam pro ně zanechává?
Nejčastěji to bývá velikonoční zajíček. Možná ho dnes máme spojeného hlavně s anglosaskými zeměmi, kde se usadil a zdomácněl, ale ve skutečnosti pochází z německých zemí. Proč se stal dárcem vajíček právě on? Jistě to bylo proto, že právě v jarních měsících přichází na svět nejvíce zaječích mláďat. Zdá se ovšem, že tu byly původně ještě i hlubší důvody – dlouho se totiž věřilo, že zajíc nikdy nespí, a proto se začal chápat jako jistý symbol věčného života a zmrtvýchvstání. A pak stačil jen krůček k tomu, aby se spojil s obrazem vzkříšeného Krista.
Vypráví se také dojemný příběh o tom, proč vlastně vajíčka přináší chlupatý savec. Hlavní roli v něm hraje starogermánská bohyně jara Ostara, od jejíhož jména je v některých zemích odvozen původ slova pro Velikonoce (v německu Ostern, v Anglii Easter), a kterou prý provázel věrný zajíček. Bohyně prý jednou našla ve sněhu malého ptáčka, třesoucího se zimou a umírajícího chladem. Zželelo se jí ho, a proto jej proměnila v zajíčka, který je vybaven chlupatou kožešinkou a dokáže si lépe obstarat potravu než ptáček. Poté, co přišlo jaro, začal pak zajíček snášet vejce, protože dříve býval ptákem. A navíc je začal i zdobit, aby bohyni poděkoval a potěšil ji. Máme tu tedy rovnou i vysvětlení toho, proč se vajíčka malují. Velice hezký příběh zaznamenal svého času jeden z bratří Grimmů, Jacob, který se kromě sbírání pohádek zabýval také starogermánským folklorem. A nic na tom nemění ani konstatování soudobých odborníků, kterým připadá dávný původ pověsti nepravděpodobný, protože prý při studiu pramenů nikdy na Ostaru v doprovodu zajíce nenarazili…
Pekaři, cukráři a pohlednice
První zaručené zmínky o zajícovi coby velikonočním dárci pocházejí z konce sedmnáctého století z některých německých protestantských zemí, víme, že tehdy obcházel v Alsasku či Falcku. Ta úplně první poznámka o něm je velice humorná – jeden profesor medicíny v Heidelbergu zmiňuje tenhle zvyk ve svých poznámkách, kde líčí, jaké zdravotní potíže měl poté, co se přejedl velikonočními vejci!
Barevná vajíčka přináší ušatý hlodavec buď o Zeleném čtvrtku do zahrad, nebo je na Boží hod velikonoční „naklade“ do zvláštních hnízdeček připravených v bytě… Původně německá zvyklost se dostala do obecného povědomí a pronikla také do anglicky mluvících zemí ve druhé polovině devatenáctého století, kdy se začalo více cestovat a stěhovat a zvyklosti jednotlivých se počaly mísit a přejímat. Zásluhu na tom měli nejdříve především cukráři a pekaři, kteří začali nejdříve péct chleba ve tvaru zajíce, ve kterém býval důlek na velikonoční vajíčko. Později přišli zajíčci čokoládoví, perníkoví či marcipánoví, přidaly se velikonoční pohlednice a knížky pro děti s motivem zajíčka klubajícího se z vejce… Kdoví, jestli nemusí naši němečtí sousedi svým dětem dodnes vysvětlovat, že takto se ušáci nerodí!
V Británii a Spojených státech patří dnes hledání vajíček, která zajíc poschovával na zahradě, k největším a nejoblíbenějším velikonočním zábavám. Ušáček tu bývá často zobrazován v oblečení a s nůší vajec na zádech.
Liška, kukačka i ušatý jezevec
Zajíček zůstává nejoblíbenějším velikonočním dárcem, ale v minulosti bývalo takových zvířátek mnohem více. A dnes, v době, kdy se na různých místech snaží vracet k původním lokálním tradicím, se připomínají více než dříve.
Co byste řekli takové velikonoční lišce? Nosívala dětem vajíčka v některých německých zemích, například v Severním Porýní-Vestfálsku či v Dolním Sasku, znají ji také ve Švýcarsku. Už na začátku minulého století si ovšem němečtí národopisci stěžovali, že jejich tradičního dárce začíná vytlačovat zajíc… Děti měly pro lišku den před Velikonoci připravit hnízdečko z mechu a sena, a dohlížet na to, aby zvířátko v pelíšku přes noc nikdo nevyrušoval. Že by tam tedy liška vajíčka přímo nakladla?
Vysvětlení, proč vejce nosívá zrovna lištička, může být i tady jednoduché – na venkově často chodí lišky na návštěvy do zahrad, stejně jako zajíci, a tak není divu, že je zdejší děti berou jako běžná zvířata, která by jim tam mohla zanechat něco pro potěšení. Mluví se ovšem také o tom, že vajíčka nabarvená cibulí mají rezavou barvu, podobně jako liščí kožíšek, a někde se jim přímo říká „liščí vejce“. Je také možné, že se tu navázalo na zajímavý starobylý zvyk, kdy se na svátky Letnic procházelo vesnicí s odchycenou „letniční liškou“ na vodítku a vybíraly se dary. Obcházení s liškou bude nejspíš ještě staršího data, protože zvíře bývalo zasvěcené bohu hromu Thórovi a činilo se tak na jeho počest.
Jinde přinášejí vajíčka různí ptáci, což je vlastně ta nejlogičtější možnost: v Durynsku to je čáp, ve Šlesvicku-Holštýnsku a Horním Bavorsku kohout. Jinde naděloval skřivánek, kukačka, bažant či jeřábek.
Vačnatý jezevec jako nová tradice
A když se vydáme na skok do daleké Austrálie, zjistíme, že tu mají opravdu originálního dárce, byť zatím ne až tak tradičního. Jmenuje se bilby, v češtině tedy přesně vakojezevec ušatý. Jak jméno napovídá, jedná se o vačnatce podobného jezevci, ovšem velikosti krysy a s výraznýma dlouhýma ušima. Jak k tomu došlo? Stalo se to až v nedávné době, a příčiny byly dvě: jednak odpor k amerikanizaci, která po druhé světové válce zemi zasáhla, jednak vztah k zajíci jako takovému. V Austrálii totiž nemají zajíci a králíci vůbec dobrou pověst: dovezli je sem kolonizátoři, bez přirozených nepřátel se začali nekontrolovatelně rozmnožovat a Austrálie si dodnes s jejich přemírou neví úplně rady. Odtud tedy vzešla představa, že hlodavec bude nahrazen zvířetem původním, které je také roztomilé a také ušaté.
Pro Evropana je mírně bizarní, že v Austrálii převzali velikonoční zvyky, typické pro úplně jiné zeměpisné šířky, se vším všudy. Příklad pro to můžeme najít třeba v knize u nás velmi oblíbené autorky Liane Moriarty Manželovo tajemství. V knize s detektivním nádechem se popisují velikonoční zvyklosti na australské základní škole, kde děti promenují v jakémsi maskovaném průvodu, kdy má každý na hlavě nějakou originální velikonoční dekoraci, například nabarvené plato na vejce. (Podobné průvody bývají i v Británii či Spojených státech.) Soutěží se samozřejmě o nejhezčí velikonoční masku, spojenou s obvyklými našimi symboly, tedy především vajíčky, kuřátky, zajíčky a jinými znaky nově se probouzejícího života. Do toho ovšem autorka zcela přirozeně vkládá konstatování o tom, že „už se ochlazovalo, ve vzduchu byl cítit podzim.“ Pozoruhodné, že nikomu nepřipadá zvláštní používat znaky jara ve chvíli, kdy se začínají pomalu chystat na zimu…
Zdroje:
Valburga Vavřinová: Malá encyklopedie Velikonoc, Libri, 2006.
Valburga Vavřinová: Abeceda Velikonoc, Krásná paní, 2010.
Liane Moriarty: Manželovo tajemství, Ikar, 2014.
https://de.wikipedia.org/wiki/Osterfuchs
https://en.wikipedia.org/wiki/Easter_Bilby
