Článek
Slovenský film Otec o rodinné tragédii, inspirovaný skutečnou kauzou, otevírá nejen psychologické drama o tom, jak se vyrovnat se strašlivou ztrátou, ale funguje zároveň jako prostředek, jak vysvětlit divákům, proč se vůbec neštěstí podobná tomu zobrazenému, stávají.
Tahle situace se, ač se tomu možná na první pohled nechce věřit, stává bohužel poměrně často po celém světě. Rodič, zpravidla otec, má odvézt malé dítě do školky, i když to pravidelně nedělá. Po cestě do práce ale na neobvyklou odbočku zapomene a vyrazí přímo do zaměstnání. Spícího dítěte si při vystupování nevšimne. A pokud je v takový den veliké vedro, ve chvíli, kdy zjistí, že něco není v pořádku, bývá už pozdě…
Slovenský snímek režisérky Terezy Nvotové vychází v první řadě z tragického případu, který se stal v Nitře před deseti lety, kdy otec-podnikatel takto zapomněl v autě dvouletou dcerku, inspiruje se ale i řadou dalších podobných strašlivých příběhů. Otevírá nesmírně bolestné téma ztráty dítěte a utrpení rodičů, které je ovšem v tomto případě provázené také obrovskými pocity viny ze strany otce a odsouzením až nenávistí veřejnosti. A pochopitelně pracuje i s tím, jak moc taková ztráta poznamená vztah manželského páru, v tomto případě podruhé ženatého čtyřicátníka a jeho výrazně mladší manželky.
Snímek funguje výborně jako psychologické drama na staré téma viny a trestu, a stejně tak i pokud jde o vyrovnávání se s předčasnou smrtí člena rodiny. Režisérka, která vycházela ze scénáře Dušana Budzaka, jenž byl osobním přítelem nešťastného hrdinova předobrazu, zvolila metodu dlouhých, jen zcela minimálně stříhaných záběrů, které se detailně přibližují tváří nebohého otce, aby pak přešly na detaily bytu nebo vylétly oknem do prostoru. (Nechce se věřit, že pro polského kameramana Adama Suzina se jednalo o jeho celovečerní debut, natolik sebejistě po této stránce film působí.) Zůstává se svými postavami i ve chvíli, kdy by se v mnohém filmu střihlo jinam, ať už jde o fyzicky nepříjemné situace (byť záběrů mrtvé holčičky se tu nedočkáme, hrůza tu je i tak dostatečně hmatatelná), nebo třeba o detailní výslechy u soudu, kdy vnímáme spolu s hrdinou dopad každého jednotlivého slova.
V tom jí mimořádně slouží herec Milan Ondrík, který sám hovořil o své metodě s tím, že „taková role se nedá hrát, ta se musí odžít“, a jde až na hranice svých možností, fyzických i psychických. Dominika Morávková jako mladá manželka má trochu méně prostoru, film se v souladu s názvem soustředí především na tatínkovo utrpení, přesto je i ona v několika silných scénách velmi přesvědčivá.
Film má ovšem ještě jedno důležité poselství: hlavní postava tu také zjistí, jak je možné, že ji taková situace potkala. Pochopí, co je „syndrom zapomenutého dítěte“, který už je v současnosti popsán, dojde mu, jak je možné, že má v hlavě vzpomínku na to, že dítě určitě vyložil – a že tato vzpomínka je falešná. Způsob, jakým v tomto případě funguje náš mozek, pracuje proti nám… Hrdina se tak z „neomluvitelně nezodpovědného otce“ stává sám obětí procesů, které nemohl až tolik ovlivnit, a jeho na první pohled nepochopitelné jednání se tak dostává do jiného světla. Tvůrci se netají tím, že chtěli svůj film pojmout i jako určitou osvětu, po které budou diváci přistupovat k podobným otcům (či matkám) s daleko větším porozuměním.
Zdroje:
Tisková zpráva pro novináře k filmu Otec, distributor Cinemart.
Tragédie otce, který selhal, Katolický týdeník č. 41/2025
