Článek
Malý mužíček s vejčitou hlavou a nápadně nakrouceným černým knírem, vždy elegantně oblečený a upravený. Svou řeč prokládá francouzskými slovíčky, přesto je velmi nedůtklivý, když jej někdo označí za Francouze – je přece Belgičan! Zakládá si také na svých výkonných „malých šedých buňkách mozkových“, kterým neunikne žádný zločinec. Kdo by neznal Hercula Poirota?
Kdy a kde se ale tenhle hrdina vlastně zrodil a jaký byl jeho životní příběh?
Pojďme pro změnu jednou pátrat my v jeho stopách…
Hercule Poirot se coby literární postava narodil v roce 1916, kdy Agatha Christie napsala svou první knihu o něm (a první vůbec), kterou vydala o čtyři roky později. K myšlence, že detektiv bude Belgičanem, ji vedla okupace této země Německem, kdy mnoho uprchlíků našlo azyl v Británii, která napadení Belgie ostře odsoudila. Záhada na zámku Styles se setkala s velkým úspěchem a Poirot pak řešil případy po dalších více než padesát let autorčina plodného života. Agatha Christie v něm dokázala vytvořit detektiva, kterého čtenáři milovali, a žádali si další jeho příběhy a ona jim je dopřávala, přestože ji prý už někdy ve třicátých letech její hrdina příliš nebavil… Nakonec se objevil celkem ve čtyřiatřiceti románech, více než padesáti povídkách a jedné původní divadelní hře.
Co víme o Poirotově životě? Pocházel z velké a nepříliš zámožné rodiny, dětství prožil ve vesnici nedaleko městečka Spa. Někdy kolem roku 1893 vstoupil do řad bruselské policie. Zde udělal úspěšnou kariéru, kterou přerušily události první světové války, kdy byl nucen odejít do Anglie, a tady pak žil na venkově. Právě tam, ve Stylesu, narazil na svůj první britský případ. Po válce začal pracovat jako soukromý detektiv a jeho domovem i kanceláří se stal dům číslo 28 na Whitehaven Mansions.
Mezi válkami hodně cestoval, a mezitím vyřešil vraždy v Mezopotámii, Jordánsku, Egyptě a po cestě zpátky v Orient-Expresu. Později odešel do důchodu a pěstoval na venkově dýně, studoval spisy o nevyřešených starých případech, četl si detektivky a sám je zkoušel psát. Skutečné vraždy jej ovšem dostihly i tam a byl často nucen řešit je i v době, kdy už jeho sláva pominula a on musel s nevolí lidem připomínat, jakým slavným detektivem je.
Mimochodem, Poirot také neměl rád, když někdo komolil jeho jméno – správná výslovnost by totiž měla znít Erkil Poaró!
Agatha Christie nechala Poirota zemřít v románě Opona, který měla tři desítky let schovaný v šuplíku jako jeho poslední případ a dovolila jej vydat až krátce před svou smrtí, roku 1975. Poirot už je tu nemocný, používá vozík a nosí falešný knír a zemře na srdeční obtíže, přestože ne vše kolem jeho smrti je zcela jednoznačné a přirozené… (Více neprozradíme, abyste o nic při čtení Opony nepřišli.)
Mimochodem, jak je tomu s Poirotovým věkem, těžko říci. Agatha přiznává, že si ho představovala jako staršího muže už na začátku svého psaní, a vzhledem k tomu, že v románě Sloni mají paměť ještě žije v roce 1972, musel by se dožít dobré stovky…
Ženy nehrají v životě velkého detektiva žádnou roli. Má sice sekretářku, slečnu Felicity Lemonovou, ta je ale „neuvěřitelně ošklivá a neskutečně výkonná“.
Přesto při bližším pohledu zjistíme, že Poirot byl přinejmenším dvakrát v životě zamilován: poprvé ještě v mládí do jedné belgické dívky, podruhé se při vyšetřování loupeže zahleděl do ruské hraběnky Very Rossakoffové. Když zjistil, že jej okouzlila zlodějka šperků, umožnil ji utéci, když předtím vrátila ukradené klenoty. (Jeden z několika případů, kdy se Poirot nezachoval úplně čestně.) Později na ni ovšem ještě několikrát narazil…
V prvních spisovatelčiných románech ma Poirot svého „doktora Watsona“ – jmenuje se Arthur Hastings a je to kapitán. Na rozdíl od Poirota, který neváhá v zájmu vyšetření zločinu lhát, číst cizí dopisy či využívat přestrojení, čestnému Hastingsovi jsou všechny tyto věci zcela proti srsti. Později ovšem začal Hastings autorce trochu překážet, především proto, že býval vypravěčem příběhů, a Agatha našla větší zalíbení ve vyprávění ve třetí osobě, kdy mohla občas nahlédnout do myšlení dalších zúčastněných. Ve Vraždě na golfovém hřišti proto nechala Christie kapitána najít štěstí s dívkou jménem Dulcie Duveenová, se kterou později založí rodinu a usadí se na ranči v Argentině. (Později se ale přece jen ještě opakovaně vrátí, naposledy právě v závěrečné Oponě.)
V posledních románech se watsonovské úlohy do jisté míry ujímá proslulá spisovatelka detektivek Ariadna Oliverová (která se už dříve objevila v povídkách s jiným hrdinou, Parkerem Pynem), která je roztomilou parodií autorky na sebe samotnou.
Častým spolupracovníkem Poirota bývá také poněkud pomalejší inspektor Japp ze Scotland Yardu a jeho zaměstnancem je i sluha George (Jiří), který se objevuje spíše v pozdějších dílech.
Pro milovníky televizního Poirota ale jednu poznámku: Poirot s Jappem, Lemonovou a Hastingsem v povídkách netvoří společně podnikající skupinu, tento nápad je až dílem televizních scenáristů. V knihách se takto společně dokonce ani nikdy nesejdou…
Zdroje:
Mark Aldridge: Poirot – největší detektiv na světě, Universum 2023.
John Curran: Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie, Knižní klub 2017.
Agatha Christie: Muž v mlze, Odeon 1977. Doslov Jan Zábrana.
