Článek
Námět o mladé ženě, která se stane partnerkou nějakého zvířete, pochází už ze starověkých časů – najdeme ho v indické literatuře, v Africe, ve starém Řecku i Římě. Příběh o nebojácné krásné dívce, která svou láskou vysvobodí prince zakletého v ohavnou nestvůru, poprvé sepsala a pod názvem Kráska a Zvíře vydala francouzská autorka Madame Gabrielle Villeneuve v roce 1740. Podobu, v jaké jej známe dnes, a ze které více či méně vycházejí všechna další zpracování, mu však dala až další Francouzka, Jeanne-Marie Leprince de Beaumont. Šlechtična vydala pohádku v roce 1756, a ta se záhy dočkala mnoha dalších převyprávění.
Zvíře ošklivé a neduchaplné
Hlavní hrdinka v pohádce paní Beaumont pochází ze tří dcer a tří synů zchudlého kupce. Když otec odjíždí za obchody, přeje si Kráska na rozdíl od svých sester pouze růži. Otec po cestě zpět zabloudí a nocleh i večeři nalezne v tajuplném, opuštěně vypadajícím zámku. Druhý den při odjezdu utrhne slíbenou růži – v té chvíli se však před ním zjeví strašné Zvíře, které mu za tuto troufalost hrozí smrtí v případě, že mu nepřivede některou ze svých dcer. Nejmladší Kráska se dobrovolně rozhoduje za netvorem vydat. Stráví s ním pak na zámku několik měsíců a postupně poznává jeho dobrou povahu a spřátelí se s ním. Když se však dozvídá, že její otec je nešťastný a na pokraji smrti, rozhodne se za ním vrátit a Zvíře jí nebrání. Po odloučení si však dívka uvědomuje, že netvora miluje – a vrátí se na zámek právě ve chvíli, aby mu to stačila říci předtím, než žalem po ní zemře… Pak se ovšem nestvůra promění v krásného prince – celé to bylo jen kouzlo jedné zlé víly.
Autorka zdůrazňuje některé věci, které se v pozdějších zpracováních vytratily a které měly v dobovém kontextu významné místo: především to, že princ při své proměně ve Zvíře ztratil nejen svou krásu, ale bylo mu také zakázáno projevovat duchaplnost v řeči, která byla v té době považována za hlavní dvorskou ctnost. Hrdinka si ho tedy musela zamilovat nejen přes jeho ošklivost, ale i přesto, že se nevyjadřovalo tak, jak bylo správné.
Jinak, pokud vám připadá divné, že hlavní hrdinka nemá v české verzi klasické křestní jméno, pak malé vysvětlení – ve francouzštině se dívka jmenuje Belle, což je obvyklé jméno (v češtině spíše Bella), ale zároveň znamená „krásná“ či „krasavice“. V českých překladech se rozhodli ponechat jménu původní význam, proto se hrdinka obvykle jmenuje Kráska. (V původní francouzské verzi navíc dochází k souzvuku díky velmi podobným slovům: La Belleet la Bête).
Trest za sobectví i odpoutání se od rodičů
Co všechno bychom v pohádce mohli najít, kdybychom se na ni podívali z hlediska psychologie? „Kráska a Zvíře je z psychologického pohledu podnětná. Nejsilnějšími motivy zůstávají komplikovaný vztah krásné ženy k mladému muži a její vztah s otcem,“ říká k tomu psycholožka Jolana Bucková. „Výchozí zápletkou v pohádce je sebestředné a sobecké zahledění do sebe, kvůli kterému zraňoval mladý muž své okolí. Psychologie nazývá takové vztahové nastavení narcismem. V pohádce byl mladík za trest zaklet do Zvířete. Zvíře tak představuje stínovou stránku narcistní osobnosti. Bytost, která je odpudivá a nenáviděná sama sebou i svým okolím. Kletbu může zrušit dívka, která ho přesto bude milovat. Kráska ale vězí v jiné, ovšem stejně silné vztahové kletbě, kterou je její vzájemná citová závislost s otcem.“
Symbolem pro oba druhy vztahového uvíznutí a zároveň dějovým průsečíkem je právě ona překrásná růže. „Růže v sobě propojuje protichůdné vztahové aspekty – okouzlení a omamnou přitažlivost na straně jedné, křehkost a zraňující pomíjivost na straně druhé. Otec chce růži pro svou dceru, Zvíře chce za růži Krásku a Kráska je ochotná pro otcovu lásku k ní obětovat sebe. Růže je ale zároveň klíčem k možnému zlomení kletby. Po překonání obav a váhání pomůže Krásce upřednostnit silnější a vývojově zdravější cit ke Zvířeti a odpoutat se od otce.“ Jako rozhodující vnímá okamžik, kdy se Kráska rozhodne čistě na základě svých citů a Zvíře políbí. „Léčivá je z psychologického hlediska síla laskavého přijetí všech stránek osobnosti druhého, včetně těch méně přijatelných – oblíbený motiv ´mít ho rád takového, jaký je´.“
Psycholožka dodává, že pohádku je možné chápat také tak, jako by všechny postavy v pohádce představovaly různé duševní vlastnosti jednoho člověka. „Jde pak o to uvědomit si vlastní vývojové potřeby a dokázat přijmout sám sebe včetně svých záporných stránek.“ Výkladů pohádky existuje mnoho a odráží se v nich doba i momentální společenská situace – tak jako v desítkách různých adaptací.
Kančí kly či ptačí zobák
V českém prostředí známe příběh Krásky zejména z výborného, poetického zpracování Františka Hrubína. Ten ji vydal nejdříve pod názvem O Krásce a Netvorovi coby součást Špalíčku pohádek.
Příběh zůstává původní francouzské verzi velice věrný, ale dodává mu vedle poetičnosti větší jemnost a citlivost jak ve vztahu Krásky k otci, tak ke Zvířeti. Možná i samotný výběr slova „Netvor“, který nahazuje přece jen mírnější „Zvíře“, pak trochu napovídá, že mužský hrdina je tu poněkud děsivější než v původní verzi. V básníkově podání měl například „krví podlité oči a žluté tesáky“ a podobal se nejvíce medvědu s hlavou divokého kance. Na rozdíl od původní verze, kde nacházíme pouze nekonkrétní pojmenování „strašlivé Zvíře“, pod kterým si vlastně každý může představovat cokoli. V roce 1970, nedlouho před svou smrtí, pak zpracoval básník příběh do podoby divadelní hry, kde více rozvinul zejména příběhy Krásčiných sester.
Hrubínova pohádka byla dvakrát zpracována pro televizi: poprvé pod názvem Kráska a Zvíře, podruhé v lehce parafrázované verzi pod názvem O Rozárce a zakletém králi.
Z Hrubína vychází také nejznámější české filmové zpracování Krásky a Zvířete, které v roce 1978 natočil Juraj Herz pod názvem Panna a netvor. Jedná se zřejmě o nejtemnější pojetí a možná i nejděsivější Zvíře, jaké jsme na plátně viděli. Samotný film začíná tím, že netvor v lese přepadne a zabije několik lidí včetně jedné ženy, kterou sekne svými drápy. Při pobytu dívky, která zde dostala jméno Julie, na zámku, mu stále nějaký hlas našeptává, aby ji zabil, vždyť přece „dobře ví, jak chutná krev“. Zvíře tu má tlapy s medvědími drápy, ale zobák dravého ptáka, zvolený podle režiséra prý proto, že takový obličej nemá žádnou mimiku – a je tak příšerné, že hrdince se po většinu filmu ani neukáže a hovoří s ní jen zezadu. V této verzi, stejně jako v Hrubínově hře, se tedy dívka zamiluje především do netvorova hlasu, i s vědomím, že by mohl být jeho nositel ošklivý, než do příšery, které by čelila tváří v tvář. Jeho proměna v člověka pak probíhá postupně, nejdříve dostane lidské ruce – poté, co se jich dívka neplánovaně dotkla.
Ze Zvířete princ, z nápadníka Zvíře
Černobílou poeticky laděnou filmovou verzi Krásky a Zvířete natočil v roce 1946 Jean Cocteau s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Maska Zvířete připomíná ponejvíce chlupatého lva, děsivě ovšem působí jeho trochu upíří zuby. K příběhu je tu přidaná ještě jedna originální dějová linka: hrdinka na začátku odmítá krásného nápadníka (představuje ho rovněž Jean Marais). Ten se na konci filmu spolu s Krásčiným bratrem vydává do zámku, aby se dívky zmocnil, je ovšem zasažen šípem jedné ze soch a sám se stává novým Zvířetem. Příběh tak může znovu pokračovat…
Princ jako padesátník a vdovec
A jak je tomu v posledních letech? Ve Francii před deseti roky pořídili velkolepou filmovou verzi v režii Christopha Ganse. Jeho přístup ke klasice je trochu nevyrovnaný: zatímco úvodní část je velmi pietní k původnímu příběhu a přináší dokonce i některé opominuté motivy (někoho možná překvapí, že Kráska má kromě sester i bratry, ale tak tomu opravdu má být), druhá se zvrtne ve velkolepé akční finále plné triků. Zneuznaný Krásčin nápadník a jeho povedení kumpáni přicházejí do zámku Zvíře zabít a čelí tu nejrůznějším dalším příšerám včetně obrovských oživlých soch, do kterých střílí a které je na oplátku zadupávají do země. Podivné je také pojetí Zvířete: jeho maska patří k těm strašidelnějším, ale když jej na konci dívka vysvobodí, nestane se z něj žádný krásný mladý princ, ale bezmála padesátiletý Vincent Cassel. Ten má také za sebou dosti komplikovanou minulost – byl už jednou ženat, s dcerou lesního boha, která na sebe občas brala podobu laně (motiv vypůjčený z úplně jiné pohádky) a on ji na lovu zastřelil. (V té době byla navíc těhotná, což je možná pro pohádku trochu těžký kalibr). Proto tedy onen trest a proměna. V závěru se pak Kráska nestává hradní paní, ale společně s mužem si založí zahradnictví, tak jak o tom vždycky snila…
Zvíře vesele zpívající
Ve světě nejslavnější verzi Krásky a Zvířete určitě představuje animovaný muzikál z roku 1991 z produkce Walta Disneyho (režie Gary Trousdale a Kirk Wise). A zatím poslední, osm let stará verze režírovaná Billem Condonem s Emmou Watsonovou vychází právě z původního scénáře třicet let starého filmu, vlastně pouze vyměnila animované hrdiny za živé.
V obou snímcích nacházíme Krásku jako jedináčka, sebejistou a sečtělou dívku, která na zámek sama přijíždí hledat otce (ten je zde svérázným vynálezcem) a na místě se za něj nabídne jako náhrada. I tady najdeme přidanou postavu zhrzeného nápadníka, který přichází na zámek zničit Zvíře, ale najde tu svůj konec sám. Život tu Krásce zpestřují různé oživlé předměty denní potřeby – hodiny, svícen, skříňka či šálek na čaj – které mluví a zpívají a jsou to ve skutečnosti princovi služebníci, zakletí spolu s ním. Princ sám byl začarován pro svou pýchu a nadutost, nikoli zlou vílou, ale naopak dobrou. Růže z klasické pohádky tu dostává nový, osudový význam: pokud Zvíře nezíská lásku dívky do chvíle, kdy opadne její poslední lístek, zůstane už navždy zakleté v nelidské podobě.
A Zvíře samotné? To tu vlastně není nijak moc děsivé, vypadá jako lev kombinovaný s býkem s mohutnými rohy, jehož největší chybou je, že neumí slušně stolovat, zato tanec a zpěv mu jdou výborně. Divák si pak v závěru říká, že s tím veselým chlupatým Zvířetem byla možná větší zábava než s nějakým obyčejným princem. To by ho jistě po Herzově filmu nenapadlo…
Národní divadlo zavedlo Krásku do cirkusu
V současnosti můžeme v Praze pozorovat, jak se s námětem popasovali v Národním divadle, kde je příběh uváděn v režii Daniely Špinar. Vychází přitom v duchu české tradice z Hrubínovy verze, jež je ovšem na mnoha místech výrazně pozměněna a doplněna. Kráska a její rodina jsou tu prezentováni jako cirkusáci, což dává příležitost k různým efektivním číslům. O to více pak vynikne nehostinnost temného hradu, ve kterém se hrdinka ocitne. Samotné Zvíře je zde bytostí s deformovanou tváří, s obrovskými noži na jedné ruce, která chroptí uměle zesíleným hlasem a pohybuje se na jakýchsi chůdách, přičemž ho obklopují služebníci v podání černě namaskovaných tanečníků.
Ta hlavní změna ovšem přichází v samotném závěru, a v něčem připomene poslední francouzskou verzi – Zvíře se totiž promění, ale nikoli klasicky v krásného mladíka, nýbrž v zachovalého šedesátníka Davida Prachaře. Co tím chtěli tvůrci říci? Nejspíš zdůraznit, že pokud už si kráska zamiluje hrdinu takového, jaký je teď, bude ho mít ráda, ať už bude vypadat jakkoli. A možná také to, že každá proměna má své limity. Představa, že láska všechno změní a od té doby budou věci jen dokonalé, patří už přece jen do prastarých pohádek.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Beauty_and_the_Beast
Tereza Dubská: Srovnání interpretací pohádky Kráska a zvíře, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra psychologie, 2013.
František Hrubín: Špalíček veršů a pohádek, Albatros, 1974.
František Hrubín: Kráska a zvíře, text divadelní hry v programu Národního divadla v Praze.
Charles Perrault, Marie-Catherine d´Aulnoy, Jeanne-Marie Leprince de Beaumont: Francouzské pohádky, Odeon, 1990.
Kráska a zvíře, představení Národního divadla v Praze.
e-mailová komunikace s Mgr. et Mgr. Jolanou Buckovou
