Článek
První knížka o medvídku Paddingtonovi spatřila světlo světa už v roce 1958 a její autor Michael Bond (1926–2017) tehdy jistě netušil, že právě stvořil novodobý kult.
Méďa, pojmenovaný po londýnském nádraží a připomínající spíše plyšáka než skutečného medvěda, který se usadí v typické britské rodině Brownových, se od té doby dočkal dalších desítek příběhů, animovaných seriálů a v posledních deseti letech i tří hraných filmů.
První inspirace, která vedla spisovatele Bonda k vytvoření roztomilého milovníka sendvičů s pomerančovou marmeládou, byla ovšem spíše smutného rázu. V první knize najdou Brownovi opuštěné zvířátko na zmiňovaném nádraží s kufrem u nohou a cedulí na krku říkající: „Prosím, postarejte se o tohohle medvídka.“ Bond vyprávěl o tom, že k této představě ho přivedly vzpomínky z válečných dob, kdy vídal na nádražích jak dětské uprchlíky z evropských židovských rodin, tak londýnské děti, které jejich rodiče v nejisté době ve velkém posílaly na venkov. A všechny měly na krku právě podobné cedulky, na kterých byla uvedená jejich jména a adresy, a držely malý kufřík se všemi svými věcmi. „Takže v jistém smyslu je i Paddington takový uprchlík,“ vysvětloval spisovatel.
Z knih se dozvídáme, že medvídek, kterého se Brownovi ujali, pochází z „nejtemnějšího Peru“ a přeplul do Evropy poté, co jeho jediná žijící příbuzná, tetička Lucy, odešla do domova pro přestárlé medvědy. (Autor původně chtěl, aby medvěd pocházel z „nejtemnější Afriky“, dokud mu neprozradili, že na tomhle kontinentě ve skutečnosti žádní medvědi nežijí.) Vzpomínky na rodné Peru se v knihách občas objevují, jinak je ale prostředí typicky britské a stejně tak příběhy, které Paddington se svou adoptivní rodinou, jež má dvě děti, prožívá.
Michael Bond psal další knihy o medvídkovi po celý svůj dlouhý život (poslední, dvacátá devátá, vyšla až po jeho smrti) a mohl sledovat, jak se z jím stvořeného zvířátka stává cosi jako národní instituce, kterou měla v oblibě například i královna Alžběta II.
Paddington se stal brzy také hrdinou různých animovaných seriálů.
V roce 2014 pak vstoupil na plátna kin v hraném filmu. Snímek nazvaný jednoduše Paddington vyprávěl znovu příběh o jeho nalezení a sžívání s Brownovými, doplněný o strašidelnou vizi, kdy Paddingtonovi hrozí, že skončí vycpaný v muzeu. Film byl dobře přijat, proto se o tři roky později objevila „dvojka“, kde se medvídkovi pro změnu přihodí, že je obviněn z krádeže, odsouzen na deset let do vězení, kde se spřátelí s jinými kriminálníky, uteče a nakonec se dočká zproštení viny.
Nyní přichází do kin třetí díl – a jeho název Paddington v džungli jasně asociuje, že tentokrát opustíme pohodlí londýnské domácnosti a vydáme se s hrdinou do jeho rodné Jižní Ameriky.
Tvůrci v čele s debutujícím režisérem Dougalem Wilsonem se rozhodli prozkoumat jak medvídkův původ, tak podívat se na některá z dávných jihoamerických tajemství – a zvolili hned to první, které se nabízí, tedy hledání tajemného Eldoráda a jeho zlatého pokladu.
Paddington se vydává za milvanou tetičkou Lucy na návštěvu do domova pro přestárlé medvědy – aby ovšem od ředitelky-jeptišky zjistil, že teta se vydala do džungle cosi hledat a přitom se ztratila. Společně s Brownovými se tedy vydávají na pouť za její záchranou. Naštěstí se objevuje loď vlastněná dobrodruhem v podání Antonia Banderase, doprovázeného jeho mladičkou dcerou, kteří jsou ochotni jim v jejich pátrání pomáhat.
Celá zápletka pak začne připomínat Indiana Jonese – ukáže se, že rodina majitele lodi je už po generace posedlá hledáním zlatého pokladu Eldoráda, za kterým se podle všeho teta Lucy také vydala, a proto se dostávají Brownovi i Paddington do nebezpečných a dobrodružných situací. A zvláště když ještě zjistí, že ředitelka domu pro přestárlé medvědy má také své vlastní motivace, proč se vydat za odhalením onoho tajemství. Tajemné hlasy, pohyblivé kameny, zvláštní znaky, snad i kouzelné bytosti – to všechno se dostane do hry.
Poslední Paddington je tak sice v lecčems podobně bláznivý jako předchozí dva díly, svým zasazením a zápletkou se ovšem dosti odlišuje od původně typicky britské atmosféry jejich příběhů. Medvídek tu dokonce ani příliš nenosí svůj typický červený klobouček a modrý kabátek. Brownovi a jejich nyní už dospívající děti tu navíc zůstávají trochu ve stínu jiných, výraznějších postav, a to lidských i medvědích.
Na druhou stranu, proč ne, Paddingtona v Londýně už jsme tu měli mockrát, a souvislost s Peru tu u chlupatého hrdiny byla vždy, proč ji tedy trochu neprozkoumat a nerozšířit?
Navíc Antonio Banderas i Olivia Colmanová jako svérázná jeptiška si své role opravdu užívají, spousta detailů typu ožívajících obrazů a dalších postav minulosti, které do děje promlouvají, je mile bizarních, Paddington i další medvědi vypadají opravdu roztomile…
Takže nezbývá než doporučit film pro rodinnou návštěvu všem, co si chtějí užít zimní víkendové odpoledne s dětmi.
Zdroje:
