Článek
Pohádka o sloužícím Jiříkovi, který přes králův zákaz ochutná maso z kouzelného hada, po němž porozumí řeči zvířat, a za trest je pak vyslán do daleké země přivést králi zlatovlasou pannu za manželku, je v českých zemích velice oblíbená. Pravda, občas se její motivy pletou s prvky z jiné Erbenovy pohádky, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, kde hrdina rovněž putuje za princeznou Zlatovláskou a kde se rovněž vyskytuje mrtvá a živá voda, a kde se mladý muž na konci taktéž dočká kruté smrti a následného oživení. Řada z nás si proto na začátku musí uvědomit, že „tohle je ta s chudým Jiříkem a zázračným hadem, ne s princem a proradnými bratry“. K tomu je samozřejmě třeba si ještě přimyslet různé filmové a (zejména) televizní verze, kterých se obě pohádky dočkaly.
„Jiříkovskou“ Zlatovlásku proslavila zejména verze z roku 1973, kde hlavní mužskou roli představuje Petr Štěpánek, princeznu Jorga Kotrbová a režii měla Vlasta Janečková. Dnes se to možná z televizních obrazovek tolik nepozná, ale nejednalo se tehdy o pohádku pro kina, kterých vznikala spousta, ale o pohádku určenou přímo pro televizi, ovšem s vyšším rozpočtem než klasické studiové příběhy. Proto tu máme také skutečný zámek Červená Lhota, skutečnou nekašírovanou přírodu a vypracovanější kostýmy. Na druhou stranu tu ovšem zase vidíme například loutkové ryby v králově akváriu, které působí poněkud lacině televizním dojmem.
Pohádka zůstává stále velice oblíbená jistě díky šarmu mladého Štěpánka, a potom také kvůli chytlavým písním. „Jedu, jedu pro pannu, jestlipak ji dostanu…“, „Čí je ryba, rybáři, dohoda se nedaří?“, „Proč jsem chutnal rybu, proč a proti slibu?“ a mnoho dalších patří dodnes k těm velmi často citovaným, skladatel Angelo Michaljov a textař Eduard Krečmar odvedli tehdy opravdu špičkovou práci.
Pohádka je ovšem už přes padesát roků stará, není tedy divu, že již delší dobu tu byla snaha vdechnout jí nový život.
Vytvořit novou verzi Zlatovlásky se ještě před několika lety pokoušel legendární režisér Václav Vorlíček, pořádal dokonce i konkursy na hlavní představitelku, ale nakonec se mu film k realizaci přivést nepodařilo.
Před osmi lety na Vánoce se na televizních obrazovkách objevila Slíbená princezna, která sledovala základní linii s Jiříkem a jeho poutí za princeznou, v zásadních momentech se od ní však odchýlila a ve chvíli, kdy mladík dorazil do zámku, začalo jít nikoli o to, jak splnit zadané úkoly, ale spíše o to, jak se zbavit princeznina nevítaného nápadníka, kterým byl nebezpečný a zároveň komický pirát jako opsaný ze série o Pirátech z Karibiku.
Tahle verze nabídla řadu svérázných nápadů a shazujících „hlášek“, například mrtvá a živá voda tu byla originálně využitá pro rozdělení siamských dvojčat, a vrcholem bylo, když si Zlatovláska ostříhala své proslulé vlasy nakrátko s tím, že „s nimi stejně byly jenom problémy“.
Mezi lidmi není Slíbená princezna dodnes moc oblíbená (na csfd.cz si udržuje hodnocení 21%), ale zůstává zajímavým pokusem pohádku občerstvit a nahlédnout ji z úplně jiného úhlu.
Nyní můžeme v kinech konečně vidět naprosto novou verzi klasické Zlatovlásky. Stojí za ní režisér Jan Těšitel a scenáristka Lucie Konášová, podepsaná zejména pod nepřekonatelným prvním Andělem Páně.
Současní tvůrci se jednoznačně hlásí k Erbenově předloze a sama scenáristka zdůrazňovala, že se snažila pokud možno odfiltrovat jakékoli jiné vlivy, ať už literární nebo filmové.
(Tedy v mnohém velmi jiná cesta než nedávná animovaná Pyšná princezna, která se naopak v mnohém zcela nepokrytě hlásila k odkazu sedmdesátiletého filmového zpracování a nevracela se k původní pohádce Boženy Němcové, kterou běžný Čech až tak dobře nezná.)
Na druhou stranu, odkaz na nejoblíbenější zpracování tu najdeme už v postavě Petra Štěpánka, který přebral tentokrát úlohu panovníka ostrovního království, taktéž tu lehce prokmitne jedna z Angelovových melodií: pohádka na diváka trochu pomrkává, že zkrátka „oba víme“.
Základním rysem nového zpracování je tedy tentokrát především tradiční uchopení pohádky. Dočkáte se všeho, na co jste zvyklí v psané verzi, dočkáte se klasicky natočené české pohádky s nádhernými záběry na krajinu, vypracovanými kostýmy, početným komparsem v podobě sloužících, řemeslníků i urozených hostů, dočkáte se samozřejmě mluvících zvířat… Snadno tu poznáte hrad Sovinec i zámek Lednici s jeho zahradami a skleníky, byť je tu přesunutý na mořský břeh (tyto scény se natáčely na Sicílii).
Zvolená stylizace zároveň dobře pracuje s určitým kontrastem mezi poněkud temnější a jaksi v čase zasunutější říší, odkud přijíždí Jiřík, a jasnou a radostnou atmosférou ostrovního království, kde je, jak se zdá, stále slunečno, všeho dostatek a lidé jsou tu nejspíš opravdu šťastní… Výtečně stylizované jsou tu pak zejména scény odehrávající se v zahradách, kdy odevšad prší růžové lístky a Jiřík si mezi nevinným dováděním s princeznou a jejími společnicemi pozvolna uvědomuje, že k ní zřejmě cítí něco více.
Řada dalších věcí už ovšem tak dobře nefunguje. Kvůli dostatečné stopáži a propracovanosti děje přicházejí do příběhu dvě nové postavy: jednak Jiříkův průvodce a nejlepší kamarád Štěpán (v této verzi jsou oba pážata), který je vyslán na trestnou výpravu rovněž, ačkoliv hadí maso neochutnal, jednak druhý Zlatovlásčin nápadník, císař mocné země (tedy by mohlo jít o inspiraci Slíbenou princeznou, i když druhý zájemce o ruku se často přidává třeba i do Krásky a Zvířete).
Štěpán tu plní jednak funkci oblíbeného „sidekicka“ hlavního hrdiny, jednak do značné míry roli antagonisty, který vymýšlí jednodušší řešení věcí, občas s kamarádem v něčem zápolí a někdy se zdá, že možná stojí i na úplně druhé straně. Nejednoznačnost postavy je v lecčems zajímavá (Můžeme, nebo mu nemůžeme věřit? Máme, nebo mu nemáme odpustit?), nicméně celkově působí spíše matoucím dojmem. Nedá se totiž přehlédnout, že v řadě případů uvažuje o dost realističtěji než sám Jiřík, a divák bude mít asi chvílemi tendenci dávat za pravdu spíše jemu.
Celá linie s císařem, který je v této verzi tím, kdo přinese jako zásnubní dar živou a mrtvou vodu, je také poněkud problematická. Způsob, jakým jsou obě linie propojeny, působí dosti bezradně a nelze se zbavit dojmu, že ostrovní král, který má být zřejmě spíše sympatickou postavou, se chová dosti neslušně – vysměje se veřejně královskému poselstvu, které přichází s žádostí o princeznu, a dokonce od něj ani nepřijme drahocenný dar, protože „Zlatovláska se přece za pár dní vdává“. (Vede to sice k jedné z mála humorných situací, kdy král v soukromí Zlatovlásce říká, že ji „přece nedá králi, který sem poslal jenom dva kluky s obyčejným diamantem,“ zatímco ona mu vyčítá, že „ji prodal za dvě lahvičky vody“, ale přesto to působí spíše zmateně a nahořkle.) Úkoly, které zde princezna dává, působí logicky spíše jako její legrácky, které nic nezmění, a císař je i tak pojímá, takže jaký je potom vlastně jejich smysl?
Způsob, jakým pak mocný císař později, když už princezna odejde s Jiříkem a Štěpánem, její únosce pronásleduje, včetně toho, že si to sám rozdává na meče někde v lese s bezejmennými pážaty, když jde o tolik vlivného vládce, pak nevyznívá vůbec přesvědčivě…
Dalším motivem, který je nově zapojen do děje, je potom Jiříkův na začátku nově nabytý pes Štístko. Jistě, roztomilá zvířátka, nejlépe mluvící, jsou dnes snad neodmyslitelnou rekvizitou všech Disney pohádek, A příběh, kde hrdina rozumí řeči zvířat, si o něco takového zrovna říká. Jiřík tu tak dostává nového průvodce, která pak komentuje jeho počínání, navádí ho, aby přiznal svou lásku ke Zlatovlásce, nosí mu kosti a mudruje nad vším ve společnosti královského papouška. Nicméně, nijak zvlášť tu tahle zvířecí postava vytěžena není, stejně jako samotná skutečnost, že Jiřík zvířatům rozumí, která se dala jistě rozvést více – tady, kromě klasické pomoci mravenečkům a rybě, stojí za pozornost snad jen jeho rozhovor s párem koní, které tímto způsobem „zkrotí“.
Humoru, který by zvířecí (a vlastně i jiné) postavy nabízely, je ovšem celkově ve filmu jako šafránu, až se nezdá, že stejná scenáristka stojí za vtipem nabitými výroky ze zmiňovaného Anděla Páně…
Další záležitost, kolem které se pohádka při každém dalším zpracování bude chtěj nechtěj točit, je skutečnost, proč vlastně Jiřík přivádí Zlatovlásku zpátky ke svému králi. Král ho vyšle na výpravu s nejistým výsledkem, ale těžko lze předpokládat, že pokud mu ji zpátky do kýženého roka a dne nepřivede, bude po sloužícím (nebo dvou) intenzivně po celém světě pátrat. Takže myšlenka, že by Jiřík jednoduše s princeznou, se kterou už v danou chvíli má evidentní pouto, někam utekl, se přímo nabízí. Tahle věc je zde (podobně jako ve Slíbené princezně) vysvětlována tím, že Jiřík prostě dodržuje sliby jako čestný člověk, a kromě toho má dlouho pocit nepřekonatelné bariéry mezi ním a někým tak vysoce postaveným jako princezna. Navíc, ve chvíli, kdy o tom začne přece jen uvažovat, už bude příliš pozdě… Budiž, nicméně film tady už dříve otvírá ještě jednu možnost, která v danou chvíli působí dosti logicky, a vlastně není jasné, proč o ní Jiřík odmítá uvažovat: Štěpán navrhuje, že protože Zlatovlásku stejně nezískají (bere si přece císaře), mohli by se nechat najmout jako pážata u cizího krále. Skutečně, proč vlastně ne? Návrat bez Zlatovlásky by byl stejně pro oba jedině rozsudkem smrti…
Stejně tak jednoznačné rozhodnutí Zlatovlásky nevrátit se k otci, i když už jí svatba s císařem nehrozí, a raději jít za panovníkem, který má být „stejně hrozný jako ten předchozí“, nevyznívá moc pravděpodobně. Zřejmě má otci stále za zlé to, že ji „chtěl nechat prodat“, ale při zvážení možných vyhlídek se přece jen návrat jeví přirozenější.
V poslední fázi se dočkáme několika zvratů, můžeme asi čtenáři prozradit, že král tu není aspoň zpočátku natolik tvrdý jako v předloze, kde se Jiřík hned po příjezdu místo milosti dočká pouze „slušnější popravy“. Minimálně jeden z těchto zvratů je skutečně překvapivý, nicméně najdeme jich tu na malé ploše až příliš, a bylo by asi funkčnější, kdyby byly některé vypuštěny pro snazší plynutí příběhu.
Na závěr se nevyhneme otázce po tom, jak vlastně působí hlavní představitelé a jestli mezi nimi funguje ona dnes tolik vzývaná „chemie“? Tohle je asi otázka, na kterou si každý odpoví sám za sebe. Někomu bude připadat tmavovlasý chlapecký Jiřík v podání Tomáše Webera charismatický, někomu příliš nenápadný, někomu se bude zdát Zlatovláska s tváří Jasmíny Houf jako příliš obyčejná dívka bez mimořádné krásy, jinému se bude zamlouvat právě její podobnost s „normální holkou“. Nakolik mezi nimi funguje vztah, to je také otázkou přístupu, je ale pravda, že o jeho postupném růstu toho film mnoho neprozrazuje.
Shrnuto, nová Zlatovláska nepřináší nic zásadně jiného. Pojímá pohádku velmi klasicky, se snahou některé věci přimyslet a trochu rozšířit, v zásadě však krotce a bez větších překvapení. Jestli se bude se svým dosti poklidným tempem zamlouvat generaci dětí, které jsou zvyklé na mnohem akčnější pojetí pohádek, je otázkou. Přestože nijak neklesá pod laťku našich očekávání, vypadá to, že nedávná animovaná Pyšná princezna se svým přístupem více trefila do dobových trendů.
Zdroje:
Zlatovláska (2025)
Zlatovláska (1973)
Slíbená princezna (2016)
presskit pro novináře k pohádce Zlatovláska, Bioscop
tisková konference po uvedení pohádky Zlatovláska, kino Atlas, Praha, 20. ledna 2025
