Článek
Phyllis Dorothy Jamesová (1920–2014) si už před desítkami let vysloužila titul „žákyně Agathy Christie“ a s touto nálepkou pak pracovala další roky svého plodného autorského i veřejného života. Pocházela z Oxfordu, za války pracovala jako zdravotní sestra, později dělala v administrativě v nemocnici a na ministerstvu, než se stala spisovatelkou z povolání. V roce 1991 byla povýšena do šlechtického stavu, zasedala ve Sněmovně lordů za konzervativce a stala se všeobecně uznávanou osobností.
Svého hrdinu, komandéra Adama Dalglieshe, přivedla Jamesová na svět před více než šedesáti lety, v roce 1962, kdy vyšel její první román Zahalte jí tvář. Dalgliesh je zaměstnán u londýnské policie, je synem reverenda a má jednu zvláštnost – píše básně, které vydává knižně a je za ně také oceňován. Je to poctivý policista, žádný mimořádný génius, ale muž sympatický, slušný a poněkud uzavřený. Vdovec, jemuž žena zemřela při porodu spolu s dítětem. V prvním románě se seznamuje se svědkyní Deborou, která se stává na nějaký čas jeho partnerkou, ale vztah nevydrží. Jeho skutečnou životní láskou se nakonec stane až Emma, mladá oxfordská profesorka, která po jeho boku vytrvá – a jejich příběh se uzavírá svatbou v posledním vydaném díle Soukromá pacientka z roku 2008.
Celkem se Dalgliesh stal hrdinou čtrnácti detektivních románů.
Jamesová pracuje s klasickou stavbou detektivky, kde je někdo na začátku knihy zavražděn, dostavuje se detektiv a hledá pachatele mezi omezenou skupinou podezřelých. V mnoha případech jde o podobné příběhy v uzavřených komunitách jako u Agathy Christie – dům pro zdravotní sestry v Rubáši pro slavíka, privátní sanatorium na britském venkově v Soukromé pacientce. Spisovatelka ovšem své romány v mnohém posouvá dál. „Naše díla by měla být posuzována jako romány, ne jako pouhé intelektuální hádanky,“ zdůrazňovala. Důležité pro ni bylo především vystižení prostředí, ve kterém se román odehrává, a snažila se také o hlubší psychologickou charakteristiku svých postav než bylo v tradiční detektivce obvyklé.
Jamesová si zpravidla volila prostředí, které dobře znala ze své praxe, proto často souviselo se světem medicíny, objevilo se tu ale i nakladatelství či kriminalistická laboratoř. K napsání románu Plány a touhy, kde vidíme, jak zasahuje do životů lidí nedaleko stojící jaderná elektrárna, ji prý právě pohled na jednu takovou inspiroval.
Pravda, že v některých, zejména pozdních dílech, mohla být popisnost prostředí pro čtenáře až mírně únavná – Jamesová nikam nespěchala a dávala si záležet na podrobném líčení toho, jak byl v místnosti tlustý koberec, jaké vyřezávání zdobilo strop či jaké přesně tu visely obrazy.
Autorka také často otevírala ve svých románech různá morální dilemata. Dalgliesh tak ve svých případech přicházel do situací, kdy měl pro vrahy svým způsobem pochopení – zvláště když zavraždění byli povahově v mnohém ještě horší než oni, a došlo dokonce i k tomu, že pachatele nechal odejít bez trestu. Platilo to i naopak: v jedné z knih vražedkyně v dopise na rozloučenou před tím, než spáchá sebevraždu, zjevně upřímně píše, že „hluboce lituje obou svých obětí“.
Řada Dalglieshových příběhů byla v osmdesátých a devadesátých letech zpracována ve formě televizních seriálů s Royem Marsdenem v hlavní roli. Hlavní představitel se tehdy trochu podivoval svému obsazení do role vyšetřovatele, kterého autorka popisovala jako vysokého a pohledného, protože knírem zdobený herec prý podle vlastních slov „vypadal trochu jako žirafa, když natahoval krk“, ale autorka mu po úspěšné sérii vysekla poklonu se slovy, že si už nedokáže představit jiného Dalglieshe než jeho.
Poměrně brzy se seriály dostaly i k nám a svého času patřily k těm nejdiskutovanějším a nejoblíbenějším v českých zemích – diváci si pochvalovali, že jim připomínají Agathu, ovšem v současných kulisách.
(Pro zajímavost – v sérii Zahalte jí tvář se v roli podezřelé Katherine objevila herečka Claire Higginsová, která si zanedlouho zahrála hlavní roli v proslulém drsném hororu Hellraiser. Od Dalgieshe k hrůzostrašnému filmu o monstru se zapíchanými hřebíky v hlavě – to je opravdu velký úkrok jinam.)
Později ovšem Dalgliesh svou tvář přece jen změnil – některé jeho další příběhy byly zpracovány s Martinem Shawem v hlavní roli. Od roku 2021 pak vzniká zbrusu nové seriálové zpracování, ve kterém propůjčuje svou tvář hrdinovi Bertie Carvel.
Spisovatelka ovšem nepsala pouze o Dalgieshovi – v díle Povolání pro ženu nevhodné přivedla na svět i ženskou vyšetřovatelku Cordelii Grayovou. Zavítala také na pole science fiction – její povídka Potomci lidí o světě, kde se nerodí děti, byla v roce 2006 úspěšně zfilmována Alfonsem Cuarónem, a sama autorka se objevila v úvodu v malé roličce staré paní v baru.
P. D. Jamesová se dožila požehnaných devadesáti čtyř let a téměř do konce života psala.
V jejích posledních románech už se tak objevuje internet, pochody za práva menšin nebo i teroristické útoky v Londýně v roce 2005. Na druhou stranu zůstávají její romány v mnoha směrech dosti starosvětské: novinářka-čtyřicátnice si v jejím poslední románě Soukromá pacientka v roce 2008 stále schovává vystřižené články v deskách, a není tu ani zmínka o tom, že by policie prohledávala nějaký její počítač… Vrah pak své přiznání nahraje na magnetofonovou kazetu. Dvojice lidí, kteří spolu nikdy nechodili, se najednou rozhodne uzavřít manželství, jako by se psala viktoriánská doba. A zmínka v závěru o tom, že se jiní dva lidé seznámili přes internet, trochu působí, jako by ji do románu možná někdo připsal, aby zněl aktuálně.
A samozřejmě – Dalgliesh by byl při přirozeném stárnutí na svatbu s mladou dívkou v daném roce více než přestárlý. Detektivové fungující mimo čas a prostor bývají ovšem typickou devízou mnoha podobných románových sérií, proto tuhle věc čtenáři autorce vždy rádi odpustili.
Zdroje:
P. D. Jamesová: Soukromá pacientka, Motto, 2009.
