Článek
Hercule Poirot se dostal dosti záhy na filmová plátna, první snímky ovšem nejsou nijak zvlášť známé – úplně prvním Poirotem se stal v roce 1931 herec Austin Trevor, který si ho po Alibi zahrál ještě dvakrát. Byl to štíhlý krasavec a chyběl mu i typický zahnutý knír! Adaptaci Vražd podle abecedy s Tonym Randallem z roku 1965 se Agatha výslovně bránila, obzvláště jí vadily postelové scény s jejím detektivem předepsané původně ve scénáři.
V roce 1974 ale nastává průlom v poirotovských adaptacích. V režii Sidneyho Lumeta vzniká snímek Vražda v Orient-Expressu, přeplněný slavnými jmény v rolích cestujících ve vlaku, kteří jsou podezřelí z vraždy: Sean Connery, Ingrid Bergmanová, Michael York, Jacqueline Bissetová… A jako Poirot – Albert Finney, menší a s nakroucenými černými kníry, tak jak jej spisovatelka popisuje. Film je nominován na pět Oscarů a Bergmanová jej dokonce za vedlejší roli získává. Půjde tak zřejmě navždy o nejúspěšnější poirotovský film, se kterým byla navíc spokojená i autorka předlohy.
Brzy se tvůrci chystají natočit další adaptaci románu spisovatelky, která už mezitím zemřela. Finney ovšem hrát ve Smrti na Nilu odmítá. Řešení je více než překvapivé: do role malého belgického detektiva je obsazen Peter Ustinov, který mu fyzicky vůbec neodpovídá. Je vysoký, hřmotný, ramenatý, knír sice má, ale šedivý, a k němu husté šedé vlasy. Když prý herce viděla Christieové dcera Rosalind, byla zděšena: „Tohle není Poirot! To není vůbec on!“ A tentýž názor zastávají dodnes řady fanoušků, kterým by se prý film líbil, jen nebýt toho Ustinova. Přesto si zahrál Poirota ještě v dalších pěti filmech, z nichž tři byly televizní.
V tom posledním, Schůzce se smrtí, představoval inspektora Jappa jistý David Suchet. Právě on se měl brzy stát tím, kdo detektivovi vdechne nový život…
(Pro úplnost dodejme, že náš výčet starších Poirotů není zdaleka definitivní: existují mimo jiné ruské či německé televizní verze, některé například přenášející děj do současnosti či ho jinak upravující…)
Od roku 1989 začala vznikat série poirotovských adaptací v britské televizi, kde hlavní roli ztvárnil David Suchet. Fanoušci jej záhy přijali za svého, protože svým vzhledem i vystupováním nejvíce odpovídá knižnímu hrdinovi. Herce ostatně doporučila přímo spisovatelčina rodina a dcera prý tentokrát prohlásila, že maminka by byla určitě spokojená…
Nejdříve bylo natočeno deset padesátiminutových epizod, které se inspirovaly povídkami s Poirotem. O rok později si tvůrci troufli i na zpracování románů: Smrt na mysu byla ještě rozdělena pro potřeby seriálu na dvě části, Záhada na zámku Styles už byla uvedena jako celovečerní film. Povídkový seriál byl ukončen v roce 1993, od té doby ale v různých odstupech pravidelně vznikaly televizní verze poirotovských románů. Nakonec trvalo celé natáčení dvacet čtyři let, během kterých Suchet postupně zestárnul, ze čtyřicátníka se stal pětašedesátníkem – ale při své výrazné poirotovské stylizaci se až na pár vrásek změnil vlastně jen málo.
Právě vynikající televizní série způsobila, že Poirot se stal všeobecně oblíbeným a stále živým, i když od časů jeho příběhů už uplynulo tolik let. Jednak je tomu tak kvůli Suchetovi, a určitě i díky tomu, že Poirot je v tomto zpracování (zejména v seriálové verzi) podstatně humornější než je tomu v knihách. Je tu zdůrazňována jeho ješitnost, láska k dobrému jídlu, popírání tloušťky, komické jsou i jeho projevy odporu k jakémukoli nepořádku či zvířatům… A jednak je to velmi pečlivá výprava a důkladně volené kostýmy, které výborně navozují atmosféru třicátých let, kdy se děj v naprosté většině případů odehrává. (A to i tehdy, když byla předloha časově zařazena jinam.)
Jednotlivé série se však od sebe vyzněním a zpracováním často poněkud liší: však se zde také vystřídalo několik režisérů. Starší jsou konzervativnější, pomalejší a více se drží děje předlohy, v novějších najdeme někdy dynamičtější střihy i temnější ladění. V některých dílech z posledních let zapojili i narážky na odlišnou sexuální orientaci hrdinů (v jednom případě je láska ke stejnému pohlaví i motivem vraždy), přestože u Agathy Christie bychom něco takového hledali marně: v její době bylo dostatečně skandální, že hrdinové byli nevěrní svým protějškům nebo udržovali předmanželský poměr.
Zajímavostí je tuzemský dabing seriálu s Poirotem. U starších dílů totiž existují dvě české verze: původní byla kdysi pořízena pro televizi Prima, a detektiva namlouval Petr Kostka. V České televizi později vynikající dabing Jaromíra Meduny, který znovu namluvil i původní díly, občas se ale můžete setkat i s Kostkovou verzí. U obou verzí se navíc liší i některé názvy filmů.
Věrnější Poirot než ten Suchetův už nejspíš nikdy nebude, proto se další představitelé (a autoři adaptací) snaží posunout roli jiným směrem. V poslední době to byl například televizní John Malkovich, který si troufl na Poirota bez ikonického zahnutého kníru, jen s malým knírkem a bradkou.
Nejvýraznějším jménem je ovšem samozřejmě režisér a herec Kenneth Branagh, který se rozhodl vrátit Poirota na velká plátna a s velkými jmény, přičemž hlavní roli si uzmul pro sebe.
Dočkali jsme se tak zatím Vraždy v Orient Expresu, Smrti na Nilu a Přízraků v Benátkách a další by zřejmě měly následovat. Zejména první film byl přeplněn slavnými jmény typu Johnnyho Deppa, Michelle Pfeifferové nebo Judy Denchové.
Branaghův Poirot mohutný knír nosí (a v jedné retrospektivní scéně je i vysvětleno, proč si ho kdysi pořídil), na druhou stranu jako ješitný a místy komický malý mužíček úplně nepůsobí, má, jak k tomuto britskému herci patří, dosti výrazné charisma. Navíc mu autoři vymysleli i velký milostný příběh, dokonce se zasnoubením, který ale kdysi skončil kvůli událostem první světové války.
Pokud jde o Poirota na plátně, máme se určitě ještě na co těšit…
Zdroje:
Mark Aldridge: Poirot – největší detektiv na světě, Universum 2023.
John Curran: Kompletní utajené zápisníky Agathy Christie, Knižní klub 2017.
