Článek
Ruth Rendellová (1930–2015) pocházela z rodiny učitelů z londýnského předměstí. Většinu života ale prožila na venkově, v hrabství Suffolk, kam s oblibou umísťovala své příběhy. Krátce pracovala jako novinářka, než se stala spisovatelkou na plný úvazek. Za svůj dlouhý život publikovala desítky kriminálních románů, které jí přinesly kromě mnoha literárních cen a uznání, také vyznamenání Řádem britského impéria. Mnoho let byla členkou Sněmovny lordů za labouristickou stranu coby baronka Rendellová z Baberghu – měla na svém erbu dva medvědy držící červený štít s motýly.
Svůj první román S láskou Doon vydala Rendellová v roce 1964, a jednalo se o poměrně tradiční detektivku, ve které představila svého budoucího hrdinu – šéfinspektora Reginalda „Rega“ Wexforda z malého městečka Kingsmarkham, kterému je k ruce mladý George Burden. Wexford je pracovitý a přemýšlivý policista, který nemá žádné zvláštní schopnosti ani slabůstky, ale díky dobře odvedené práci se mu daří usvědčovat pachatele. Největším překvapením pro tehdejší čtenáře byl jistě do děje velmi dobře zahrnutý motiv (nenaplněné) lesbické lásky, který by už v dnešní době nikoho zvláště nezarazil, ale pamatujme, že jde o dobu před šedesáti lety – a navíc tento motiv výborně ozvláštnil tradiční téma.
Úspěch detektivky vedl autorku k psaní dalších příběhů s jejím hrdinou, celkem jich publikovala dvacet čtyři. Postupně se v nich rozvíjelo i osobní pozadí inspektora Wexforda. Zatímco v prvním díle se dozvídáme pouze to, že je mu dvaapadesát roků, v dalších románech mu přibyla oddaná manželka Dora a dvě dospívající dcery, Sheila a Sylvia. V průběhu dalších let se jejich příběhy budou vyvíjet dost odlišně – zatímco Sylvia se už v osmnácti letech vdá a stane se z ní spořádaná manželka a matka dvou synů, Sheila se vydá na hereckou dráhu, během které střídá manžely a milence a nejednou tak způsobí své rodině těžké chvíle. Také Burdenova rodinná situace se mění, otec dvou dětí ovdoví a později se znovu ožení s mladší partnerkou.
Inspektor Wexford dostal později i svůj vlastní televizní seriál.
Kromě příběhů s Wexfordem ovšem Rendellová výrazně rozvíjela ještě jeden žánr – psychologické detektivky bez detektiva, které bychom asi v dnešní době označili jako „knižní thrillery“. V těch je vrah zpravidla od začátku předem znám, ale autorka nám buď v retrospektivě, nebo v klasickém vyprávění odhaluje jeho pohnutky, umožňuje čtenáři lépe je chápat a třeba jim i svým způsobem rozumět. Ano, ti lidé jsou zpravidla psychicky nemocní, ale především okolnosti a příležitost z nich nakonec udělají vrahy…
Do tajů lidské psychiky se nořila často i ve svých knihách s Wexfordem, teprve žánr „detektivek bez detektiva“ jí však umožnil rozvinout jej do hloubky. Rendellová se v tomto vyhrazovala vůči své slavné předchůdkyni, kdy kdy si vzala na paškál zejména městečko Saint Mary Mead s „tou strašnou Marplovou“, kde žije „spousta normálních, zákony dodržujících lidí žijících obyčejné, bezúhonné životy, kteří se najednou rozhodnout zavraždit svou tetičku. Tak tomu já nevěřím.“
V jednou z jejích nejlepších románů, který vyšel v češtině pod názvem Podoba ďábla (ve výboru Třikrát v blízkosti vraha), se jí povedla věc téměř nevídaná – čtenář soucítí se sériovým vrahem, rozumí jeho pohnutkám a dokonce mu svým způsobem „drží palce“, aby se mu podařilo nad jeho démonem zvítězit a nikdy už další vraždu nespáchat.
Arthur Johnson byl vychováván svou autoritativní tetičkou, nikdy se nenaučil jednat s lidmi, zejména s ženami. Pracuje jako bezvýznamný úředníček, na prahu padesátky žije osamělý, ale docela spokojený život s večery strávenými u televize. Ve skutečnosti je ale několikanásobným vrahem – když se ocitne v londýnských ulicích po setmění a posilní se alkoholem, přijde na něj touha vyhledat nějakou osamělou ženu a zaškrtit ji. Člověka, který co by ve většině detektivek byl charakterizován jako odporná zrůda, vidíme očima Rendellové jako zoufalého muže zmítaného potlačovanou žádostí, který se snaží své strašlivé sklony krotit: večer ven nechodí, alkohol nepije a k občasnému škrcení má ve sklepě schovanou figurínu z obchodního domu. Bohužel jen do té chvíle, než mu sousedé figurínu shodou okolností spálí a jeho potlačované touhy opět vyplavou na povrch…
Kniha se dočkala filmové verze pod názvem Muž odvedle, kde hlavní postavu nijak překvapivě ztvárnil proslulý představitel narušených hrdinů Anthony Perkins.
(Není také náhodou, že knížka patří k oblíbeným románům současné hvězdy české detektivky Michaely Klevisové, která se ve svých detektivkách také snaží o psychologický portrét vrahů i jejich obětí.)
Podobné pochopení pro běsy, kterým hlavní hrdinové čelí, a které vycházejí často z neuspořádaného rodinného zázemí (matka či otec opustili rodinu) či nějaké fyzické deformace ve spojitosti s náběhem na psychickou nemoc, vykazuje Rendellová v řadě svých dalších románů.
„Eunice Parchmantová vyvraždila rodinu Coverdaleových, protože neuměla číst a psát,“ říká lakonicky první věta románu Pochmurný dům. Krok za krokem pak zpětně rekonstruuje příběh ženy, které v dětství válečné události neumožnily ovládnout čtení a psaní – a která pak celý život zasvětila snaze, tento nedostatek nikdy nikomu neodhalit. Pracuje jako hospodyně u zámožné rodiny Coverdaleových v jejich venkovské usedlosti: sledujeme zde téměř celý rok, který zde stráví a poznáváme otce rodiny, oblíbeného a pohledného padesátníka George, jeho manželku Jacquelinu, elegantní čtyřicátnici, dále veselou zlatovlasou Melindu, dvacetiletou Georgovu dceru z prvního manželství, a sedmnáctiletého Jacquelinina syna Gillese, nesmělého intelektuála.
Ve chvíli, kdy shodou okolností vyjde Eunicin handicap najevo, všechny Coverdaleovy za pomoci své jediné (psychicky nemocné a nábožensky posedlé) kamarádky postřílí. Čtenář cítí hlubokou lítost nad zbytečně zmařenými životy členů sympatické rodiny sympatických manželů ve středním věku i mladé dcery a syna, jejichž rodinný život během četby dobře poznal, ale zároveň může mít dobře i záblesky pochopení pro Eunice a její hrůzu z toho, že někdo odhalí její dobře skrývaný a v jejích očích osudových nedostatek.
„Pochmurný dům je při každém dalším čtení mrazivější a mrazivější. Pokaždé doufám, že to dopadne jinak, než to dopadne,“ popisuje výstižně pocity z knihy čtenářka vystupující jako zuzina88 na stránkách databazeknih.cz.
Autor českého doslovu ke zmíněnému výboru Lubomír Dorůžka zase připomíná v souvislosti s Rendellové antihrdiny jednu z povídek Karla Čapka, kde se píše, že kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by soudit, jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo…
Román má dvě filmové verze, ta druhá pod názvem Obřad přesunuje děj románu do Francie a hlavní roli si v něm střihla hvězdná Isabelle Huppertová.
Mezi další Rendellové romány patří například Pán vřesoviště, kde je hlavním hrdinou uzavřený mladý muž podnikající dlouhé vycházky do hor, kde jednoho dne najde mrtvolu, nebo Panenka, kde se mladá dívka se zdeformovanou tváří domnívá, že si získá přízeň druhých, když jim s pomocí vúdú panenek pomůže zbavit se nepohodlných lidí… Kromě toho psala ještě psychologické romány zcela bez detektivních zápletek, které vydávala pod jménem Barbara Vineová.
Podobně jako její předchůdkyně má i Rendellová své oblíbené motivy, které mohou začínajícímu čtenáři připadat nejdříve šokující, ale při opakovaném výskytu už vidí, že jde o „ten starý Rendellové trik“ – především to bývá zabití nesprávné osoby, kterou si vrah z nejrůznějších důvodů splete s vyhlédnutou obětí, ať už proto, že vlastně nezná její tvář, nebo že ji zabíjí zezadu a podobně. Stejně tak mívá v oblibě někdy až kýčovité happy endy pro vedlejší postavy, které mají zřejmě vyvážit tragické konce příběhů hlavních hrdinů.
Rendellová se podobně jako Agatha Christie či P. D. Jamesová dožila vysokého věku, pětaosmdesáti let, stala se jakousi žijící institucí a také až téměř dokonce života stále psala.
Se svými předchůdkyněmi mají rovněž společné detektivy, kteří téměř nestárnou a do jisté míry fungují mimo čas a prostor. Wexford sice na konci příběhů odejde do důchodu a jeho dcery už jsou dospělými ženami, ovšem vzhledem k věku v prvním díle by musel odcházet až okolo svých stých narozenin! Na druhou stranu se ovšem proměňují vnější reálie, což autorka zaznamenává, byť s jistým zvětšujícím se odstupem starší paní – do příběhů postupně vstupují například hypermarkety a počítače, v posledních dílech už také internet, ale spíše jen vzdáleně, její detektivky zůstávají v tomto co nejvíce na klasické půdě.
Zdroje:
Databáze knih - Třikrát v blízkosti vraha
Ruth Rendellová: Třikrát v blízkosti vraha, Odeon 1987, doslov Lubomír Dorůžka
