Článek
Studio Disney už řadu let natáčí nové, hrané verze klasických i těch novějších animovaných pohádek, často, třeba jako u Krásky a Zvířete, podle úplně stejného scénáře, mnohdy i s řadou stejných písní, a obecně se snahou, aby byly co nejvíce podobné svým kresleným předobrazům. Nové zpracování, které je často „nové“ spíše jen kosmeticky, zpravidla přivede do kin diváky, kteří si chtějí oblíbenou pohádku připomenout, a vzít na ni mnohdy také své děti.
Je pravděpodobné, že svou hranou tvář získají v blízké době asi všechny opravdu oblíbené animované klasiky, takže se po Malé mořské víle, Mulan, Krásce a zvířeti nebo Lvím králi nejspíš dočkáme i hrané Odvážné Vaiany nebo Elsy a Anny z Ledového království. Takový je prostě trend.
A teď došlo i na film, který vlastně kdysi celou slávu celovečerních disneyovských filmů zahájil – Sněhurku a sedm trpaslíků z roku 1937, v nové verzi už s názvem zkráceným na pouhou Sněhurku.
Režíroval tentokrát Marc Webb podle nového scénáře dvou žen, Erin Cressidy Wilsonové a Grety Gerwigové, známé jako režisérky filmu Barbie.
Snímek budil veliké kontroverze už dávno před svou premiérou. Především proto, že tvůrci se snažili vyjít vstříc současným požadavkům na multietnicitu a neurazit přitom žádnou menšinu (je nasnadě, kterou nejvíce), nebo to alespoň prohlašovali. Podobně už předtím pracovali u Disneyho s Malou mořskou vílou – hrdince sice zůstaly dlouhé rezavé vlasy, ale byla obsazena herečkou-míšenkou, její podmořské sestry měly nejrůznější barvy pleti, a také princova matka byla černoška (princ zůstal bílý, protože byl v této verzi nalezencem). Nakonec podmořská pohádka žádným velkým průšvihem neskončila (i když ani oslnivým úspěchem), takže bylo možné se vydat dál tímto směrem.
Podle zpráv, fotografií a dalších informací, které v posledních letech prosakovaly tiskem, měli autoři nejdříve v plánu obsadit role trpaslíků skutečnými herci malého vzrůstu. Pravděpodobně se tohoto kroku zalekli poté, co se ozval herec Peter Dinklage, známý ze Hry o trůny nebo třeba Tří billboardů za Ebbingem, který dlouhodobě bojuje za to, aby byli jeho kolegové obsazováni i do plnohodnotných rolí, nikoli jen jako pohádkové bytosti či skřeti ve fantasy filmech. Na druhou stranu se další z těchto herců ozvali s tím, že „Peter Dinklage není náš mluvčí“ a „my chceme hrát trpaslíky v pohádkách a nikdo nám to nemá co zakazovat.“ Problém tak, zdálo se, spočíval na obou stranách, neurazit někoho nebylo možné, a tak u Disneyho z nastálé situace vycouvali.
Následně se objevily fotografie, naznačující, že Sněhurku bude obklopovat prostě skupina „různorodých lidí“, mezi nimiž bude i jeden skutečný trpaslík, ale najdeme tu i postavy jiné barvy pleti, muži i ženy. A ty vzbudily asi ještě větší poprask.
A tak nakonec studio zvolilo úplně jinou taktiku: trpaslíci jsou digitální, vypadají podobně jako jejich předobrazy z animovaného filmu. Maličcí mužíčci s vousy a čepičkami, zpívající ikonické „hej hou“. Ti už snad nikoho urazit nedokážou, říkali si nejspíše.
Nakonec tak zůstává největším „prohřeškem“ proti originálu obsazení herečky Rachel Zelgerové do titulní role. Postavou, černými vlasy i rysy obličeje Sněhurce odpovídá, navíc jí tvůrci ponechali ikonické modro-žluto-červené šaty s balonkovými rukávy s prostřihy – ale darmo platno, herečka s kolumbijskými kořeny, kterou známe z mnohem lépe vyhovující hlavní role v poslední West Side Story, má poněkud snědší, jinak řečeno, „exotičtější“ pleť a vzhled. Je pravda, že ve filmu jsou slova o tom, že by měla mít „pleť bílou jako sníh“ změněna v to, že se narodila za sněhové bouře, a odtud dostala jméno, a že její matkou je také herečka podobného typu, ale – nedělá právě Sněhurku její bělostný vzhled Sněhurkou?
Přenesme se ovšem přes tuto záležitost, protože herečka je ve své roli příjemně uvěřitelná, něžná i naivní, ale přes svou křehkost dostatečně silná a vědomá si své hodnoty, což portrét hrdinky pro 21. století vykresluje dost dobře na to, aby nebyla vnímána jako pasivní dobračka a zároveň zůstala věrná původní postavě.
Co udělali autoři s příběhem?
Podobně jako u jiných disneyovek se snaží držet se co nejvíce původní linie, tou největší změnou je proměna krásného prince Adriana ve zbojníka (a ne, není to princ vydávající se za zbojníka, jak vás možná napadne), což hned přináší asociace s Flynnem Rychlíkem z Lociky, který prošel podobnou proměnou. A také to, že jejich příběh, což už rovněž není žádnou novinkou, začíná už dávno předtím, než by vyvolený Sněhurku políbil, protože se seznamují už na zámku u zlé královny, když dívka pomůže mládencovi utéct.
Poté se znovu setkávají po jejím útěku, v době, kdy už dívka pobývá u trpaslíků a narazí na Adriana s jeho družinou, přičemž se obě skupinky za písní a tance snadno spřátelí. Zbojnická družina je nakonec tou, u které se ona diverzita nejvíce projeví: je tu rovněž žena-černoška a také jediný skutečně trpasličí představitel, mistr kuše Quigg v podání George Applebyho. (A tito dva po sobě navíc pokukují.) A tím asi veškerá aktualizace končí.
V ději najdeme některé nesrovnalosti (lovec například neuteče, když je jeho úskok s falešným Sněhurčiným srdcem odhalen, ale přijde a nechá se zatknout), kromě toho linie s hrdinčiným otcem, kterého chce jít zachránit, a my tak dlouho zůstáváme na pochybách, jestli královniny úskoky přece jen nepřežil, nepřináší do děje nic nového a prostě jen tak vyšumí…
Stejně tak animovaná zvířátka, ježečci, veverky či srnečky, kterými film začíná, dostávají poměrně málo prostoru, takže menší děti si tu na své moc nepřijdou.
Jako celek ovšem zůstává Sněhurka především další, nijak špatnou, ale ani nijak zásadně zajímavou verzí tradiční pohádky. Digitální trpaslíci se nakonec jeví jako docela dobrá volba, dosti připomínají své dávné kreslené předobrazy, zároveň mají docela přesvědčivou mimiku a je zde i snaha o vykreslení charakterů, byť asi budou přece jen divákům mnohdy poněkud splývat.
Barevnost a sladká pohádkovost tu zůstává zachována, i s tím, že temnota obklopující zlou královnu je poněkud méně děsivá a tato postava (v podání Gal Gadotové) tu není ani tak zlou příšerou jako spíše nesympatickou ženou, kterou je možné porazit pomocí slov. To je možná trochu zbytná a rozhodně ne nejlépe zvládnutá scéna: vysvobozením Sněhurky totiž nic nekončí, princezna jde v čele lidu za královnou a vyjednává s ní, síly se několikrát přeskupí a všechno se pak poměrně jednoduše vyřeší jedním šípem z kuše. (A později se královna spolu s rozbitým zrcadlem musí rozpadnout ve stylu záporných postav z Harryho Pottera, což už je poněkud ohraná technika).
Sněhurka tedy nakonec neurazí, ale ani nenadchne, nezůstane po ní nic, co by diváka nějak zvlášť potěšilo, zaujalo nebo se mu snad zapsalo navždy do paměti.
Všechny kontroverze tak skončily poměrně sterilním snímkem, který si jistě budou dospělí i děti v budoucnosti doma pouštět, ale nic nového do světa Sněhurky, potažmo do celého Disney světa, nepřinesl.
Zdroje:
Sněhurka, film USA, 2025.
Tisková zpráva pro novináře k filmu Sněhurka.
