Článek
Úchvatné skalní město v blízkosti Proseče na hranicích mezi Pardubickem a Vysočinou. Pískovcové skály roztodivných tvarů, mezi nimiž můžete bloudit a nacházet zajímavé skuliny a jeskyně, ve kterých se podle pověstí schovával loupeživý rytíř, po němž kdysi dostaly jméno. Při výletě si připomeneme také spisovatelku Terézu Novákovou, která právě v těchto místech mnoho let žila a o nich psala.
„Zjevily-li se uprostřed městského, velkoměstského ruchu před duševním mým zrakem černošedé skalní útvary, omleté sněhem a vodou do podob nevídaných, provrtané tisícerými děrami, věnčené sytě zelenými krajkami kapradí, bledšími třásněmi lesní přesličky, obrostlé lesním brusinčím a korunované smrky i borovicemi, o nichž bylo sotva věřiti, že své kmeny, podobné vítězným žerdím s prapory temně zelenými, dovedly zachytiti v rozsedlinách, – tu okouzlena zašeptala jsem si: ,Budislav‘. Zabublala-li ke mně studánka ze skalní hloubi, mechy jatrovkami zarostlé, aneb zaklokotala-li jiná, vybavujíc z útrob země var kypící, smetanově podobný, bělostný to písek neviditelných omílaných kamenů, a zašuměly-li do toho příkré stráně lesa – pousmála jsem se radostně: ‚Budislav‘.“
Spisovatelku připomíná muzeum i rozhledna
Tímto překrásným odstavcem začíná zdejší nejslavnější obyvatelka Teréza Nováková (1853–1912) své vyprávění o místech, která jí byla tolik drahá. A nemůže být hezčího úvodu pro toulání v této kouzelné krajině mezi obcemi Proseč, Bor u Skutče, Jarošov a Budislav. Návštěvníci, kteří si autorku vybavují hlavně jako jméno z čítanky, budou možná překvapeni, že původně pocházela z Prahy, do těchto míst se dostala až po provdání, spíše náhodou, a přesto si k nim dokázala najít mimořádně silný vztah. Nováková ve svých povídkách dovedla mistrně vystihnout život a často smutné až tragické příběhy zdejších lidí, mnohdy přehlížených, tak jako chudá babička Loučková, která nosívala po mnoho let po zdejších cestách lidem zboží v nůši, ale přesto žijících v povědomí obyvatel. Snažila se postihnout také jejich nářeční výrazy a zvláštní výslovnost měnící specifickým způsobem písmena. Mezi současnými obyvateli je autorka i více než sto let po své smrti stále oblíbená, podobně jako další spisovatelky, které kraj mezi Čechami a Moravou ve svých románech zpracovaly po ní. Ať už je to Vlasta Pittnerová, nebo Vlasta Javořická, jež každá po svém vyprávěly příběhy venkovských děvčat, kterým bránili rodiče ve vztahu s milovaným chasníkem, maminek, jež přišly o své děti, otce, který rozdal majetek dcerám způsobem, jenž se pak obrátil proti němu…
Dnes se tady právě po Novákové, Terezka, jmenuje jedna ze zdejších rozhleden, které tu byly postaveny v posledních letech z iniciativy místního velmi činorodého Sdružení obcí Toulovcovy maštale. Ty další dvě nesou názvy Toulovcova a Borůvka. Když se vydáme do Toulovcových maštalí z Proseče, můžeme navštívit zdejší muzeum na náměstí, v malém roubeném domku s infocentrem, které spisovatelku také připomíná. V tradičně zařízeném stavení s někdejší černou kuchyní a komorou si můžeme prohlédnout někdejší oblečení, nádobí a nábytek místních obyvatel a přečíst si něco více o zdejší historii. Kromě toho tu najdeme zajímavou expozici historických dýmek, jak ze světa, tak těch, které se na Prosečsku dříve ve velkém vyráběly – a třeba právě takových, z jakých bafali mlynáři ve venkovských románech místních autorek.
Oslí chodbou k Hrnčířově skále
Okruh Toulovcovy maštale, obcházející to nejdůležitější a nejkrásnější, co v těchto místech můžeme najít, má celkem čtyři a půl kilometru, ale vede náročným skalnatým terénem, proto je potřeba tomu časové údaje přizpůsobit. Kromě úzkých průchodů mezi skalami nám v cestě budou občas bránit i poražené stromy, které byly pokáceny kvůli kůrovci, ale s ohledem na charakter chráněného území zde musí zůstat.
Prvním zajímavým místem, kterým projdete, bude úzká soutěska pod velkými balvany, takzvaná Oslí chodba. Později minete Františkovu mohylu a dostanete se k nejpozoruhodnějšími zdejšímu místu, Hrnčířově skále. Na první pohled působí jako impozantní pískovcový útvar, zajímavě členitý a porostlý vznosnými borovicemi. Na pohled druhý je ale něčím úplně jiným – právě pod ní se skrývá ono fascinující místo, spleť chodeb, chodbiček a úzkých soutěsek – skutečné Toulovcovy maštale. Projdeme si opravdu uzoučkou myší díru, taneční síň, kuchyni i předsíň. Pokud sem přijedeme v teplém slunečním dni, budeme určitě překvapeni tím, jak chladno najednou bude vevnitř ve skalních stěnách, kam sluneční svit nedosáhne.
Sídlo loupeživého rytíře
Skutečně se dá dobře představit, že v těchto místech někdo pobýval, a kdoví, zda tu neměl i maštale pro své koně? Kdo to byl vlastně onen Toulovec, jemuž skalní městečko vděčí za své jméno? Podle pověstí se jednalo o loupeživého rytíře, který právě v těchto místech schovával své nahromaděné poklady. Skutečnost je ovšem o něco prozaičtější. Vavřinec Toulovec, o němž jsou skutečně záznamy, byl měšťanem z Litomyšli, který zemřel v roce 1413. Jednalo se o člověka štědrého, který zejména výrazně podpořil městský špitál a výnosy z jehož statků se staly základem pozdějšího městského panství. Jak se tedy z dobročinného měšťana stal v ústním podání rytíř a loupežník? Nejspíše to bylo atmosférou romantice nakloněného devatenáctého století, kdy začaly tyto pověsti vznikat, a zůstalo také jisté všeobecné vědomí o tom, že věnoval velké obnosy pro obec. Místní si je pak přizpůsobili tak, že rytíř vlastně celý život loupil, a v posledních letech před smrtí (což odpovídá skutečnosti) se rozhodl jako určité pokání pro spásu své duše tyto peníze věnovat lidem.
Pravda, ani pověsti nelíčí loupežníka Toulovce jako postavu zápornou a krvelačnou, spíše coby jakousi místní obdobu Jánošíka. Bohaté sice prý přepadával a olupoval, vypaloval také jejich sídla a tvrze, ale ubohého žebráka prosícího o pomoc a almužnu nikdy neodmítl, stejně jako vždy chránil a měl v oblibě obyvatele své milé Proseče. Tak jednou přišel do skal chudý pocestný, který neprosil o jídlo či peníze, ale připutoval, aby Toulovce varoval před vojsky Moravanů, kteří ve zlosti na rytíře právě táhnou na město. Toulovec proto poručil Prosečským zavřít brány a sám se postavil do čela bojovníků proti Moravanům. Jejich útok se podařilo šťastně odrazit, nepřítel měl ovšem ještě jeden zákeřný plán: když byli obyvatelé zmožení velkými oslavami vítězství, jídlem a pitím, vloudil se nenápadně do města a zapálil stodoly na všech stranách, od nichž pak vzešel velký požár. Ani to ovšem Toulovce nezlomilo – když se společně s uprchnuvšími obyvateli díval na trosky hořícího města, nejdříve se jim pokorně omluvil za to, že je nedokázal ochránit, a hned poté přislíbil, že jim poskytne dřevo ze svých lesů a pomůže jim vystavět město nové a ještě hezčí.
Městské maštale s Velrybou
Druhou části hlavní trasy jsou pak Městské maštale, tvořící další samostatný okruh. Tady uvidíme skalní útvary známé jako Kostelíček, Velryba či Hrad, ale také Pancéřová loď, napovídající o tom, že názvy tu vznikaly nejen v době dávné… Občerstvit se můžeme vodou například v Tulácké či Falešné studánce. A poté, co bychom se opět se slovy Terézy Novákové „propletli kapradím, borůvčím, drobným podrostem a kvetoucím brusinčím, které věnčí bílou písečnou půdu jako věnec myrtový a oranžový šat nevěstin,“ dali bychom jí jistě za pravdu, že „ani nejjemnější fotografie a rytina nezobrazí báječnou souhru barev, rozloženou po rázných údolích a vlhkých paloučcích, nevylíčí tajemné tvary a podoby skal, při každém sklonu hlavy a mžiknutí oka se měnící; nevystihne hloubky studánek ve slunci světélkujících, na jejichž povrchu plují drobouncí vodní ráčci, na jejich dno si však rádi přibájíme sladkou a snivou rusalku, pramen střežící.“
Do Betléma, za sochou zajíce i k živému kanci
Okolí Toulovcových maštalí ovšem nabízí mnoho a mnoho dalších možností k prozkoumání. Vyplatí se zůstat tu několik dní a projít si i další pozoruhodné skalní útvary a údolí, která vesměs spadají do širšího pojmu Maštale, používanému pro celou tuto oblast, jež je přírodní rezervací. Vydejte se po naučné stezce kolem Starého Hradiska u Budislavi, přes Kupadla k pískovcovému zajíci do Betlémské jeskyně, údolím Krounky a Novohradky k Dolanskému mlýnu nebo se pusťte k pískovcovým skalním obydlím na Zderaze. Naučná stezka Pasíčka vás dovede ke stejnojmenné záchranné stanici, která se honosí tím, že zdejší kanec je největším divočákem chovaným v zajetí u nás. Při naší návštěvě si zrovna pochutnával na vybrané stravě v podobě ananasů a brokolice… Kromě toho tu mají lišky, jezevce, kuny či veverky a řadu atrakcí pro děti i dospělé, například pravěkou část, kde si mohou zkusit odkrýt dinosauří kosti. Pasíčka má i prostory k ubytování, a stojí, zato tu zkusit přespat a podívat se na zvířata v noci, kdy se některá teprve začínají budit a žít.
Nejznámější památkou v okolí jsou pak určitě Nové Hrady, zámek, který byl před časem po zakoupení soukromými majiteli nádherně zrekonstruován a dnes je skutečnou perlou tohoto kraje.
„Přivodí-li příští čas Budislavi a jejím lesům a skalním útvarům hojnější proud návštěvníků? Přijdou, aby na lesní stezce uprostřed zpěvu, šumotu a zurkotu potkali vílu Poesii, oblétanou modrými šídly a vážkami duhových křídel, jako já ji potkávala často a po léta?“ ptala se kdysi spisovatelka Nováková, trochu smutná z toho, že tak nádherný kraj je lidem tak málo známý. Zdá se, že nových návštěvníků je dnes čím dál více a více…
Zdroje:
Tabule naučné stezky Toulovcovy maštale
Teréza Nováková: Z horských chalup, Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod, 1955.
