Článek
Médeia přenesená z antických časů na současný irský venkov, napadne nejspíš každého při přečtení výchozí situace.
Divadelní hra irské autorky Mariny Carrové (nar. 1964) vzbudila už po své dublinské premiéře v roce 1998 obrovský zájem veřejnosti, a od té doby byla s úspěchem uváděna po celém světě, v londýnském nastudování slavila úspěch oscarová herečka Holly Hunterová.
Opakovaně se už hra objevila i v českých divadlech: v pražském Činoherním klubu představovala hlavní roli Veronika Žilková, v brněnském Mahenově divadle Tereza Groszmannová, v nedávné inscenaci v Hradci Králové se role zhostila Kamila Sedlárová.
Dramatička pracuje ve své hře jak s odkazy na antická dramata, tak s irskými reáliemi a motivy. Základní princip je v mnohém převzatý z Médeie: je tu žena, která se vymyká a má nějaké mimořádné („kouzelnické“) schopnosti, a která předtím pomohla milovanému muži, aby získal nějaké postavení a majetek. Pak ovšem nastane situace, kdy daný muž, především z touhy po ještě lepším zajištění, ženu a rodinu opustí a rozhodne se oženit s mladší a perspektivnější partnerkou. Všechno pak vede k tragédii, na kterou nejvíce doplatí ta nejmladší a nejnevinnější generace…
U Carrové je tato základní situace přenesena do prostředí typického irského venkova, kde má zcela nepokrytou roli zjevování duchů i jejich průvodců, existence zvláštních bytostí, které s nimi komunikují (zde kromě hlavní hrdinky i postava polobláznivé Kočičí ženy), propojenost lidí se zvířaty (osud Hester je spojený s jednou černou labutí), kletby a osudová znamení. V něčem tím Carrová připomíná svého o něco mladšího krajana Martina McDonagha, podobně jako on do děje zapojuje i humor, a to nejen ten černý. („To máš na sobě svatební oblek?“ „Vypadá to snad jako montérky?“ zazní například v jedné chvíli mezi hlavními, jinak mimořádně tragickými postavami.)
Nepřizpůsobivá hlavní hrdinka je v českém překladu označována hanlivě jako „cikánka“, přestože to zdaleka není přesné. Výraz „tinker“, který je zde v originále používaný, označuje totiž specifickou skupinu bílých Irů, kteří se už po staletí živí kočováním a spravováním různých věcí, a na něž se většinová společnost dívá svrchu; etnická souvislost s Romy tu ovšem není žádná, jedná se jen o určitou spojitost ve stylu života.
Posledním tématem je pak provázanost dcery s matkou – Hester totiž v jejích sedmi letech vlastní matka u Kočičí bažiny opustila, aby se už nikdy nevrátila. Hrdinka je tak velice fixovaná na svou dceru Josie, které je teď právě také zmíněných sedm roků, a která ji kromě toho stále spojuje s mužem, jehož nikdy nepřestala milovat.
Jedná se o velmi silné tragické drama s mimořádnou příležitostí pro představitelku hlavní hrdinky – ženy-podivínky, silné, ale přesto zranitelné, zoufale a nepřetržitě milující muže, který ji už před časem opustil, a schopné ve své vášnivosti i strašlivých činů.
Inscenace na Palmovce v režii Michala Langa dokáže diváka mimořádným způsobem vtáhnout do atmosféry, naznačené kulisy s chátrajícím domkem a karavanem a velmi nezřetelnou titulní bažinou se částečně utápějí ve tmě, a ani svatební scény u stolu jim svou temnotou nezůstávají nic dlužny.
Hlavní devizou je pak samozřejmě výborně obsazená Tereza Dočkalová. Ač je poněkud mladší než její postava, které už má být čtyřicet roků (zajímavé, neboť obvykle tomu bývá na divadle spíše obráceně), postihuje svou Hester způsobem, který bere dech. Většinou působí jako samostatná, nezávislá žena, která je nad věcí a ze svého podivínství a odsudku společnosti si nic nedělá; v tom jsou pak v bolestném kontrastu scény, kdy vidíme její zoufalou závislou lásku na otci její dcery Carthagu Kilbrideovi, její jedinou skutečnou, opravdovou lásku, který ji nakonec přivede do záhuby. Stejně tak se jí výborně daří postihnout lásku k malé dceři.
Rovněž obsazení této klíčové role vyšlo na Palmovce nadmíru dobře – v tomto případě je představitelka Emílie Teplá (dcera herců Jana Teplého a Michaely Badinkové) pro změnu o něco starší, její bezelstná energie a silná povaha působí ovšem mimořádně autenticky.
Zaujme určitě také Hana Seidlová v roli Carthagovy panovačné matky, která by nejraději syna měla jen pro sebe. Obsazení některých dalších rolí vychází z určitých omezení palmovského souboru – otec Carthagovy nevěsty Caroliny působí v podání Petra Reifa spíše jako jeho vrstevník než nastávající tchán, zatímco Vendula Wronka je pro roli tajuplné Kočičí ženy poněkud mladá. A zatímco dříve zmíněné věkové disproporce v obsazení hlavních rolí na zážitku nijak neubírají, zde mohou působit poněkud rušivě.
První část inscenace je výborně dramaticky vystavěná a divák si velmi dobře dokáže najít cestu k Hester a pochopit její osudovou vazbu jak na Carthaga, tak na Kočičí bažinu, kterou nechce za žádnou cenu opustit.
Problematičtější je druhá část inscenace, na čemž nese svůj podíl způsob, jakým je samotná hra napsaná. Do té doby realistické schéma se totiž poněkud rozpadá na trhané výjevy ze svatby a od bažiny, kdy se postavy neustále různě přesunují, kdy se například dcerka stále vrací k matce a ona ji říká „Vrať se na svatbu!“ a stejně tak stále přecházejí i další hrdinové.
Zároveň s tím se otevírají další hříchy z minulosti Hester Swaneové a dalších postav – ukáže se, že kdysi zavraždila vlastního bratra, stejně tak vyjde najevo, že i její tchán má na rukou krev, pro změnu vlastního syna. Tyto věci tu mají své opodstatnění – jednak se dozvíme o původu peněz, které Hester Carthagovi kdysi poskytla, jednak vidíme, čeho všeho je schopná, a stejně tak vnímáme paralelu mezi ní a na první pohled bezúhonným otcem „lepší“ nevěsty, o souvislosti s antickým mýtem, kde Médeia taktéž napomohla ještě k další vraždě, nemluvě –, na druhou stranu tu ovšem možná vyprávění o lásce, zradě a závislosti až příliš rozmělňují další motivy.
Nebylo by možné některé z těchto motivů, příchodů a odchodů vyškrtnout a soustředit se více na ústřední dějovou linii mezi hlavními postavami?
Navíc se opravdu nechce věřit, že se návštěvníci poté, co v závěru vidí nejen vypálený Hesteřin domek, který sama zničila, ale vedle něj i vyhořelé stáje s vlastními telaty, chovají tak klidně, někteří se zase vracejí na svatbu, a nechtějí si to s pachatelkou přímo vyřídit.
Zásadní rozdíl v závěru oproti klasickému mýtu, který je přitom už od začátku naznačován, ovšem spočívá v tom, že Hester zabíjí svou dcerku nikoli proto, aby se pomstila muži, ale jedná se mnohem spíše o „rozšířenou sebevraždu“, motivovanou do jisté míry samotným prohlášením holčičky, aby ji maminka na své cestě jinam nepouštěla. Matka se tu zkrátka rozhodne, že dítě nevystaví dalšímu utrpení podobnému tomu svému…
Závěrečná scéna zabití dítěte přitom v tomto podání není (na rozdíl třeba od zmíněného nastudování v Činoherním klubu) pojata nijak explicitně, naopak, divák ji vlastně ani nevidí.
Přes všechny případné výtky jak k samotné hře, tak jejímu inscenování, zůstává ovšem Kočičí bažina na Palmovce mimořádným zážitkem, který divák ještě dlouho podrží v hlavě. Mohla Hester Swaneová svému osudu nějak uniknout? Nebo je i život současné, zdánlivě nezávislé ženy přece jen určen jejím postavením a vztahem k muži? Nebo se tohle všechno stává jen v divadelní tragédii?
Zdroje:
U Kočičí bažiny, Divadlo Pod Palmovkou, Praha, 22. 2. 2025.
