Článek
Je tomu čtyřicet tři let, co se na pultech britských knihkupectví poprvé objevil deníček dospívajícího chlapce, starého třináct a tři čtvrtě roku. Čím to je, že jeho příběhy lidi dodnes tolik baví?
„To už je můj osud, že mám zas uhra na bradě, zrovna na Nový rok,“ naříká pubertální hrdina na začátku svého tajného deníčku. A matka si stále ještě nevzala tu zelenou lurexovou zástěru, kterou jí dal k Vánocům. Otec pro změnu opil psa griotkou, což vede vypravěče k rozhodnutí nikdy nepít alkohol a být na psa vždy hodný.
Do školy přichází nová žákyně s medovými vlasy a nezvyklým jménem Pandora, chce ovšem, aby se jí říkala Skříňka. „Možná že se do ní zamiluju. Koneckonců by už bylo na čase, když je mi třináct a tři čtvrtě roku!“ rozumuje Adrian. Pandora je ovšem dlouho nedobytná, ač jí Adrian ochotně půjčuje svůj modrý fix…
Intelektuál, jehož nikdo nechápe
S mladičkým hrdinou pak prožijeme následující rok a čtvrt vyplněný typickými aktivitami chlapce na pokraji dospívání v Británii počátku osmdesátých let, které ve svých zápiscích komentuje se směsicí vtipu, naivity i nadhledu. Není to pro něj období jednoduché – mezi jeho rodiči dojde k rozkolu, matka si najde jiného muže, souseda „hada Lucase“, odstěhuje se s ním a nějaký čas to vypadá dokonce na rozvod. Otec navíc přijde o práci. Pandora chlapci zlomí srdce, když začne chodit s jeho nejlepším kamarádem Nigelem, kterého později vymění za kluka z vyššího ročníku, ale nakonec si přece jen všimne i Adriana. „Láska je to jediné, co mě ještě drží při smyslech,“ píše šťastně zamilovaný hrdina, do kterého se ovšem v průběhu ročníku zakoukají ještě dvě další děvčata, dokonce se o něj poperou.
Adrian sám sebe chápe jako velkého intelektuála, píše básně a jednou si přeje stát se známým spisovatelem, bohužel zatím si z jeho „hlubokomyslných básní o kapajícím vodovodním kohoutku“ dělají ostatní akorát tak legraci a v BBC, kam je neustále posílá, je pořád odmítají. Rozhodne se pomáhat potřebným lidem, zapojí se do spolku samaritánů a začne docházet k devětaosmdesátiletému osamělému staříkovi Bertu Baxterovi do jeho ošuntělého baráčku, po prvotní nevraživosti se spolu oba překvapivě spřátelí. K tomu strasti běžného chození do školy, vedené nepříjemným ředitelem panem Scrutonem, který nemá pochopení pro takovou opovážlivost, jako vzít si ke školní uniformě červené ponožky. Se školou zažije pravdě děsivý výlet do Britského muzea v Londýně, s klubem mládeže, kam dochází, zase katastrofální vandr. A pak je tu ještě grázlík Barry Kent, který hrdinu šikanuje a vydírá, dokud si to s ním nevyřídí Adrianova svérázná babička… Deníček končí hrdinovými patnáctinami, kdy už jsou rodiče opět spolu a všechno se zdá být zase v pořádku.
Adrian jinak v zápiscích věnuje velikou pozornost také veřejným událostem – v roce 1981 je to především velkolepá a všemi oslavovaná svatba následníka trůnu prince Charlese a Diany, u které následně konstatuje „už jsem viděl sedm opakování královské svatby v televizi“. Kniha se uzavírá Adrianovým zděšením z toho, že Argentina přepadla Falklandy, což otce vyděsí natolik, že vyskočí z postele – myslel si totiž, že leží někde u skotských břehů.
Adrianova literární maminka
Za Adrianem Molem stojí britská spisovatelka Sue (Susan Lillian) Townsendová, narozená v roce 1946 v Leicesteru, městě, které obývá i její nejslavnější hrdina. Když knihu jako šestatřicetiletá vydala, byla rozvedenou matkou tří dětí a měla hluboko do kapsy. Za chvíli, která ji nasměrovala k hlubšímu zájmu o svět dospívajících, označila zdánlivě banální okamžik, kdy se jí třináctiletý syn jedné neděle zeptal: „Proč nejezdíme o víkendu do zoologických zahrad jako jiné rodiny?“ Upřímná žalost zneuznaného teenagera z toho, že jeho rodina nefunguje tak, jak by měla, jí otevřela oči pro vidění světa mladých lidí. Začala pracovat s mládeží a také navštěvovat kursy tvůrčího psaní.
Z Nigela Adrian
Dospívající chlapec jménem Mole se objevil nejdříve ve svou krátkých povídkách, které Townsendová publikovala v nevýznamném časopise – jeho křestní jméno znělo tenkrát Nigel. (A příjmení Mole mimochodem v češtině znamená Krtek.) Na radu kamaráda-herce je spisovatelka zkusila poslat do rádia – a na rozdíl od svého hrdiny, kterému odtud chodily stále zamítavé dopisy, měla o hodně větší štěstí. Povídky okamžitě zaujaly a dostalo se jim veliké pozornosti posluchačstva, když byly odvysílány 1. ledna roku 1982 na stanici BBC 4. Poslouchal je i pracovník z vydavatelství Methuen, zaujaly ho a navrhl Townsendové, aby u nich vydala celou knihu. Trvali ale na jedné změně – hrdina se musí přejmenovat, protože postavu s podobným jménem už tu měli. Z Nigela se tedy stal Adrian, původní jméno, jak víme, připadlo aspoň jeho nejlepšímu kamarádovi. A tak vyšla v září kniha, jejíž celý název zněl Tajný deník Adriana Molea, věk 13 a ¾ roku. A byl to okamžitý úspěch. Do měsíce trůnila kniha na špici nejprodávanějších knížek v Británii, za rok se jí prodalo milion kusů. Hltali ji teenageři, ale bavila i jejich rodiče.
Velmi rychle byla knížka adaptována pro divadlo, televizi a dostala také podobu muzikálu, a dokonce i počítačové hry. Velký úspěch měla i v tehdejším Československu, kam se dostala poměrně záhy a dodnes u nás patří k velmi oblíbené literatuře pro dospívající. (V českých zemích má patent na překládání Adrianových příběhů Helena Císařová-Hartlová, která s nimi kdysi začínala jako mladá překladatelka a postupně s nimi také zestárla. Další důležitou postavou je Václav Kabát, s jehož humornými ilustracemi Adrianovy příběhy léta vycházely a který v těchto dnech slaví devadesáté třetí narozeniny.)
Opakovaně se u nás knížka vrací na divadelní prkna, v devadesátých letech ji například hráli s Adamem Novákem v pražském Rokoku, později ji inscenovali mimo jiné v Mostě či v Hradci Králové. Nyní můžete Adrianovy trable vidět v pražském Divadle v Dlouhé či v ostravském Divadle loutek a k dispozici je také audiokniha, kterou před časem načetl tehdy náctiletý Vojta Kotek.
Adrianovo hořké dospívání
Dalo by se tedy říci, že se patnáctinami Adrianův příběh uzavřel, nicméně obrovský úspěch způsobil, že zanedlouho vyšla kniha druhá, Hořké zrání Adriana Molea, která v líčení jeho neslavné puberty pokračovala. Rodiče tu mají novou krizi, dokonce se objeví nemanželské dítě – a vysněná Pandora Adrianovi stále uniká. Proto se chlapec dokonce pokouší o útěk z domova.
Autorka se pak na nějaký čas odmlčela, aby po pěti letech vydala další pokračování – Pravdivou zpověď Adriana Molea. Ta se od předchozích poněkud liší – nejen tím, že Adrian se tu už stává dospělým mužem, který se stěhuje od rodičů a nachází si první práci, ale také formou. Zatímco předchozí knihy sledovaly vždy nějaký časový úsek den po dni, a u každého byl nějaký zápis (jistě, s výjimkou toho, kdy Adrian odjel na vandr a deníček se mu nevešel do batohu), tady se jedná jen o zápisky z některých dnů během několikaletého období, prokládané dopisy přátelům. Zároveň tu najdeme zápisky dvou holčiček – tou první je samotná Townsendová a její (prý) skutečné zápisky z dětství, druhé jsou zasazeny do třicátých let a napsala je údajně jakási Margaret Hilda Robertsová, což, jak znalci vědí, bylo rodné jméno jisté Margaret Thatcherové, ke které byla spisovatelka více než kritická. K této zvláštní formě se pak Townsendová už nevrátila, následující části série jsou už opět klasickými deníkovými záznamy.
První tři díly vydala pak autorka v roce 1991 v jednom svazku, obohaceném ještě o kratší vyprávění Adrian Mole a malí obojživelníci. V roce 1993 pak přicházejí Adrian Mole – Léta v divočině, která začínají a končí přesně o deset let později než první díl, Adrianovi je tedy na začátku dvacet tři a tři čtvrtě a na konci slaví pětadvacetiny. Jeho životní situace je pochopitelně úplně jiná, a ne zrovna dvakrát úspěšná – nedaří se mu prorazit jako spisovatel a jeho nový plnovous se nikomu nelíbí, nemluvě o neuspořádaném milostném životě.
Adrian čtyřicátník
Pak už se autorka rozhodla nechat Adriana nadále stárnout společně s jeho vrstevníky a v dalších letech pravidelně vydávala jeho dobrodružství coby dospělého muže. Na řadu tak přišly Adrian Mole – Léta u kapučína (1993), Adrian Mole a zbraně hromadného ničení (2004), Ztracené deníky Adriana Molea 1999–2001 (2008) a poslední Adrian Mole – léta prostoty (2009). Adrian se tu stačí oženit a rozvést s černošskou dívkou JoJo, vychovávat dva malé syny, z toho jednoho nemanželského, stát se známým televizním šéfkuchařem a dostat se opět na dno, pracovat v antikvariátě, řešit problémy stále se rozcházejících rodičů a jejich nových partnerů, oženit se s jistou Daisy a mít s ní dceru, trpět problémy s prostatou… Jeho celoživotní nenaplněná láska Pandora pak pro změnu udělá kariéru v labouristické straně.
Někteří čtenáři (a kritikové s nimi) se nedívali na zrání Adriana Molea úplně s pochopením. Nejen, že je mrzelo, že Adrianovi se nepodařilo získat srdce milované Pandory, ale také to, že jeho zápisky vyznívají i v dospělém věku pořád dosti pubertálně, jako by ho prožité životní zkušenosti nijak zvlášť neproměňovaly. Autorka zkrátka formu krátkých vtipných zápisků z pohledu „zneuznalého intelektuála“ ponechala tak, jak byla jednou nastavena, přidávala jen přicházející historické události přes 11. září a válku v Iráku a přičítala hrdinovi léta. „Je mi třicet pět let. Jsem tedy oficiálně ve středním věku,“ píše Adrian, v posledních dílech už podobně starý jako jeho rodiče v díle prvním. (Českému publiku se v téhle souvislosti může vybavit podobný případ filmové série Dušana Kleina a Ladislava Pecháčka o „básnících“ – taky tady začínal hlavní hrdina jako teenager, postupně dostudoval, zařadil se do pracovního procesu, přicházely a odcházely mu lásky, ovšem vymýšlel jim podobně dětinské básně ve středním věku jako kdysi v dospívání.)
Bylo celkem jasné, že vzhledem k tomu, že autorka je výrazně starší než její hrdina (přesně o dvacet jedna let) a vychází vždy z konkrétních historických událostí, nebude možné, aby svého literárního syna dovedla do doby důchodu. A někteří tomu byli nejspíš i trochu rádi – protože by svému hrdinovi přáli vydařenější život a možná trochu více toho dozrání, než mu připravovaly knihy.
Sue Townsendová zemřela v roce 2014, pět let po poslední knize. Poslední díly už coby nevidomá těžká diabetička diktovala svému manželovi, a na konci života měla ještě rozepsanou další část, kterou už ale nedokončila. Adrianův věk v knihách se tak zastavil na jednačtyřiceti a my si můžeme jen domýšlet, kam by pokračoval. Kdo ví, možná by konečně získal milovanou Pandoru a stal se slavným spisovatelem tak, jak si to před lety vysnil…
Zdroje:
Tajný deník Adriana Molea, Mladá Fronta, 1988.
Hořké zrání Adriana Molea, Mladá Fronta, 1994.
Divadelní program k představení Tajný deník Adriana Molea, Divadlo v Dlouhé.
