Článek
Tragický příběh nešťastného závodníka na lyžích Bohumila Hanče a jeho kamaráda Václava Vrbaty z roku 1913, jehož výročí nastalo 24. března, se už dávno stal součástí krkonošského folkloru. Jejich jména doslova zlidověla, i když ne každý zná všechny okolnosti tehdejšího osudného závodu. První film o nich, Synové hor, pochází z roku 1956, před třemi lety jej znovu přenesl na plátno mladý režisér Tomáš Hodan ve filmu Poslední závod, kde věnuje velkou pozornost i dalšímu opomíjenému hrdinovi někdejšího klání – českému Němci Emmerichu Rathovi.
Bohumil Hanč byl ve své době velice populárním sportovcem – asi by se dal označit za českou celebritu, kdyby tehdy naši předkové takové výrazivo znali. Opakovaně se stal mistrem zemí Koruny české v závodě na lyžích na padesát kilometrů. Na Velikonoce 1913 už ovšem závodit nechtěl – doma měl těhotnou manželku a chtěl se věnovat výhradně rodině a jejímu zabezpečení. Nakonec ale přece jen večer před oním 24. březnem vyrazil z okraje Jilemnice, kde bydlili, s lyžemi na ramenou do hor, tajně, aby o tom žena nevěděla – přátelé ho totiž už dlouho přemlouvali, že závod bude opravdu prestižní a půjde o věc cti, protože na start se s Čechy postaví i Němci, kteří to obvykle nedělali. Pravděpodobně se rozhodl, že si to ještě jednou, naposledy zkusí – netušil, jak osudně naposledy to bude…
Jak vypadal závod
Závod na Labské boudě začal za vynikajícího počasí, proto se závodníci vydali na trasu jen v košilích, bez kabátů a čepic. Hanč po většinu závodu vedl. Po prvním kole ale přišlo prudké ochlazení, později se přidala vichřice a sněžení. Závodníci postupně odpadávali a uchýlili se do bezpečí horské boudy. Hanč nakonec pokračoval sám, nevěděl, že organizátoři se mezitím rozhodli závod ukončit a vyhlásit jej vítězem. K osudné chvíli došlo, když Hanč nevěnoval pozornost mávání traťového komisaře, který ho chtěl upozornit na konec závodu, a pokračoval dál. Když na Labskou boudu dlouho nepřijížděl, rozhodli se jej ostatní vydat hledat. Emmerichu Rathovi se podařilo najít promrzlého a zhrouceného, ale živého Hanče, a pokoušel se jej odtáhnout do boudy, než mu došly síly. Vydal se tedy pro pomoc – ostatní pak vyrazili na místo, odvezli závodníka na saních a snažili se ho oživit, bylo však již pozdě.
Tragédie tímto ovšem ještě neskončila. Lyžaři si všimli, že Hanč má na sobě kabát, ve kterém předtím vůbec nejel. Pochopili, že na trati musí být ještě někdo další, kdo se závodníkovi snažil pomoci. Vyrazili tedy znovu do hor – aby zanedlouho společně s jinou skupinou, která šla z druhé strany, našli zmrzlého Hančova kamaráda Václava Vrbatu. Přišel se podívat na přítelův závod a když jej našel prochladlého, věnoval mu svůj kabát a snažil se dojít pro pomoc. Za svou obětavou starost o kamaráda tak zaplatil životem.
Oba přátele dnes připomíná řada památek – na místech, kde se tehdy závod odehrál, najdeme Hančův pomník, Hančovu a Vrbatovu mohylu, také návrší dnes nese Vrbatovo jméno, stejně jako horská bouda.
Synové hor
Tragický příběh přitahoval pozornost filmařů už dávno, a tak se v roce 1956 dočkal prvního převedení na plátno. Pod taktovkou režiséra Čeňka Duby se ve snímku Synové hor objevili Josef Bek jako Hanč a Jiří Vala v roli Vrbaty. Film podle knihy Františka Kožíka se přitom věnoval nejen samotnému závodu, ale také dlouholetému přátelství obou mužů, které nenarušila ani láska k jedné ženě, té, jež si nakonec vybrala za muže Hanče. Hrálo se tu více na vlasteneckou notu a Němci byli vnímáni jako cizí prvek; na druhou stranu byl film natočený velmi dramaticky a zejména závěrečné finále bylo na tehdejší dobu opravdu strhující a silné. A obstojí i dnes. Film byl ve své době nesmírně populární, po mnoho let jej například pouštěli středoškolákům na lyžařských kursech – asi proto, aby je naučili opatrnosti při lyžování.
Viděno Rathovýma očima
Debutující režisér a scenárista Tomáš Hodan se před třemi lety rozhodl po příběhu znovu sáhnout. Hlavním důvodem přitom bylo ukázat na postavu Emmericha Ratha, která se prý z vyprávění zpravidla vytrácela. Není to úplně přesné – Rathovu postavu, která se snaží Hanče na zádech odtáhnout do bezpečí, najdeme už v původním filmu, představuje jej Otakar Brousek, a na snímku se tenkrát podílel i sám Rath. Poskytl filmařům řadu rad a informací a osobně se tu objevil v malé roličce lesníka Lenze.
Rathova tehdejší přítomnost na plátně tak zároveň staví jakési pomyslné pojítko mezi dnešní dobu a onu sto a dvanáct let starou tragédii – zatímco u Synů hor byl ještě na místě člověk, který tragédii přímo zažil, tehdejší představitelka Slávky Hančové Svatava Hubeňáková zemřela teprve před několika měsíci jako šestadevadesátiletá. (Dlouhověkost se ovšem týkala vícero tehdejších tvůrců: až v pětadevadesáti letech nás před pěti roky opustil proslulý Miloš Nesvadba, který ve filmu ztvárnil výraznou roli lyžaře Feistauera, a rovněž dnes pozapomenutý režisér Čeněk Duba se dožil požehnaného věku, zemřel až v roce 2012 jako třiadevadesátiletý ve švýcarské emigraci.)
Hodan ovšem ve svém filmu věnuje Rathovi nepoměrně větší prostor, dělá z něj druhou hlavní postavu. Celý příběh je tu zarámován vyprávěním zestárlého závodníka (Oldřich Kaiser), který svůj a Hančův příběh vykládá na konci padesátých let správci horské chaty, kde pracuje jako topič. Divák se dozvídá, že Rath byl několikanásobný olympionik, reprezentant v nejrůznějších sportech, který, ač pražský Němec, neměl jako jeden z mála žádný problém s tím, stoupat si na start s Čechy, kterými mnozí německy mluvící opovrhovali a nesoutěžili s nimi. (Byť diskuse v hospodě, kde se Němci povyšují nad česky mluvící, a obě skupiny pak zpívají svoje písně, působí trochu šablonovitě – je možné, že by tenkrát opravdu vedli tak polopatické řeči jako z učebnice?) Pozorujeme rozvoj přátelství mladého Ratha (Marek Adamczyk) s Hančem (Kryštof Hádek), o kterém se dozvídáme také další věci, které nejsou všeobecně známé – například to, že už předchozí zimu jeho žena předčasně porodila dítě, které nepřežilo, a o to víc od ní tehdy nechtěl odcházet.
Příběh z dnešního pohledu
A pak už nastává onen tragický závod, kdy prosluněné zasněžené pláně vystřídá vichřice a nečas – určitě i toto je jedním z důvodů, proč bylo dobré příběh znovu odvyprávět, protože dnešní technické vymoženosti dokážou zprostředkovat atmosféru mnohem věrněji než tomu bylo možné před šesti desítkami let. Tvůrci průběh závodu rekonstruují s dokumentaristickou přesností, téměř minutu po minutě. A přestože všichni diváci vědí, jak příběh dopadne, daří se režisérovi Hodanovi a jeho hercům plasticky zpodobnit boj o život Hanče, kterého se nejdříve pokouší ze všech sil zachránit Rath, a poté, co ho dotáhnou do horské chaty, se ho ostatní snaží dlouho, bohužel marně, oživit. Zdůraznění Rathovy bezpochyby hrdinské postavy však bohužel snižuje význam Václava Vrbaty (Vladimír Pokorný) – jeho postava se stala příliš vedlejší, Hanč ho sice označuje za svého „nejlepšího kamaráda“, ale jejich přátelství se tu nevěnuje větší pozornost. Byť ikonický záběr tváří obou zemřelých přátel poté, co je pokládají vedle sebe na nosítka, v novém filmu zůstal – a má stejnou sílu jako kdysi.
(Podobně jako zůstal v téměř stejné podobě záběr, kdy Hančova žena vybíhá ven a vstříc jí jdou lidé nesoucí jejího mrtvého muže, i když zde se tentokrát nejedná o záběr poslední.)
Na konci se pak dozvídáme, co se dělo s některými postavami dále, jen možná škoda, že se nezmiňuje osud Hančova o měsíc později narozeného syna, na nějž pořádali lyžaři sbírku a jemuž prý maminka nikdy nedovolila stoupnout si na lyže.
Hodanovi se tak povedlo příběh představit novou formou mladé generaci a ukázat na jednoho z jeho opominutých hrdinů – a to vůbec není málo.
Zdroje:
Synové hor, režie Čeněk Duba, 1956.
Poslední závod, režie Tomáš Hodan, 2022.
Tisková zpráva pro novináře k filmu Poslední závod.
