Dolomity jsou snadno dosažitelnou „nedotčenou“ přírodou. Část z nich mizí před očima

Dolomity jsou nesmírně fotogenické. Od Čech jsou co by kamenem dohodil, z Prahy zabere cesta autem několik hodin. Na své si tu přijdou aktivní turisté, milovníci koupání, cyklisté a motoristé, horolezci, nadšenci do treků i fotografové. Není divu, že precizně komponované instagramové snímky liduprázdné pohádkové krajiny jsou pro mnohé prvotní motivací, proč se do italských hor vydat.

Realita se ale od snímků „nedotčené, divoké krajiny“ na sociálních sítích velmi liší. Jezero Braies, které leží jen kousek od hranic je rájem fotografů. Klidná vodní hladina a líně se pohupující loďky obklopené scenerií vysokých hor ve spojení s jednoduchou, většinou zcela po rovině vedoucí okružní trasou kolem jezera sem lákají davy. Lidé tu na svůj snímek čekají už od brzkého rána.

Místa s nejlepší kompozicí se tu hledají snadno - tráva mimo cesty je vyšlapaná, keře polámané. Podobně jako na dalších turisticky populárních místech, i tady platí zákaz létání s drony, zákazové cedule tu najdete prakticky na každém kroku. I tak se najdou mnozí, kteří nařízení nerespektují. Ilustrací budiž řada krásných dronových snímků pořízených právě nad místní vodní hladinou.

Stačí poodejít od kotviště loděk a blízkého hotelu, které jsou místním fotospotem a jezero má návštěvník rázem téměř sám pro sebe. Se správným počasím si tu lze připadat spíše jako v severských fjordech než v Itálii. Vylézt se po značených turistických stezkách dá i na okolní kopce, začíná tu i dálková trasa Alta Via 1, která bezesporu patří k nejkrásnějším trekům v Alpách.

Dalším podobně návštěvnicky vytíženým místem jsou Tre Cime, rozeklané, charakteristické skalní věže, ke kterým lze pohodlně vyjet autem a vyrazit na nenáročnou procházku, během které lze celý masiv obejít. Návštěvníci tu ocení malebnou krajinu, silnice s četnými serpentinami, horské pastviny, jezera, hluboká údolí i ostré vrcholky skalních věží, jejichž charakter je mezi evropskými horami poměrně unikátní.

Typické jsou právě kolmé stěny, věžovité vrcholy, stolový povrch nebo rozeklané, ostré skalní věže. I světoznámý horolezec Reinhold Messner o místních horách prohlásil, že se každá podobá kusu umění. Právě díky svému charakteru a výjimečné přírodní kráse byly Dolomity v 26. června 2009 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.

Popularitu si díky sociálním sítím v poslední době získalo také nedaleké Lago di Sorapis, ke kterému rovněž vede nenáročná turistická trasa, kde jsou trochu obtížnější místa doplněná o železná lana a žebříky. Z nedalekého ledovce do jezera proudí prach a usazeniny, které ve spolupráci s okolním vápencem mohou za jeho sytou, mléčně azurovou barvu.

Samotné jezero leží ve výšce 1925 metrů nad mořem a výlet sem patří k nejhezčím a také nejoblíbenějším v Dolomitech. To je ostatně také znát na přeplněném parkovišti u začátku treku. I zde, podobně jako ve většině horských jezer, platí zákaz koupání. Přesto ale není problém tu plavce zahlédnout. Vzhledem k ohromné návštěvnosti a používání přípravků na opalování a další kosmetiky, které ničí místní ekosystém, je ovšem zákaz nutný.

Název dostaly hory po učenci, který začal zkoumat místní horniny, opravdu se ujal ale až po první světové válce. Právě stopy války jsou v horách stále dobře patrné, u mnohých silnic nebo treků lze narazit na staré bunkry, pevnosti, zákopy a další pozůstatky opevnění nebo hlídkových stanovišť v horských průsmycích. Četné jsou také vojenské hřbitovy a válečná muzea.

Právě cesty na nejrůznější těžko dostupná bojová stanoviště se často staly základem dnešních ferrat, zajištěných cest, které umožňují zážitek z horolezení přiblížit i nelezcům nebo turistům. Charakter Dolomit, které jsou typické i svými skalními terasami a plošinami, byl formován i dobou ledovou a působením ledovce. Právě díky němu vznikala hluboká, ostrá údolí.

Příkladem za všechny může být ledovec na stěnách Marmolady. Při porovnání starších fotografií a těch dnešních je jasně vidět, jak moc se ledovec za posledních několik desetiletí zmenšil. Se zvyšující se teplotou je stále méně a méně stabilní a hrozí tu vážné nehody. Vzhledem ke stále postupující změně klimatu budou bílé ledovcové vrcholky, které kdysi pokrývaly velkou část hor v Alpách, brzy minulostí.

Odhady vědců zmiňují životnost alpských ledovců na dalších třicet, možní i sto let. Poté se krajina promění na kamenitý, nehostinný terén. Exkurzi do typické „měsíční“ horské krajiny skýtá výhled na Piz Boé, jeden z nejnavštěvovanějších vrcholků Dolomit. Podobně budou za několik let vypadat i kopce, které si doposud uchovávaly celoročně ledovou čepici.

Navzdory solidnímu turistickému značení lze kolem místních cest v hojné míře potkat kamenné mužiky. Malé mohyly z na sebe naskládaných kamenů patří v neznačených horských terénech jako náhrada turistických značek.

V hojně navštěvovaných Dolomitech ale svému účelu prakticky neslouží, mnohem častěji jde o výtvor turistů, kteří si postaví líbivou věžičku z kamenů jen tak. Ač si to autoři mohylek možná neuvědomují, přesouváním kamenů ničí životní prostředí hmyzu a drobným hlodavcům. Kolem cest tak lze najít celé skupiny desítek podobně postavených věžiček.

Ne nadarmo švýcarský architekt Le Corbusier označil Dolomity za „nejkrásnější architekturu na světě“. Hory skýtají fantastické scenerie a nespočet turistických zážitků. Jsou ale také dobrou připomínkou toho, jak člověk svou přítomností a často neuváženým jednáním na přírodu působí.