Poveglia, benátský ostrůvek s pověstí nejstrašidelnějšího ostrova na světě

Poveglia je maličký ostrov ležící uprostřed benátské laguny, zhruba dva kilometry od ostrova Lido. Zdánlivě by se jednalo o ideální místo pro luxusní hotel. Narozdíl od malebných Benátek má tenhle ostrov ale o dost smutnější historii, a podle toho taky vypadá. Cihly v nábřežních zdech se místy drolí, ploty jsou popadané a ostrov je doslova přerostlý zelenou hradbou rostlin a křoví, ze kterého místy vystupují budovy s vybitými okny a propadlými střechami.

Poveglia je rozdělena na tři části. Nachází se zde typický oktagon, který sloužil na obranné účely. Vodní kanál ho odděluje od ostrova s kostelem San Vitale. Uvnitř nemocničního komplexu se nachází místnosti se zrezlým vybavením na praní a žehlení, v dalších budovách jsou zbytky pokojů nejhůře nemocných. Mezi budovami je také příbytek pro lodě a věž. Třetí část ostrova je pouze prostorem porostlým bujnou zelení.

Místo bylo dříve nazýváno Popilia, nejspíše kvůli jeho původní typické vegetaci – topolům. V kronikách se o něm poprvé mluví ve spojení s útěkem obyvatel Padovy a Este před invazí barbarů. Zmínky z devátého století pak zmiňují rostoucí počet obyvatel na ostrově. Při obléhání Benátek byli místní obyvatelé aktivní součástí obrany proti invazi – a za své služby měli také řadu privilegií, jako bylo třeba osvobození od daní, od vojenské služby či od veslování na galérách.

Ostrov byl poměrně prosperujícím centrem, jak ekonomicky, tak i demograficky. Obyvatelé se věnovali převážně rybolovu, pěstovali víno a podíleli se i na obchodu se solí. Pád nastal až během války Benátek s Janovem kolem roku 1379. Navzdory opevnění byl ostrov obsazen, zdemolován a z původních stovek obyvatel zůstalo jen pár desítek, většina z nich se přesunula na ostrov Giudecca. Benátští radní si s ostrovem dlouho nevěděli rady a ten tak chátral. Pak na Benátky udeřily morové rány.

Dost možná někdy v té době začalo období, kvůli kterému si ostrov dosud nese nejrůznější nelichotivé přívlastky a vyhledávají ho lovci duchů a nadšenci do záhad. Benátky, odkázané na lodní dopravu, byly k epidemiím velmi náchylné. Během morových epidemií sloužila Poveglia jako karanténa pro nemocné. Pro ty, kteří nákazu morem nepřežili, následně posloužila i jako místo posledního odpočinku. Aby se zabránilo šíření nemocí, těla se často spalovala, nebo se pohřbívala v masových hrobech a několika morových jamách. Ty se dost pravděpodobně nachází právě s v místech, kde ostrovu vládne přerostlá zeleň.

Po roce 1776 byl ostrov svěřen úřadu pro zdraví a s přihlédnutím k historickým okolnostem a zkušenostem sloužil jako checkpoint pro kontroly zboží a námořníků, kteří přijížděli do Benátek. Příležitostně fungoval také jako lazaret.

Údajně posledními oběťmi moru na Poveglii měli být námořníci, kteří na ostrov připluli v letech 1793 a 1798. Šlo o posádky dvou lodí, které onemocněly morem. Z první posádky zemřelo dvanáct lidí, na druhé lodi na následky moru zemřelo osm námořníků. Všichni byli pochováni na ostrově. Jiné dokumenty ale tvrdí, že další nakažení přijížděli ještě v roce 1821.

Kvůli četným karanténám byl ostrov několikrát zcela uzavřen od vnějšího světa a stával se posledním útočištěm pro lidi nakažené morem, později také cholerou nebo dalšími infekčními nemocemi, například žlutou zimnicí. Vzhledem k počtu úmrtí a následných pohřbů se podle odhadů půda na ostrově z poloviny skládá z lidských ostatků.

Podle některých odhadů tu během století zemřelo až 160 tisíc lidí. Mezi místními jsou vyprávěné historky, kdy kolem ostrova nechtěli lovit ani rybáři, kterým se vyplavené pozůstatky zemřelých údajně zamotávaly do sítí. Smutnou historii ostrova dokládají i dva mramorové kvádry z roku 1793 s nápisem „Zde nekopejte, odpočívají tu nakažení mrtví“.

Poveglia zažila i Napoleona Bonaparte, který malý a snadno přehlédnutelný ostrov využíval jako skladiště zbraní. Když bylo toto místo objeveno, strhlo se několik menších bitev a ostrov si vyžádal další životy. V roce 1922 byla na Poveglii otevřen starobinec a útulek pro lidi bez domova, poté i nemocnice pro duševně choré.

Fungovala až do roku 1968, údajně se v nemocnici na pacientech často prováděly různé experimenty, běžné měly být třeba lobotomie. Ředitel nemocnice se nakonec podle pověsti zabil skokem z kostelní věže poté, co prohlásil, že ho pronásledují místní duchové. Důkazy o pravdivosti této historky však chybí.

Poveglia postupně zcela osiřela, budovy se proměnily v ruiny. Několikrát byla nabídnuta k prodeji, ale z těch, a s nimi spojených velký plánů na revitalizaci a další využití ostrova, většinou sešlo. Míří sem povětšinou jen milovníci záhad a tajemna. Oficiálně na ostrov zavítá ročně jen pár šťastlivců, kteří dostanou od města povolení, na jehož udělení většinou musí čekat kolem deseti měsíců.

Zdroje: Nuovavenezia.gelocal.it, Nauticareport.it, Telegraph, ilgazzettino.it, ČT24, Cenni storici sulli isola di Poveglia en sua importanza