Ze zajateckého tábora na odpadky pokryté tábořiště. Sauersack táhne na poválečnou minulost

Zbytky cínového dolu se ukrývají v bažinatých lesích Krušných hor, severně od vesnice Přebuz. Celý komplex budov tu v průběhu druhé světové války dala vybudovat berlínská těžební společnost Zinnbergbau Sudetenland. Místní ložiska cínu ale byla zkoumána už během první světové války, kdy byla ruda důležitou součástí pro výrobu válečného materiálu. Tehdy se ještě těžba na tomto místě nezdála být dostatečně efektivní. Levnější a kvalitnější surovina se dala získat ze zahraničí.

Až se začátkem druhé světové války přišel nedostatek rudy a cínu. A právě ten vedl k návratu těžařských plánů zpět na Rolavu. V roce 1940 zde začal růst hlubinný důl a spolu s ním také pracovní tábor pro válečné zajatce. Po dvou letech k dolu přibyla ještě úpravna rudy a sklady.

Těžbu tu zahájili 1. srpna 1942. Veškerou práci mělo podle původních plánů zastarat zhruba pět set válečných zajatců, hlavně Francouzů a Sovětů. Mezi zajatci ale byli také Řekové, Italové, Ukrajinci i Poláci. Na těžbu ale nestačili a na Rolavě tak začalo pracovat i dvě stě kvalifikovaných dělníků z Německa a několik desítek českých řemeslníků. Spolu s nimi tu působila také třicítka úředníků.

Těžilo se na dvou šachtách, jedna z nich dosahovala hloubky 150 metrů, druhá byla o třicet metrů hlubší. Právě na ústní mělčí šachty vznikl rozsáhlý komplex zhruba čtyřicítky budov. Obě těžební jámy byly navzájem propojené, díky čemuž na Sauersacku vznikl komplex 14 kilometrů podzemních chodeb. Do budoucna se počítalo i s rozšířením dolů o třetí šachtu, k výstavbě ale nikdy nedošlo.

Když Němci začali s postupem západní fronty postupně zajatce odvádět jinam, opustily v červnu 1945 Sauersack skoro dvě stovky německých dělníků. To činnost dolu prakticky úplně zastavilo. Zůstala tu jen necelá čtyřicítka dělníků, kteří se starali o údržbu. V polovině června 1945 převzal správu dolu Vojtěch Nedvěd. Starat se měl jak o celý důlní komplex, tak i o čerstvě nevyužívaný zajatecký tábor. Ten sestával z dvanácti dřevěných domů, které sloužily coby ubytovny zajatcům.

Ač nový správce měl od počátku svého nástupu problémy od rabování budov až do odchody německých zaměstnanců, postaral se o inventuru skladů, při udržovacích pracech byly odstraněny německy psané cedule, opravena byla meteorologická stanice i telefonní linky. Během krátké doby byl důl připraven k obnovení provozu.

Kvůli odsunu německého obyvatelstva byl ale problém s chybějícími zaměstnanci. Z původní téměř padesátky dělníků jich o půl roku později zbývala pouze polovina. Společnost se snažila odsunům zabránit, ať už povýšením nebo argumenty, že muži mají české manželky. Většinou byla snaha marná.

Dalším problémem pak byla finanční stránka. Společnost byla stále zavázána pohledávkami z válečných dob, největšími výdaji ale byly mzdy, pohonné hmoty a elektřina. Vzhledem k zastavené těžební činnosti došly ke konci roku 1945 peníze na výplaty. V lednu 1946 správce vyhlásil, že na dole není možné provádět žádné udržovací práce.

Zaměstnanci Sauersack postupně opouštěli a o pouhé tři měsíce později rozhodlo Ústřední ředitelství československých dolů o uzavření komplexu. Stroje a další vybavení měly být odvezeny do jiným závodů a těžební jámy překryty betonovým krytem. Samotný důl měl být zatopen. O rok později skončil i správce Vojtěch Nedvěd včetně zbylých pár zaměstnanců, kteří na likvidaci dolu dohlíželi. V březnu byl Sauersack oficiálně přejmenován na Rolavu a přestal existovat.

Pro dnešní návštěvníky rolavského areálu jsou nepřehlédnutelné hlavně pětipatrové budovy zpracovatelského závodu. Je mezi nimi hlavně úpravna, zahušťovací nádrž a násypky, ve kterých stále zůstává nezpracovaná ruda. Většina budov v areálu, který měl rozlohu zhruba 200 na 250 metrů se dochovala pouze coby betonové základy budov v hustém porostu, případně jejich obrysy.

Na začátku 70. let bylo kvůli bezpečnosti několik budov zbouráno a zbytky jedné z šachet byly zasypány. Cihlové, betonové a železobetonové pozůstatky konstrukcí ale zatím zubu času odolávají. Všudypřítomné jsou tu žáby. Příjemné prostředí tu mají díky betonovým jímkám a skružím, ve kterých se i v horkém počasí drží voda. Právě ta brání v návštěvě podzemních chodeb, všechny podzemní prostory jsou zatopené.

V lese jsou patrné pozůstatky dvou obytných budov, u vjezdu do areálu stojí zbytky vrátnice s garáží a stájemi. Ze skladu cínového koncentrátu zbyly jen propadající se boční stěny a stropní železobetonové trámy. Místy trochu nebezpečně visí kusy původního stropu, budova je zarostlá zelení a stěnami prorůstají i celé stromy. Zůstaly i zbytky kanceláří a budova ředitelství celého závodu, kompresorovna a trafostanice.

V pracovním táboře, který leží v lese přes silnici, je budov ještě méně. Zůstaly jen zbytky vězeňské cely a uhelného skladu, základy obytných domů. Pořád stojí ruina skladu uhlí a dřeva, patrné jsou i zbytky budovy sprch a latrín. Stávala tu byla strážnice, budovy kuchyní pro vězně, prádelna i odvšivovací stanici. V lesním podrostu se často skrývají nezakryté jímky nebo otvory vedoucí do sklepů bývalých budov.

Současný stav jen těžko dává alespoň nějakou představu o tom, jak celý komplex vypadal v minulosti a vzhledem k absenci historických informací se historici musí spoléhat hlavně na archeologické výzkumy. Ruiny areálu dnes fungují jako památka hornické činnosti a zároveň vytváří specifické prostředí pro vzácnou flóru a faunu.

Vyvrátit se podařilo třeba historky o podzemní továrně na tajné zbraně i mýty o laboratořích, ve kterých tu měly probíhat záhadné pokusy. Sauersack je především chráněným územím a přírodním parkem, připomínkou válečné a poválečné historie, bývalým zajateckým táborem, který se dnes, s hojně přibývajícími turisty a návštěvníky mění spíše na ohništi a odpadky pokryté tábořiště.

Zdroje: Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří. Kouzlo hornické Přebuzi, Nejdku a jejich okolí, Smrt dolu Sauersack/Rolava (okres Sokolov): zánik důlního závodu v mezioborové perspektivě, Rolava: Cínový důl Sauersack, Krasová deprese 9