V „Malé Moskvě“ žily desetitisíce sovětských vojáků. Zůstaly jen ruiny a opuštěný Lenin

„Malá Moskva“ je nevelké německé město, které se nachází asi hodinu cesty jihovýchodně od Berlína a během studené války se stalo vůbec největší sovětskou vojenskou základnou mimo SSSR – a domovem pro 75 tisíc vojáků i jejich rodin. Obrovský armádní komplex je schovaný v lesích 40 kilometrů od německého hlavního města. Od okolních budov je oddělený zdmi a opakovaně opravovaným plotem, místy se válí kusy ostnatého drátu. Wünsdorf kdysi dostal název „Zakázané město“ a tím je dodnes. Všudypřítomné cedule se zákazy vstupu nekompromisně dávají najevo, že nepovolaní návštěvníci tu nejsou vítáni.

Hlavní branou procházely hlavy německého císařství, Hitler a jeho důstojníci, maršálové Žukov a Koněv i sovětská armáda. Vystřídali se tu během pohnuté historie nepřehlédnutelné žluté důstojnické budovy „Haus der Offiziere“, situované uprostřed komplexu. Výčet známých představitelů ukončil až odsun sovětských vojsk.

Ještě v roce 1877, tu vznikla pruská dělostřelecká střelnice, telegrafní úřad, kasárna a vybudována byla i železnice. Celý komplex se začal stavět už v roce 1916, kdy tu sídlila armáda Viléma II. Pruského, jehož náklonnost k nacionalismu a militaristickému vedení politiky přispěla k rozpoutání první světové války.

Během třicátých let posloužily budovy pro přípravu německých sportovců na olympiádu, zázemí tu našly také obrněné jednotky armády. Areál pamatuje i druhou světovou válku, během které budovy sloužily jako velitelství pozemních sil třetí říše. V sálech se scházeli, jednali a obědvali Hitler a další nacističtí pohlaváři.

Už v roce 1937 Němci začali budovat největší systém bunkrů v celé zemi. Maybach I a II byly hotové o dva, respektive tři roky později. Právě do jedničky se osádka nastěhovala v srpnu 1939, jen pár dní před útokem na Polsko.

Bunkr Maybach I byl původně navržen a postaven pro výrobu motorů pro nacistické letadla a tanky. Tento projekt byl veden Karlem Maybachem, inženýrem a průkopníkem v oblasti automobilového průmyslu. Výroba motorů zde byla zahájena až v době, kdy byly spojenecké síly již velmi blízko k vítězství v Evropě.

Bunkr Maybach II byl určen pro montáž a testování motorů, které byly vyráběny v Bunkru Maybach I. Motory byly z Bunkru Maybach I přemísťovány do Bunkru Maybach II, kde byly dokončovány a testovány, aby se zajistilo, že splňují požadavky nacistické armády.

Zvenku připomínaly typické vesnické domky, masivní betonová konstrukce ale ukrývala několikapodlažní nadzemní i podzemní bunkry, ve kterých sídlilo vrchní velení armády a nejvyšší velení ozbrojených sil. Právě tady se odehrávalo centrální plánování terénních operací wehrmachtu.

Všechny německé bunkry v této lokalitě přečkaly druhou světovou válku beze škod, přestože se 15. března 1945 staly terčem masivního amerického bombardování. Železobetonové komplexy se však nedochovaly v původní podobě. Protože byly na seznamu vojenských objektů třetí říše, byly dalšími obyvateli města – Sověty – vyhozeny do vzduchu.

Když sem 20. dubna 1945 napochodovaly ruské jednotky, město bylo předáno prakticky bez boje. Maršál Žukov si pak z Wünsdorfu udělal základnu pro bitvu o Berlín. Po kapitulaci nacistů se sem nastěhovaly právě sovětské jednotky. Sovětská armáda rychle pochopila strategický význam města a rozhodla se zde zřídit velký vojenský komplex.

Téměř půlmilionu vojáků na všech základnách mělo být připraveno nejen udržet kontrolu nad východní částí Německa, ale měli být schopni v případě potřeby obsadit i zbytek západní Evropy. Spolu s vojáky se tak jen k Berlínu odstěhovaly i tisíce civilistů a rodiny vojáků, celkem zhruba 75 tisíc Sovětů.

Rázem sovětská základna byla vůbec největší základnou v Německé demokratické republice. Na základě mírových dohod ji Východní Německo muselo také živit a pro Němce šlo o velkou ekonomickou zátěž. Pro Wünsdorf se rychle vžilo označení „Malá Moskva“ – jezdil odsud pravidelně přímý vlak do ruské metropole, komplex zahrnoval celkem 23 kasáren, mnoho dalších budov a stovky kilometrů podzemních chodeb a tunelů, byly tu školy, obchody, sportoviště, restaurace, kina, bazén i divadlo.

Právě divadlo bylo jediným místem, které během sovětské nadvlády velmi výjimečně mohli navštívit i Němci, jinak měli vstup do areálu zakázán. Výjimkou byla pouze situace, kdy dostali pracovní pověření nebo šlo o významné komunistické straníky. Právě kvůli uzavřenosti pro Němce se Wünsdorfu začalo přezdívat „Zakázané město“.

Obchody byly plné typických sovětských produktů, školy a trafiky nabízely sovětské knihy a časopisy, všudypřítomné byly nápisy v azbuce. Navzdory střípkům sovětské atmosféry tu pro řadové vojáky, kteří na základně sloužili dva až tři roky, život nebyl jednoduchý. Neměli nárok na dovolené a nemohly je navštívit ani rodiny, ani jejich partnerky. Diametrálně odlišně ovšem vypadal život důstojníků. Přijížděli na dvanáct let a brali si s sebou celé rodiny, ženy a děti i zvířecí mazlíčky. Užívat si mohli všech luxusních vymožeností, sportovišť, kina, divadla, velkého bazénu nebo sauny.

To vše skončilo s pádem železné opony. Po něm následoval rozpad Sovětského svazu a sjednocení Německa. Začal odsun sovětských jednotek. Rodiny věděly, že město budou muset opustit, neznaly ale přesné datum ani čas. Poslední vojáci museli odejít ve velkém spěchu, na vystěhování dostali pouze dvanáct hodin. Někteří na místě nechali své mazlíčky, po některých zůstaly na stolech nedojedené obědy. Poslední sovětský transport odjel z nádraží ve Wünsdorfu 31. srpna 1994.

Během více než čtvrtstoletí sice proběhlo několik pokusů využít areál jako muzeum nebo administrativní centrum, většina objektů ale chátrá. Velká plocha před sochou Lenina zarůstá trávou a náletovými křovinami, samotná socha je porostlá mechem. Na budovách se loupe omítka, někde jsou vybitá okna, místy je vidět propadlá střecha i celá patra, některá schodiště nejsou stabilní. Do mnohých budov je vstup buď zcela zakázán, nebo, pro ty, kteří jsou oprávněni do komplexu vstoupit, jen na vlastní nebezpečí.

V dobrém stavu se dochovalo divadlo, kde zůstaly zachované znaky sovětských vojsk, . V podobně zachovalém stavu je i sál, který sloužil jako jídelna pro důstojníky první světové války, poté sloužil jako kasino pro nacisty a později zase Rusům coby koncertní sál. Většinu cenných věcí si Sověti odvezli, včetně nábytku nebo dokonce záchodových sedátek, místo ale i tak živě připomíná jejich přítomnost – na zdech jsou azbukou psané poznámky, v několika místnostech zůstaly osobní předměty jako uniforma a knížky, figurky ze společenských her, plynová maska, kolo, učebnice z autoškoly. V rohu leží poházené azbukou psané noviny. Na vybledlém červeném koberci jedné místnosti v obytném bloku leží mumie psa.

Mnoho budov bývalé sovětské vojenské základny bylo zbořeno, ale některé byly přeměněny na nové účely. Některé bývalé vojenské budovy byly přestavěny na průmyslové haly a sklady a v oblasti se nacházejí významné firmy jako například Amazon. Jiné budovy se zase podobně jako v českých Milovicích snaží opravit a přestavět na moderní byty.

V současné době se město snaží najít novou identitu po pádu železné opony, historie sovětské vojenské základny zůstává stále jedním z nejdůležitějších aspektů jeho identity. Pouze občas se sem mohou v rámci organizované výpravy podívat fotografové nebo nadšenci a zájemci o historii. Kvůli nebezpečným chátrajícím budovám a zbytkům zapomenuté munice však pro veřejnost „Zakázané město“ zůstává dál zapovězené.