Jako živoucí skanzen Sovětského svazu. Podněstří je cestovatelským bizárem uvázlým v minulosti

Podněstří, ruskojazyčný úzký pruh na území Moldavska, se v roce 1991 prohlásilo za nezávislé a vedlo kvůli tomu i válku. Jako stát ho ale neuznává ani Rusko. Před tamním parlamentem se dosud tyčí socha Lenina a domy zdobí portréty sovětských hrdinů.

Do Moldavska se mnoho cestovatelů nevydá. Ostatně z evropských zemí je tou asi nejméně navštěvovanou. Když už sem ale někdo zamíří, dost často bude mít jeden netradiční cíl, návštěvu Podněsterské moldavské republiky zvané zkráceně Podněstří. Tenhle úzký pruh země kolem řeky Dněstr zabírá zhruba dvanáct procent rozlohy Moldavska a je spolu s Abcházií, Náhorním Karabachem a Jižní Osetií oblastí, která zamrzla v post-sovětských konfliktech.

Maršrutky sem z moldavského Kišiněva vyjíždějí několikrát denně, stačí se jen zeptat na nádraží u okénka a prodejce vás více či méně ochotně nasměruje do správné dodávky. Na turisty si tu v posledních letech už přeci jen trochu přivykli, angličtina je tu pořád spíše velká výjimka a domluvíte se nejlépe rusky, ale cize vypadající cestující alespoň řidič maršrutky na hranicích nasměruje ke správnému okénku. Ne že by se šlo úplně splést, okénka jsou tu asi tři a ve všech pořídíte stejně. Razítko na papírku s vyplněným poruštěným jménem je to jediné, co vás opravňuje ke vstupu a odjezdu ze „země“. Papírek je třeba neztratit a při odjezdu opět odevzdat. Tohle improvizované vízum, které se nedává do pasu, se většinou vydává na deset hodin, vyřídit si ho lze s trochou snahy i na dva a více dní.

Maršrutka vysadí cestující na hlavním nádraží v Tiraspolu, už tady návštěvníky uvítá ospalá atmosféra a směsice aut od sovětských vozů až po nové mercedesy. Úředním jazykem Podněstří je moldavština. Na rozdíl od Moldavska, na jehož území fakticky leží, je tu ovšem psaná cyrilicí. Nejlépe se tu ale domluvíte rusky. Už v roce 2004 tu byly zavřeny školy, které vyučovaly latinkou psanou moldavštinu, což je oficiální označení pro rumunštinu na tomto území. Většina obyvatel má sice moldavské občanství, ale cestovní pasy vlastní, převážně podněsterské.

Moldavsko, stísněné mezi Rumunskem a Ukrajinou, patří mezi nejchudší státy v Evropě. I přesto se v posledních letech země orientuje na Západ a směrem k Evropské unii. A čím více se Moldavsko přiklání k Západu, tím více se Podněstří kloní k Rusku. Neuznaná republika má i vlastní měnu, existuje od roku 1994. Podněsterský rubl je však v okolních zemích neobchodovatelný. V roce 2012 byly vydány do oběhu i speciální barevné plastové mince netradičních tvarů.

U okénka na nádraží lze rovnou vyměnit peníze na místní rubly a u dalšího lze pořídit zpáteční jízdenku do Kišiněva. Největší výzvou je vyměnit správnou částku, protože směnárna tu zavírá velmi brzy a peníze zpět už nemění. Zbylé rubly se dají utratit v přilehlé trafice, jen na dobu spotřeby některých výrobků je lepší nehledět. Po Tiraspolu, hlavním městě Podněstří, lze pohodlně všude dojít pěšky. Z nádraží se do centra dostanete ani ne za patnáct minut. Dopravovat se tu lze i starými trolejbusy. Hlavní město Tiraspol bylo založeno v roce 1792 ruským knížetem a vojevůdcem Alexandrem Suvorovem, který je také vyobrazen na převážné většině místních bankovek. Z dob SSSR si město zachovalo sovětský styl. Ten je dobře patrný na Domě sovětů, který je příkladem stalinistické architektury.

Dům Sovětů hlídá jedna z mnoha místních soch a bust vůdce bolševické revoluce Vladimira Iljiče Lenina. Ten je na hlavní třídě ostatně k nalezení hned dvakrát a je jedním z nejčastějších cílů turistů. Naprosto typickou výzdobou ulic a parků jsou sochy sovětských osobností, svůj monument tu má vojevůdce Suvorov nebo básník Taras Ševčenko, ale i první moldavská elektrárna a před místní univerzitou stojí socha Harryho Pottera se sovou Hedvikou. Vztyčena byla 1. září 2021 jako pocta studentům a vědění. Na místním sídlišti se zase vyjímá pocta kosmonautovi Juriji Gagarinovi.

Návštěvníky už od hranic vítají monumenty s tanky a sovětskými hrdiny, na hlavní třídě hrdě vlaje vlajka se srpem a kladivem, v pozadí stojí monument s tankem T-34. Ten stojí na čestném místě nedaleko budovy parlamentu na kamenném podstavci a vyjímá se na něm nápis „Za vlast“. Připomíná veterány a padlé na východní frontě a také za sovětské války v Afghánistánu a války v Podněstří. Do Tiraspolu byl dopraven z Maďarska, kde sloužil během druhé světové války. V Podněstří platí povinná vojenská služba, armáda by údajně měla mít k dispozici kolem dvaceti tanků, obrněné transportéry, raketomety a řízené střely, často ovšem archivního data. K další výbavě patří i desítka vrtulníků a několik letadel.

Také tu lze navštívit ambasády dalších neuznaných států. Podněstří má ve svých separatistických tendencích spojence ještě v jedné autonomní oblasti na území Moldavska: v Gagauzii, kde žije turkický národ Gagauzů. Na rozdíl od Podněsterců jsou ale ochotni fungovat uvnitř moldavského státu.

Podněstří mezinárodně uznal pouze Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie, které mají ve světě sami problémy s uznáním nezávislosti. Paradoxně ho neuznává ani Rusko, přestože právě náklonnost k němu je tu dávána na odiv zcela nepokrytě. Televizní programy zde běží převážně v ruštině a do Ruska také míří většina lidí, kteří z Podněstří míří za lepším. Platy jsou tu totiž ještě nižší než v Moldavsku. Rusové jsou tu po Moldavcích druhou největší národnostní skupinou obyvatel.

V některých cestopisech lze najít informace, že ulice Tiraspolu jsou špinavé, s otevřenými kanály, a ne zcela bezpečné. Na místě to ale vypadá jinak: ulice jsou vymetené a nechybí četné dekorace a až překvapivé množství květin, květinových záhonů a upravených parků. Hlavní tiraspolská třída působí skoro modernějším dojmem než hlavní třída v moldavském Kišiněvě.

Architektonicky je Tiraspol slepencem komunistické a brutalistní architektury u obytných domů a zdobného, barevného stylu u budov veřejných. To ovšem platí pouze pro hlavní ulice a centrum města. Kontrastem jsou pak rodinné domy na předměstí nebo na venkově, kde se extrémní chudoba za barevnou omítku schovat nemůže. Jakmile návštěvník zamíří do okrajových čtvrtí, naskytne se mu obraz chudých domků často na pokraji obyvatelnosti. Výjimkou nejsou ani polorozbořené budovy, ve kterých stále žijí celé rodiny.

Chudoba je tu ovšem znát na každém kroku, omšelý a zamrzlý uprostřed výstavby či rekonstrukce je i místní klášter. Podněstří je stejně jako Moldavsko převážně pravoslavné, k této větvi křesťanství se hlásí až 90 procent obyvatel. Kolem roku 1926 tu žila i silná židovská komunita, která čítala téměř třetinu věřícího obyvatelstva, stala se ovšem cílem četných antisemitských útoků. V současnosti se k židovské víře hlásí pouze dvě procenta místních.

Ekonomická situace je tu nelehká a spolu s vysokou nezaměstnaností jde o jeden z hlavních důvodů, proč se Podněstří vylidňuje. V roce 1993 tu žilo kolem 700 tisíc obyvatel, po roce 2018 už necelých 500 tisíc. Zhruba třetina lidí je v důchodovém věku. Rusko poskytuje Podněstří finance na platy a důchody, staví tu nemocnice nebo školy a zdarma poskytuje i zemní plyn. Jenže paradoxně tři čtvrtiny podněsterského vývozu nemíří na východ, ale na trhy EU, Rusko dokonce na některé moldavské výrobky uvalilo embargo. Přesto tu jsou tendence Moldavska o připojení k Evropské unii hodnoceny nadmíru negativně a lidé se často stěhují do Ruska, i když to jejich samostatnost neuznává.

Ač je dnes Podněstří lákadlem pro cestovatele, kteří mají v oblibě neobvyklé destinace, historicky byla „nezávislost“ tohoto území krvavě vykoupena. Poté co se v roce 1990 Podněstří odtrhlo od sovětského Moldavska, vypukly mezi separatisty a vládními jednotkami boje, ke kterým se připojili i ruští vojáci. Konflikt si vyžádal téměř půl druhého tisíce obětí, než byla o dva roky později uzavřena mírová dohoda zaručující Podněstří autonomii. Tu však místní považují za nedostatečnou.

Podněstří je rovněž známé svým soustředěním obchodu se zbraněmi, pašuje se ropa i alkohol. Většina podniků tu patří státní firmě Sheriff, včetně místního fotbalového klubu nebo likérky Kvint. Ta se nachází kousek od nádraží a lze ji navštívit, prohlédnout si výrobu místního koňaku, absolvovat jeho ochutnávku a samozřejmě pak produkt výhodně nakoupit. Je také asi nejtradičnějším výrobkem, který si lze z Podněstří odvézt.

Společnost byla založena už v roce 1897 a patří k nejstarším stále funkčním komerčním podnikům regionu. Až do roku 1938 vyráběla pouze vodku, nyní je známější hlavně díky brandy a vínu. Na její popularitu ukazují i místní pohledy, které jsou v Podněstří k dostání – kromě Lenina nebo Josifa Stalina je na nich často nápis „We make cognac, not war“. Ceny jsou tu skutečně nízké, stejně jako koňak se vyplatí i návštěva fabriky na kaviár nebo jídlo v jakékoliv lepší místní restauraci, kde je kvalita srovnatelná se západními zeměmi.

Ač tu kromě návštěvy hlavního města a velmi výjimečně taky návštěvy místní nejvyšší „hory“, vyvýšeniny uprostřed polí, která dosahuje nadmořské výšky 273 metrů nad mořem, není turismus nijak rozvinutý, země se o jeho rozvoj velmi snaží a v roce 2017 dokonce otevřela první turistickou informační kancelář. Přesto Podněstří zůstává spíše cestovatelským bizárkem, který návštěvníkům umožňuje propadnout se na jeden den, respektive deset hodin, zpět do dob Sovětského svazu.