Článek
Jednoho mrazivého, ale slunečného dne se u nás ve čtvrtém poschodí na zaskleném balkoně objevila malinká sýkorka. Zrovna jsem umývala okna na Vánoce a věšela vyprané záclony. Skulinkou přivřeného okna se prostě nějak dostala dovnitř. Asi jí tam bylo tepleji než venku. Nádherně modrá s černými a žlutobílými ornamenty, maličká, vypadala jako z pohádky. Vůbec neměla zájem o dobroty, kterých bylo před Vánoci na balkoně plno. Krčila se v rohu oken, třásla se a ustrašeně křičela. Co s Tebou, panenko? – Opatrně jsem trochu víc pootevřela okno. Výsledkem byl ještě zoufalejší ptačí křik. Zkusím tedy metodu, kterou jsem vymyslela na záchranu čmeláků a včel, kteří na náš balkon občas zabloudí. Opatrně je pomocí ručníku, utěrky anebo kusu novin naviguji směrem k otevřenému oknu a oni většinou sami už najdou cestu na svobodu. Vosy nenaviguji nikam. Praštím je čímkoli, co mám po ruce. Vosy nenávidím a strašně se jich bojím. Jsou to potměšilá stvoření, která mi znepříjemňují život stejně jako komáři. Většinou se před nimi snažím spasit útěkem. Kdyby mi nějaká vletěla za jízdy do auta, tak za jízdy okamžitě vystoupím. Komáři jsou tak malí, že si troufám s nimi bojovat. Bez lítosti a většinou k pobavení momentálně přítomných. – Pomalu jsem se blížila k sýkorce s utěrkou v ruce a vyměřovala jsem úhel pootevřeného okna. Moje dobré úmysly však ubohý ptáček ve své panice nerozpoznal; provedl několik zběsilých náletů na moji ruku, od ní zpět na okno, o které se udeřil a zapadl za skřínku, v níž máme na balkoně nářadí a různé harampádí. – Okamžitě jsem skřínku odstavila a pokoušela se ptáčka najít. Dokonce jsem celou skřínku vyskládala, ale marně. Sýkorku jsem nenašla. Nejspíš na Velikonoce objevím její pozůstatky při jarním úklidu.
Sice jsem přehořce nezaplakala, ale začaly mne přepadat bizarní úvahy. Jestlipak umí sýkorky počítat? Copak asi udělá sýkorčí maminka, když se jí jedno z dítek nevrátí domů z procházky nebo spíše prolítky? Jestlipak mohou být sýkorky smutné? A pláčou vůbec ptáci? Dá se z jejich zpěvu rozpoznat jejich nálada tak, jako třeba ze štěkotu psů nebo zvuků jiných zvířat? Na to se musím zeptat nějakého ornitologa.
Určitě to byl ptáček ze sýkorčí rodinky, co bydlí ve křoví dole na zahradě. Rozhodla jsem se, že když sýkorka zahynula na mém balkoně, tak aspoň odškodním její rodinu. Venku mrzne, a tak jim dám něco na přilepšenou, ať je ta ztráta tolik nebolí. Od kamarádky z hájovny vím, že v zimě ptáčci s oblibou uzobávají nějaký tuk, který jim to neradostné roční období činí snesitelnějším. Zakoupila jsem proto hned dvě Hery a umístila je v zahradě na primitivní krmítko vyrobené z dřevěného klacku a prkénka. To aby na ně, na ty ptáčky, nemohla kočka. Dalekohledem jsem z našeho čtvrtého patra obě kostky tuku pilně pozorovala. A jaká byla moje radost, když na provizorní prkénko zatlučené do klacku začaly přilétat nejen sýkorky, ale také stehlíci, dlask a červenky. Ptáčci si cpali bříška ostošest. Někdy bylo na prkénku docela narváno. Hrudí se mi rozléval blahý pocit z dobrého skutku. Následující týden jsem zakoupila další dvě kostky Hery a protože mě baví dělat dobré skutky a hlavně mít ten blahý pocit na hrudi, tak jsem přikoupila kilo neloupané slunečnice a pořádně jsem ty kostky tuku tou slunečnicí posypala. Vypadaly z našeho balkonu jako malá mraveniště. A to bylo na zahradě najednou radosti! Odkudsi přiletěly i dvě sojky a ke zpěvnému ptactvu se dokonce chtěly vetřít i dvě hrdličky, jenže se na prkénko už nevešly. Jak tak smutně pokukovaly z větve jabloně po té hodující drobotině, šla jsem uvařit hrnec rýže, kterou jsem pak s velkým zadostiučiněním vyházela z balkonu do zahrady. A protože si štěstí hrdliček všimly i věčně hladové vrány, přihodila jsem i jim pár rohlíků a kousek sýra – co když je na té bajce o lišce a vráně kousek pravdy a vrány opravdu milují sýr? Rýžová sprcha z balkonu ovšem vzbudila v našem domě nemalou pozornost. Nemalou a nelibou. Paní, před jejímiž okny se na dvoře nacházela jistý čas ta rýžová závěj, nemá určitě ptáčky ráda. A jestli měla kdy ráda mne, tak už nemá. Naštěstí rýže zmizela dřív, než ji stačila odstranit koštětem. A protože jsem na tom dvoře viděla taky dvě kočky, tak jsem té babě naschvál naházela do dvora večer za tmy zbytky kančího hřbetu a slaniny. Ať se holky taky trochu pomějí. Přinejhorším ty pochoutky vylákají ze sklepa myši a potkany a to bude teprve kočičí ráj!
Za další dva týdny a další čtyři kostky Hery jsem dospěla k závažnému rozhodnutí: půjdu koupit opravdické krmítko. Ať se na tom prkénku nemusejí ptáčci tak tísnit. Jak jsem se rozhodla, tak jsem učinila. Přivezla jsem ze zahradního centra velké značkové krmítko se stříškou. Ptačí komfort na druhou. Nejenže se do něj vejde celá kostka Hery, ale také skoro půl kila slunečnice, které jsem zakoupila rovnou pět kilo. Krmítko jsem zavěsila na tlustou větev jabloně na zahradě a těšila jsem se na ptačí jásot. A ten tedy byl! Krmítko bylo hojně obletováno každý den. Koupila jsem si Atlas ptáků, abych mohla dalekohledem správně identifikovat jednotlivé druhy a pak poučovat rodinu. Nejlepší ze všech byl dlask, který se každý den kolem desáté ráno usadil v boudičce, kostku Hery a hromádku slunečnice na dosah a tvářil se, jako že mu ta boudička patří. V poklidu si tam seděl a hodoval, křídla rozprostřená v majetnickém úhlu, tlustý zobák připravený zobnout případného spoluhodovníka. A kupodivu, ptáčci jej všichni respektovali a na stříšce a větvích okolních stromů nedočkavě štěbetali a čekali, až bude mít plné bříško a uvolní jim místo. Občas se do krmítka pokusily nasoukat i hrdličky. Holubům jsem se musela smát. Většinou byli tlustí jako slepice a do krmítka se nedostali. A jaké nadšení u nás zavládlo poté, co krmítko navštívila zrzavá veverka! Hned další den jsem jí do koutku krmítka přilepšila několika oříšky.
V tu dobu jsem měla kamarádky už i mezi vránami. Věděly, že každý den ráno nosím krmení i jim – zbytky chleba, brambor, knedlíků, dokonce jsem začala kupovat rohlíky, které u nás jinak nikdo nejí. Když jsem se neobjevila v obvyklý čas, sedlo si jich několik na strom a vzhlížely vzhůru na balkon s pohoršeným výrazem. Z jejich nedůtklivého výrazu a nakloněných hlav jsem mohla vyčíst: „Tak co je? Kde to vázne? Tak kdy to bude? Copak nás nevidíš?“ – Můj muž to komentoval, že bych jim asi už měla dát i jména. Copak jsem blázen? Já je totiž jednu od druhé nerozeznám. Pro mne všechny vypadají stejně.
V polovině února jsem našla ve zbytku asi patnácté kostky Hery dvě sojčí pírka a něco se ve mně hnulo. Sojčí pírka jsem vetknula manželovi do klobouku a šla jsem se přihlásit do Klubu ochránců zvířat a do Klubu ornitologů. Roční poplatky mého nového členství mi sice spolu s asi dvaceti kostkami Hery a deseti kilogramy slunečnice pořádně provětraly peněženku, ale v hloubi duše cítím, že předvánoční smrt té překrásně zbarvené malé sýkorky na našem balkoně je aspoň částečně napravena.
