Článek
S podobnými větami jsem se v posledních měsících od kolegů pracujících v sociálních službách setkávala dost často:
„S platem za práci v nízkoprahovém klubu už nemůžu vyjít. Musel jsem si tedy najít druhou práci, do které teď chodím i o víkendech. Je to náročné, nevím, jak dlouho to vydržím a jestli nebudu muset změnit obor.“
Vše vyvrcholilo na listopadové valné hromadě naší asociace, kde se podobné příběhy opakovaly a téma nízkých mezd v sociálních službách bylo jedním z hlavních, kterým jsme se během toho dne věnovali.
Sociální pracovníci mají z podstaty své profese pomáhat druhým, kteří se nacházejí v tíživé situaci, být jim nablízku, řešit jejich nepříznivou sociální situaci a pečovat o jejich důstojnost. Co ale dělat ve chvíli, kdy tito lidé sami nedosahují na důstojný život garantovaný důstojnou mzdou?
Důstojná mzda je koncept, který popisuje situaci lidí žijících dlouhodobě „mezi stavem vyložené chudoby a zajištěním skromné materiální důstojnosti. Zažívají ji lidé – mnohdy i tací, kteří pracují na plný úvazek – kteří sice pokryjí výdaje nutné k bezprostřednímu přežití, ale mohou mít problém s pokrytím dalších běžných nákladů“ (cituji z webu www.dustojnamzda.cz). Běžnou realitou současné České republiky je bohužel to, že tento stav se netýká jen lidí v nouzi, některých klientů sociálních služeb, ale i mnoha jejich pracovníků a pracovnic.
Stát si objednává u organizací důležité činnosti, které napomáhají k soudržnosti celé společnosti, a má za ně adekvátně zaplatit.
Stát si objednává důležitou službu, má za ni platit předvídatelně a adekvátně
V České asociace streetwork (ČAS) sdružujeme organizace poskytující sociální služby zřizované a fungující dle zákona 108/2006 Sb. Tyto organizace tedy stručně řečeno pracují na objednávku státu. Neziskové a církevní organizace takto v Česku zajišťují většinu sociálních služeb. Stát si objednává u organizací důležité činnosti, které napomáhají k soudržnosti celé společnosti, a má za ně adekvátně zaplatit. Od počátku existence Zákona 108, tedy po dobu sedmnácti let, však tyto organizace nevědí ani jeden rok dopředu, kolik jim stát za sociální služby zaplatí. Boj o peníze na sociální služby je totiž součástí každoročního licitování o podobě státního rozpočtu.
Kontaktní práce - streetwork - je náročná fyzicky i psychicky. Odměny za ni dnes nejsou adekvátní.
Pod hranicí důstojné mzdy
Letos v září jsme mezi členy asociace udělali průzkum o mzdách, které mají jejich zaměstnanci/kyně. Dostali jsme se k číslům, která jsme zčásti očekávali, která jsou však ve světle dlouhodobé inflace a celkového zdražování alarmující.
Průměrná nástupní mzda sociálního pracovníka v našich členských organizacích byla 27 300 korun hrubého, přičemž po prvním roce dojde k navýšení průměrně na 28 600 korun a po třech letech na 29 800 korun. Poté už mzda většinou neroste, není z čeho.
Průměrná nástupní mzda pracovníka v sociálních službách (nižší pozice než sociální pracovník) je pouhých 25 041 korun hrubého, po jednom roce dojde k navýšení na 26 400 korun, po třech letech na 27 600 korun.
Důstojná mzda přitom pro Českou republiku činí 33 909 korun a pro Prahu dokonce 39 974 korun (data za první čtvrtletí 2022). Díky zmíněné nejistotě s financováním navíc často pracovníci a pracovnice služeb nemají smlouvy na dobu neurčitou, což kromě celkové nejistoty přináší i řadu dalších komplikací. Je pro ně například obtížné získat hypoteční nebo jiný úvěr.
V sociálních službách se dlouhodobě potýkáme se zoufalým nedostatkem personálu. Je malý zázrak, pokud se do výběrového řízení přihlásí osoba s kvalifikací nebo s většími zkušenostmi. Studenti oborů sociální práce nemají motivaci do služeb nastupovat, mnohdy ani nemají ambice pracovat přímo s klienty. Ve službách však potřebujeme vzdělané i zkušené. Lidi zralé, s vnitřní integritou, hranicemi a hodnotami. Za současné mzdy však bude sociální služby jako perspektivní profesi vyhledávat jen málokdo.
Ve sociálních službách potřebujeme zralé, vzdělané i zkušené lidi s vnitřní integritou, hranicemi a hodnotami. Za současné mzdy však bude sociální služby jako perspektivní profesi vyhledávat jen málokdo.
Jak být citlivý a vyrovnaný, když není kde dobít baterky?
Jsme v řadě případů svědky paradoxních situací. Aby někteří z nás mohli vykonávat práci, ve které cítí smysl, kde mohou osobnostně růst a jsou společnosti užiteční, musí si chodit přivydělávat na brigády, nebo mají druhé zaměstnání. Jak to celé jde dohromady s nároky, které máme na sociální pracovníky a pracovnice? Mají být vyrovnaní, plně k dispozici, mít dostatečnou kapacitu, citlivost, odolnost. Je to reálné u lidí, kteří chodí do dvou zaměstnání, a nemají téměř žádný volný čas pro odpočinek a vlastní záliby? Nejdůležitějším nástrojem sociální práce je sociální pracovník sám, jeho osobnost, vztah, který s klientem buduje. Jde o práci náročnou fyzicky i duševně. Ve streetworku - v kontaktní práci, jak tuto metodu nazýváme v nízkoprahových sociálních službách - potřebujeme lidi zvláště odolné, s dostatečnou kapacitou věnovat se klientům, ne ty, kteří řeší zajištění základních životních potřeb svých a svých blízkých.
Požadavků hodně, odměny málo
Málokdo ví, že sociální pracovnice a pracovníci pracující v sociálních službách podle zákona 108/2006 Sb. musí mít buď vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Zákon zároveň přímo určuje obory, které jsou uznány pro práci v těchto službách – jsou mezi nimi: sociální práce, sociální pedagogika, humanitární práce, právo, sociální politika, speciální pedagogika a další. Povinností každého sociálního pracovníka je absolvovat každý rok dalších 24 hodin odborného vzdělávání, aby si zachoval svou profesní kvalifikaci. V sociálních službách sdružených v ČAS tak máme 70 procent vysokoškolsky vzdělaných sociálních pracovnic a pracovníků.
Článek, který k podobnému tématu nedávno vyšel na serveru Seznam zprávy, srovnával sociální pracovníky při potřebě hledat si další práci s profesemi jako kurýři, dělníci, uklízeči nebo vrátní. Řadu sociálních pracovníků toto srovnávání popudilo. Mnohem relevantnější by jim přišlo srovnávat jejich profesi s dalšími vysokoškolskými obory. Patřičné by bylo například srovnání s pedagogy – ti mají podobnou kvalifikační cestu, včetně dalšího vzdělávání. Průměrná mzda pedagoga je přitom dnes v Česku 47 590 korun.
Pokud sociální pracovníci odejdou mimo obor, lidem v tíživé situaci nezbyde nic jiného, než si poradit sami.
Stará se stát dobře o „své“ lidi?
Nedostatečné ohodnocení sociálních pracovníků se odráží i v dalších případech mimo streetwork, kterému se věnujeme my. V závěru loňského roku se v médiích objevilo několik šokujících kauz týrání klientů, porušování základních etických pravidel, fatálních selhání personálu a nekvalitního poskytování ve službách sociální péče – v pobytových službách pro seniory, děti s mentálním postižením nebo poruchou autistického spektra. Jako člověka, který dlouhá léta působí v sociálních službách, se mě tyto kauzy samozřejmě hluboce dotkly. Zároveň se však ptám: jak je postaráno o personál v těchto službách? Má odpovídající vzdělání, podporu i mzdu? Pracují v těchto zařízeních opravdoví odborníci? Nebo jsou tato zařízení postavena na personálu s nižší potřebnou kvalifikací (pracovníci a pracovnice v sociálních službách), jejichž práce může být a bývá vynikající, ale odbornost speciálních pedagogů, psychologů při vší úctě nezastane? Mají poskytovatelé sociálních služeb od svých zadavatelů (kraj, MPSV) dobré zadání pro práci? Mají zaměstnanci motivaci poskytovat službu kvalitně? Mají dobrý příklad ve svém vedení? Jaký příklad jim dává hlavní zadavatel služeb Ministerstvo práce a sociálních věcí? Stará se dobře o své lidi?
Tři úkoly pro ministerstvo
Mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí ve zmíněném článku uvedla, že ministerstvo připravuje novelu Zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, a že se v ní bude snažit zajistit více než jednoleté financování služeb i novou právní úpravu pro výkon sociální práce. Jde jistě o dobré cíle. Hlavním problémem však zůstává výše mezd v sociálních službách. Tento problém je třeba řešit hned, ne novelou zákona, kterou slibují různé vlády bratru již 10 let. První úkolem pro ministerstvo by tak mělo být navýšit mzdy v sociálních službách, aby dosáhly alespoň úrovně důstojné mzdy a připravit jejich další zvyšování. Sociální pracovníci a pracovnice by se s platy brzy měli dostat na úroveň pedagogických pracovníků.
Dalším úkolem státu je zamezit odchodům zkušených sociálních pracovníků a pracovnic. Je třeba nastavit motivační odměňování ve službách, podpořit a zaplatit seniorní, tedy zkušené zaměstnance. Třetím úkolem je přilákat nové uchazeče o práci v sociálních službách, spolupracovat se vzdělavateli, aby uměli studenty a studentky pro práci v sociálních službách motivovat a připravit je na ni.
Bez výrazného navýšení mezd hrozí v nejbližší době odchod mnoha pracovníků a pracovnic v sociálních službách mimo obor, do lépe placených profesí a s tím i zhroucení celého systému sociálních služeb v Česku.
Víceleté financování sociálních služeb je podle mého mínění úkolem, který by měl následovat až po těchto třech. Bez nich totiž v nejbližší době hrozí odchod mnoha současných pracovníků a pracovnic v sociálních službách mimo obor, do lépe placených profesí a s tím i zhroucení celého systému sociálních služeb. Nám všem, kteří se ocitneme v tíživé situaci, pak opravdu nezbyde nic jiného, než si poradit sami.
