Článek
William Shakespeare kdysi řekl, že očekávání je příčinou všech zármutků na světě.
Asi měl pravdu, protože současní psychologové se shodují na tom, že právě nenaplněná očekávání způsobují v různých oblastech života takovou míru frustrace, že pak hledáme pomoc právě v jejich ordinacích.
Někdy si totiž ani neuvědomujeme, že většinu našeho bdělého času věnujeme jen našim očekáváním. A pak, když jsou nenaplněná, lepíme si pečlivě náplasti s nadějí, že skryjí naši bolest z toho, co všechno nevyšlo.
Možná jsme potřebovali konečně v životě slyšet uznání, možná to, že jsme skvělí právě takoví jací jsme, nebo jsme prostě chtěli jen obejmout, bez udání důvodů.
Mysleli jsme si, že když ukážeme, že jsme dost dobří, dost milující, dost trpěliví, dost, DOST, Dost, DOst, DOSt, dOST, doST, dosT, DoSt, dOsT, vše se konečně vysvětlí, celé to nedorozumění se spraví a my konečně zažijeme to vysněné naplnění a životní spokojenost.
Ale některé chvíle v životě nejsou jen o porozumění druhých, jsou hlavně o nás, a především o našich představách, které se nesetkaly a stále dokola nesetkávají s realitou.
A pak tu sedíme, objímáme své zklamání a učíme se je přijímat. Naštvaní na sebe, že jsme sami sobě zase naletěli. Naštvaní na tu
náplast, protože nikdy nepřilne dokonale a rány pod ní stejně zůstanou a bolí jako čert, pokaždé stejně i když je vám čtyřicet.
Já nechci nemít očekávání.
Chci se je ale naučit ještě lépe pozorovat, rozumět jim a pochopit odkud se berou. Abych pak mohla být sama k sobě laskavější, až zase budu lepit další náplast.
