Článek
Ráda pozoruji, jak nás život mění a jak to, co platilo před měsícem, dnes už klidně vůbec nemusí dávat smysl. Někdy je ale těžké umět svou mysl srovnat se ztrátou toho, co ji provázelo celý dosavadní život, i když racionální část ví, že nám to škodilo.
Tyto ztráty a loučení nemusí být vždy poznamenány hněvem nebo nadřazenou osvíceností. Jakože teď už jsem tak uvědomělá, že jsem prohlédla všechna má dětská zranění a traumátka, už také vím, proč se v určitých situacích chovám jako kráva a protože to vím, a nelíbí se mi to, už to takto mít ve své mysli nechci a šmitec. Klidně můžeme k tomu, co odchází, cítit lásku, která v určité podobě stále přetrvává, spojení, kterého si hluboce vážíme, přestože víme, že už ho nemůžeme a ani nechceme udržet. Je to bolest z touhy vydržet, zůstat v tom známém prostoru, i když každá naše část ví, že je čas to nechat jít.
Nejde o to, vymazat vzpomínky, vzorce chování, nebo fuckup¥, které jsme zažili a které nás zformovaly. Jde o to pochopit, že některé kapitoly naší mysli, nemusí trvat věčně. Láska, myšlenky, nebo ustálená životní přesvědčení nejsou jen o stálosti, jsou především o přítomnosti, o vývoji, o tom, jak se formuje náš život nyní. A nechat jít neznamená zapomenout. Znamená to přenášet tyto vzpomínky a lekce z nich kupředu jako součást toho, kým jsme dnes, a zároveň osvobodit sebe i druhé od toho, aby nás svazovaly způsobem, který už nepotřebujeme.
A je úplně v pořádku truchlit. Je v pořádku cítit tíhu toho rozloučení, bylo to totiž součástí nás, až do hloubky našich kostí. Ale pamatujme, každý konec, bez ohledu na to, jak bolestný je, vytváří prostor pro nové začátky. To, co s láskou uvolníme, nás nikdy skutečně neopustí, promění se, usadí se v naší duši jako síla, moudrost a pochopení našeho příběhu.
