Článek
Vnímám že jako společnost jsme v posledním desetiletí velmi fokusovaní na výchovu dětí. Na to, abychom jim jako rodiče uměli poskytnout bezpečné místo, kde by mohly plně rozvinout svůj individuální potenciál, kde najdou zázemí pro svůj zdravý psychický vývoj. Což samo o sobě je velmi zodpovědný záměr.
Ostatně, který člověk, poté, co se stane rodičem, by pro své děti nechtěl udělat to nejlepší.
Ale navzdory této bohulibé snaze také vnímám, jak jsme se střemhlav a dosti sebevražedně vrhli z jednoho extrému do druhého. Že jsme tak moc upřednostnili zájmy našich dětí, až jsme úplně zapomněli na ty naše.
Jako máma čtyř dětí vnímám svůj vlastní vývoj rodičovských dovedností a kompetencí. První roky to pro mě bylo dost náročné. Chtěla jsem našim dětem dopřát všechno, co jsem si v dětství nemohla sama dovolit. Měla jsem velký problém nastavit jim hranice, protože jsem nechtěla, aby jakkoli trpěly. A nepřipouštěla jsem, aby byly vystavovány stresujícím podnětům. Byla to cesta do pekel. S přibývajícím věkem a počtem dětí byla tato strategie v rámci zachování zdravého rozumu absolutně nevyhovující.
Postupně mi začalo docházet, že se mi to tolik vytoužené mateřství stalo malou noční můrou a nebyla jsem v té stereotypní realitě s dětmi vůbec spokojená.
Proto dnes chápu všechny ty úplně vyřízené, úzkostné a často depresivní rodiče, kteří v dobré víře chtějí svým dětem dopřát svobodu a autentičnost.
Už je v tomto modelu ale nemohu podporovat. Jdou totiž přímo proti sobě.
Takto si jistě své naplňující rodičovství nepředstavovali. Jenže hluboko zakořeněný pocit vlastní nekompetence spolu s trendem všudypřítomných super schopných matek, nejen v online prostoru, s těmi prvotními představami často pěkně zamával.
A právě pro tyto mámy a také táty, kteří to chtěli jinak, lehčeji, spokojeněji píšu následující řádky.
Spokojený rodič musí nejdříve znát a umět uspokojit svoje vlastní potřeby, aby mohl ze své plné zdravé kapacity uspokojovat potřeby svých dětí.
Měl by si nejdříve ujasnit, kde jsou jeho vlastní limity a hranice, co už jde přes čáru a umět toto dobře komunikovat. Právě tím totiž učí své děti, že limity jsou nezbytnou součástí všech vztahů a života vůbec.
A v neposlední řadě je důležité si uvědomit, že každé dítě potřebuje občas zažívat určitou míru diskomfortu, úměrně jeho věku se potkávat se stresujícími podněty a zažít si řešení těchto situací. Pokud má za zády bezpečné prostředí, kam se může vrátit, svěřit se a tak nějak rozpustit do bezpodmínečného přijetí, jsou právě tato nekomfortní místa pro něj ta nejvíce formující část pro pocit vlastní sebehodnoty a zdravé chuti do života.
