Ing. s handicapem: Bez angličtiny jen na lokální trh

Měl jsem ho v ruce. Pevný papír, podepsaný a opatřený pečetí. Diplom Ing. – inženýr strojař. Pět let dřiny, probdělých nocí nad výpočty a zpracováváním úloh v laboratořích. V ten slavnostní den jsem cítil, že mám klíč k celému světu. Věřil jsem, že jsem na prahu skvělé kariéry, že se o mě budou firmy doslova prát, s vizí nadnárodních korporací a složitých globálních projektů.

Moje očekávání byla stejně robustní jako konstrukce, které jsem se učil navrhovat. Myslel jsem si: Jsem inženýr! Potřebují mě!

Realita však narazila jako špatně navržený nosník.

Rozeslal jsem desítky životopisů do prestižních, mezinárodních společností – do automobilového průmyslu, do energetiky, všude tam, kde se točily velké peníze a kde se odehrávala špičková technologie. Pozvánky na pohovory přicházely, ale atmosféra v zasedačkách byla jiná, než jakou jsem si představoval.

Pohovor začal technickými otázkami, které jsem s přehledem zvládal. Dokázal jsem vysvětlit principy tepelného výměníku, spočítat krouticí moment i navrhnout optimální toleranci pro hřídel. Ale pak, vždycky, přišel ten moment.

„Děkujeme, pane inženýre. A nyní, pojďme si zkusit pohovor v angličtině, abychom prověřili vaši schopnost komunikovat s našimi zahraničními partnery a mateřskou společností.“

A v tu chvíli se celá moje inženýrská brilance proměnila v trapné koktání.

Moje znalosti byly teoreticky dostatečné na složení zkoušek ve škole, ale naprosto nedostatečné pro plynulou obchodní a technickou konverzaci. Nedokázal jsem spontánně reagovat, přesně popsat projekt nebo argumentovat své návrhy. Ta neochota a nervozita, s jakou jsem skládal dohromady jednoduché věty, mi srazila vaz u každého stolu.

Z pohovoru na pohovor se situace opakovala. „Velmi slibný technický profil, ale bez plynulé angličtiny to dál nepůjde.“ Tahle věta, zdvořilá, ale neúprosná, mi jasně ukázala, že mé ambice na kariéru v mezinárodním týmu jsou zatím pouhým snem.

Po měsících frustrace, kdy se mé sebevědomí otřáslo v základech, jsem musel kapitulovat před realitou. Ambice se zřítily.

Nakonec jsem přijal nabídku od malé strojírenské firmy v nedaleké vesnici. Inženýr – konstruktér. Je to poctivá práce. Navrhujeme součástky pro místní zemědělce a subdodavatele, řešíme praktické problémy s obráběním a svářením. Můj šéf mě zná jménem a na oběd chodím do místní hospody. Žádné videokonference s Frankfurtem, žádné cesty do Asie.

Moje mzda není taková, jakou jsem si představoval, a mé projekty nejsou v katalogu NASA. Ale tady, v tiché kanceláři uprostřed polí, si uvědomuji, že jsem se musel vrátit k základům.

Tahle práce je můj ústupový manévr. Je to důkaz, že diplom bez schopnosti komunikovat v globálním jazyce je pouze poloviční klíč. Zjistil jsem, že pro velké firmy je má slabá angličtina větší nedostatek než absence pěti let praxe.

Teď vím, kde je má největší mezera. Po práci, místo sledování televize, sedím u počítače a drtím technickou angličtinu. Moje ambice nejsou mrtvé, jen se změnila cesta. Ten drahocenný diplom mi otevřel bránu k technickým znalostem, ale ty nejdůležitější dveře – ty, které vedou do mezinárodního světa – si musím odemknout sám, s pomocí slovníků a gramatiky.

Jednoho dne ty dveře otevřu. Ale prozatím je mým domovem malá strojírenská dílna, kde se mluví pouze česky a kde mi dali šanci, ačkoli mé sny byly původně daleko větší.