Článek
Když jsem poprvé vystoupil na stanici Šindžuku v Tokiu, připadal jsem si jako v sci-fi filmu. Všechno zářilo, lidé se pohybovali v dokonalých proudech a vzduch voněl po polévce ramen a zeleném čaji. Tehdy jsem si řekl: „Tady bych chtěl žít.“ Trvalo mi rok, než jsem pochopil, že je propastný rozdíl mezi tím Japonsko milovat a v Japonsku skutečně existovat.
První měsíce: Opojení krásou
Jako turista jsem byl v sedmém nebi. Tokio mě pohltilo svou energií. Miloval jsem večery v Shibuyi, kde jsem se ztrácel v davu pod neonovými poutači, i toulky uličkami Akihabary. Když mě město unavilo, utekl jsem do Kjóta.
Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem procházel branami Fushimi Inari za úsvitu. Nikde nikdo, jen ticho a oranžová záře mezi stromy. Seděl jsem v bambusovém háji v Arashiyamě a říkal si, že tohle je nejharmoničtější místo na světě. Všechno fungovalo. Vlaky jezdily na sekundu přesně a lidé se mi klaněli s úsměvem, který vypadal upřímně.
Střih: Realita v obleku
Pak jsem ale podepsal pracovní smlouvu a stal se ze mě „salaryman“. Ta harmonie, kterou jsem obdivoval zvenčí, se ukázala být výsledkem neúprosného tlaku.
Moje první ranní cesta do práce v zaplněném metru už nebyla dobrodružstvím, ale bojem o kyslík. V kanceláři jsem zjistil, že moje pracovní doba končí v 18:00 pouze na papíře. V reálu nikdo neodcházel před osmou večer. „Když odejdeš dřív, vypadáš, že ti na firmě nezáleží,“ vysvětlil mi kolega nad pátým šálkem silné kávy.
Zažil jsem večery, kdy jsme po dvanáctihodinové směně museli jít na povinný drink s šéfem. Seděli jsme v zakouřeném baru, všichni byli k smrti unavení, ale museli jsme se smát šéfovým vtipům. To je ta odvrácená strana omotenashi – zdvořilost, která se mění v povinnost, z níž není úniku.
Domov, který není domovem
Postupně se krása chrámů v Kjótu začala vytrácet pod tíhou únavy. Viděl jsem kolegy, jak spí vestoje v metru, a četl o fenoménu karoshi. Pochopil jsem, že ta neuvěřitelná čistota ulic a dokonalý servis jsou vykoupeny životy lidí, kteří nemají čas na vlastní rodinu.
Jako cizinec jsem navíc narazil na neviditelnou zeď. Můžete mluvit japonsky, můžete jíst hůlkami lépe než místní, ale v očích sousedů v malém tokijském bytě s papírovými stěnami zůstanete navždy hostem. Sympatickým, ale cizím.
Odjezd s láskou i respektem
Když jsem z Japonska odjížděl, v kapse jsem měl lístek na Šinkansen a v srdci smíšené pocity. Miluji tu zemi víc než kdy dřív, ale už vím, že nejkrásnější je pro mě tehdy, když se na ni dívám z okna kavárny s pasem v kapse a zpáteční letenkou v batohu.
Japonsko je krasavec s maskou. Je to fascinující destinace, která vás naučí pokoře a estetice, ale jako místo pro život vyžaduje oběť, kterou jsem nebyl ochoten přinést.
