Článek
Moji rodiče jsou skvělí lidé. Otec je inženýr, matka doktorka práv. Jsou zvyklí na to, že titul je začátek pro každou důstojnou kariéru. V naší rodině se to bere jako nutnost. Všichni bratranci a sestřenice už mají tituly, nebo je pilně získávají. Budu snad první, kdo se k tomuto pomyslnému cíli nedostane.
„Karel má takovou hlavu, že by mohl dělat cokoli,“ říkají rodiče na rodinných oslavách s hrdostí v hlase. A já vím, že ta hrdost je křehká. Bojím se, že stačí jedno špatné rozhodnutí, chybějící Ing. před jménem, a ta křehkost se přemění na zklamání. Mám pocit, že bez diplomu prostě nebudou hrdí, ačkoliv se mě snaží přesvědčit o opaku.
„Dělej, co tě baví, Karle. Ale nejdřív musíš mít jistotu. Stabilní základ,“ říká táta. A to „stabilní základ“ pro ně znamená jen a pouze Vysoká škola.
Ale ten můj skutečný „stabilní základ“ je jinde. Je v autodílně, kde trávím každou volnou chvíli.
Na té brigádě to žije. Tam, kde je oleje a benzínu, jsem doma. Mám cit pro motory, umím rozeznat jejich problémy a vím, kam sáhnout. Učím se pod rukama mistra, který mě platí slušně – už teď si vydělám víc než někteří absolventi s čerstvým titulem. Nedávno jsem sám vyměnil celou spojku. Ten pocit, když motor po mé opravě naskočí a běží jako hodinky, je tisíckrát uspokojivější než celá ta hromada učebnic.
Jednou jsem se pokusil o přiznání. „Tati, já přemýšlím, že bych zkusil rovnou podnikat. Ušetřím na vlastní dílnu. Vidím v tom smysl. Vždyť už teď se uživím…“
Táta se na mě podíval přes brýle, jeho pohled byl plný zmatku a lásky. „Ale Karle, na to máš čas vždycky. Vysoká škola ti dá rozhled, kontakty, systém myšlení… Nemůžeš se hned po maturitě zavřít do garáže. To je jako začít stavět dům od střechy.“
V té chvíli jsem se stáhl. Viděl jsem, že pro něj i pro mámu je to znehodnocení všeho, co do mě vložili. Jako bych odhazoval ten drahý, lesklý dárek, který pro mě připravili.
Takže teď balancuji. Jsem chycen v zlaté kleci potenciálu. Mám talent a skutečné uplatnění v tom, co mě baví a živí. Ale zároveň vím, že jít tou cestou by pro ně znamenalo, že jsem selhal.
Musím se rozhodnout. Buď si vyberu vlastní spokojenost a riskuji, že pro ně nebudu „dost dobrý“, nebo si vyberu jejich hrdost a riskuji, že budu nešťastný, ale s titulem, který mě neuspokojí. A já se bojím, neuvěřitelně se bojím ztratit tu jejich hrdost, protože se bojím, že s ní ztratím i část jejich bezpodmínečné lásky.
