Článek
Prach, vůně kardamomu a nekonečný sbor dětských hlasů volajících „Namasté, madam!“ – tak by se dal shrnout můj život v posledních třech měsících. Jmenuji se Anna a sedím na terase malého domku v kopcích nad údolím Káthmándú. Před sebou mám hrnek přeslazeného masala čaje a v dálce sleduji, jak se slunce opírá do zasněžených vrcholků Himálaje. Tohle je můj nový domov, svět, který je v každém ohledu opakem všeho, co jsem dosud znala.
Cesta do neznáma
Když jsem se rozhodla odjet do Nepálu jako dobrovolnice učit angličtinu, měla jsem v hlavě romantickou představu o klidném meditování v klášterech. Realita mě zasáhla hned po příletu. Káthmándú je chaos – barvy, hluk, motorky kličkující mezi posvátnými krávami a všudypřítomný prach. Moje působiště je ale naštěstí o pár hodin cesty dál, v malé vesnici, kde se čas měří spíše polohou slunce než hodinkami.
Bydlím u místní rodiny. Můj pokoj má hliněnou podlahu a postel tvrdou jako kámen, ale pohostinnost mých „hostitelů“ je nepopsatelná. Každé ráno mě budí cinkání zvonků u nedalekého chrámu a vůně čerstvých placek sel roti. Moje „didí“ (starší sestra), u které bydlím, neumí anglicky skoro ani slovo, přesto si rozumíme. Stačí úsměv, gesto rukou a společné loupání čočky na večerní dál bhát.
Moje třída, můj chaos
Škola, kde učím, je skromná betonová budova s plechovou střechou. Když prší, neslyšíte vlastního slova. Moje třída čítá třicet dětí různého věku, které sedí v dřevěných lavicích a s napětím sledují každý můj pohyb. Na začátku jsem byla vyděšená. Jak mám učit děti, které mají k dispozici jen jednu potrhanou učebnici a kus křídy?
Rychle jsem ale pochopila, že v Nepálu učebnice nejsou to nejdůležitější. Děti jsou hladové po kontaktu se světem. Učíme se písničkami, hrami a kreslením. Když jsme probírali barvy, vyběhli jsme ven a děti mi ukazovaly barvy na svých šátcích, na květech rododendronů nebo na srsti toulavých psů. Jejich nadšení je nakažlivé. I když někteří z nich musí jít každé ráno hodinu pěšky do kopce, aby se do školy dostali, v jejich očích vidím neuvěřitelnou jiskru a vděčnost.
Nejsilnější moment? Když mi malá Bishnu, která byla na začátku tak plachá, že ani nepromluvila, na konci týdne podala kostrbatě napsaný lístek: „I like English. You are my friend.“ V tu chvíli mi došlo, že tu nejsem jen proto, abych je naučila gramatiku, ale abych jim ukázala, že svět za jejich horami je zajímavý a že mají šanci se v něm neztratit.
Život v rytmu dál bhátu
Můj život mimo školu je o minimalismu. Naučila jsem se prát prádlo v ruce u obecní pumpy, kde se scházejí všechny ženy z vesnice. Je to centrum společenského života – sdílejí se tu drby, recepty i starosti. I když jsem pro ně „videshí“ (cizinka), přijaly mě mezi sebe.
Jídlo je kapitola sama o sobě. Dál bhát tarkárí (čočka, rýže a kari zelenina) jím dvakrát denně. Rukama. Zpočátku to byla výzva, měla jsem rýži až za ušima, ale dnes už mi to přijde přirozené. Chuť čerstvého koriandru a pálivého chilli mi bude v Evropě chybět. V Nepálu se nikam nespěchá. Když nejde elektřina (což je často), zapálíme svíčky, povídáme si nebo jen tak koukáme do tmy. Člověk tu získá úplně jinou perspektivu na to, co ke štěstí skutečně potřebuje.
Lekce, kterou jsem dostala já
Často se říká, že dobrovolníci jezdí pomáhat, ale nakonec nejvíc pomůžou sami sobě. Je to klišé, ale pravdivé. Nepál mě naučil trpělivosti. Naučil mě, že radost se dá najít v šálku horkého čaje nebo v tom, že se vám podaří vysvětlit rozdíl mezi „be“ a „have“.
Děti v mé třídě mě naučily odolnosti. Přes všechny těžkosti, které jejich rodiny zažívají – od chudoby po následky zemětřesení, které je stále patrné – se neustále smějí. Jejich optimismus je nezdolný.
Zítra nás čeká školní výlet k místnímu vodopádu. Už teď vím, že to bude den plný křiku, smíchu a mokrých školních uniforem. A až se večer vrátím, unavená a zaprášená, budu vědět, že tohle rozhodnutí opustit na čas svůj komfort byl ten nejlepší krok v mém životě. Nepál mi nevzal jen dech svou krásou, ale ukradl si i kousek mého srdce.
