Článek
Další kandidát na nejkratší zápis v deníku:
Dnešek, jinak ničím výjimečný (výlet na Super Market pro další knihu (Grisham – Last Juror), ráno pro vodu) zakončila brutální vichřice s bouřkou, jen tak tak, že jsem doběhl jen lehce mokrý na net, kde jsem se dozvěděl, že mi Indové vízum mají dát, tak jsem zítra zvědav. Každopádně velký dík patří zlatým mým blízkým a přátelům doma v Praze, kteří věnují čas a úsilí zařizování mého indického víza.
Čekání jako základní činnost
Na tomto místě bude možná namístě pozastaviti se nad jedním ze základních rysů cestování na „blind“ do „méně civilizovaných“ částí světa, o kterém nováček nemá ve svých romantických předcestovních představách ani tušení a zkušený matador na něj raději příliš nemyslí, a sice čekání.
Čekání cestovatele provází neustále a čekáním stráví mnoho, ne-li většinu času na cestě. Čeká se na dopravní prostředky, a když se člověk nakonec dočká a nasedne, čeká se na další cestující, čeká se na nesčetných policejních kontrolách, na palivo, na zastávkách na jídlo, čeká se na to, až se uvolní sesuv půdy, který zavalil cestu nebo až opadne voda ze zatopené cesty. Čeká se, až se opraví porucha nebo vymění kolo při defektu – u autobusu či náklaďáku docela „operace“. Čeká se na ubytování, čeká se na úřadech při hlášení pobytu, čeká se při vyřizování jízdenek, při vyřizování VÍZ (zde již 3. týden), čeká se na lepší počasí, čeká se na zprávy o možnosti se někam dostat, čeká se, až bude člověku lépe, když mu není dobře (v této části světa to většinou znamená, až poleví průjem), atd, atd.
S rostoucí teplotou v důsledku postupu přes poledníky směrem k rovníku pak většinou doba čekání roste a se rychlost všeho možného se zpomaluje. Pokud tedy nejde o motorový dopravní prostředek – na celém subkontinentu i dále v JV Asii se jezdí rychle a zběsile, ale myslím, že ve zběsilosti vedou pákistánští řidiči.
