Článek
Na úvod mi nezbývá než s lítostí zkonstatovat, že nyní nastává období chudé na snímky. Pozorný čtenář si jistě všiml, že již včerejší zápis byl doprovozen pouze jednou titulní fotografií. Důvody jsou dva: 1) sada fotek od 9. 8. do 4. 9. se ztratila v propadlišti digitálního prostoru (z tohoto období se zachovalo pouze 6 snímků uložených ve výběru pro slíbené a neuskutečněné promítání) a 2) statečný fotoaparát, který přežil pád na ledovci Batura, se nakonec rozbil, takže v době pokusů o jeho opravu v Islámábádu jsem až do sehnání nového nepořídil snímek žádný.
Toť na vysvětlenou, proč bude nyní v článcích snímků méně. Ale zpět k životu na cestě.
Další, celkem rušný den, ale zato úspěšný. Začal tím, že jsem se ráno probudil v louži vlastního potu, protože pokoj nemá okno, a tak ani přes noc „nevychladne“1] a drží si vedro. Vystřelil jsem na net, ale včera nově objevená kavárna nefungovala a další byly zavřené, tak jsem se vrátil do hotelu na snídani a na net vyrazil později.
Z 20 došlých emailů byl jeden od Houby s informací, kde v Pindí kluci bydlí, a tak jsem po relativním úsilí hotel Paradise Inn našel. Kluci však byli venku, a tak jsem jim nechal vzkaz, že se zastavím ve 14.00 (check-out měli v 15.00) a vyrazil pro věci a zkouknout kemp do Islámábádu. Chvíli jsem měl bobky, že to zpátky do 14.00 nestihnu, když jsme cestou tam uvízli v zácpě, ale nakonec jsem vše v pohodě stihl.
V domnění, že budu moci po klucích poslat nějaké zbytečnosti domů jsem se ještě pokusil sehnat Chitrali hat - typickou vlněnou čepici - ale jen malé velikosti, a tak jsem toho nechal a šel za kluky.
Právě vše balili do tahačáků a když jsem viděl, kolik toho mají, ani mě nenapadlo se jich ptát, zda by mi nějaké věci vzali domů. Není divu, když cestou sem jim věci letěly cargem a teď je musí provést v normální bagáži. Dal jsem jen Houbovi CD a on mně čelovku, a ještě mi dali nějaké šumivé vitamíny, bonbóny, 2 powerbary, jelení lůj, krém na ruce, hajzlpapír a zapalovače (1 jsme lovili z koše). Připadal jsem si jako dost velkej santusák.
Zvláště když mě ještě pozvali na výborný oběd, a nakonec i na zmrzlinu s nudlemi!
Pak jsme šli na net, a nakonec ještě poseděli v hotelu u čaje a kecali o lezení. Hrozně jsem jim záviděl, že letí domů a že vlastně už zítra si dají pivko a buřta. V šoku jsem se rovněž dozvěděl, že den poté, co jsem opustil basecamp pod K6, spadl přesně na místo, kde jsem měl stan, veliký balvan. Tomu se říká „o chlup“.
Rozloučili jsme se a já šel přebalit do Al Fallahu věci, které jsem měl schované na PTDC, a snažil se něco vyhodit, ale moc mi to nešlo. Na radikální vyhazování je ještě čas podle toho, jakou cestu nakonec zvolím.
Mára ještě navrhl zajímavou a nejjednodušší variantu řešení mé situace, a sice prostě odjet do Indie, dokud mi vízum platí, a překročit dobu jeho platnosti. Bojím se však, že na takové řešení nejsem dost velký desperát a nemám pro něj příliš nadšení. Navíc dost pochybuju o Márovu hlavním argumentu, že si překročení víza na hranicích s Nepálem vůbec nevšimnou. Navíc se mi stále více líbí varianta „průstřelu“ Tibetem, která sice také není příliš legální, ale přijde mi stále lepší, než pár dní před vypršením víza vstoupit do Indie a překročit ho o více než měsíc.
Vyběhl jsem ještě ven, protože ze mě v hotelu tak teklo, že nešlo nic dělat. Vše bych totiž rozmáčel. Dost dlouho mi trvalo, než mě napadlo pustit větrák. Venku jsem ještě v internetové kavárně zkontroloval e-mail, koupil křupky a vrátil se zpátky do hotelu.
1 Jakékoliv slovo s kořenem „chlad“ je v tomto smyslu zcela nevyhovující, neb vychladnutím se zde popisuje snížení teploty ze 45 na 40.
