Článek
Třináctého sice nebyl pátek, ale i tak to byl docela mazec. Pro tělo, ducha i peněženku. Z na první pohled „levného“ dne se vyklubala pěkná utrácečka. Ale popořádku.
Nekřesťanská vstávačka v 2:45 ráno poté, co jsem spal všehovšudy tak 3 hodiny (pořád nemůžu pořádně spát), mi stejně nepomohla stihnout džíp, který měl jet mezi 5.30 a 6. Po chvilkovém bloudění, resp. zpanikaření ve tmě (měl jsem pocit, že v daném místě mám mít řeku na druhé straně) jsem v 5:40 dorazil k Alikovi do Kande, který mi sdělil, že džípy byly plné a tak jely již v 5, takže bych je stejně nestihl.
Dávám si čaj a CIGÁRA (mňam, mňam), abych se trochu posilnil na tu pěší štreku do Khaplu, i když si v duchu říkám, že nějaký džíp určitě pojede a vezme mě. Chyba lávky. Žádný džíp až na jednu krátkou výjimku (tak 3 km do Muchily) za celý den skutečně nejede. Došlapal jsem tedy tak 35 km až na most přes Shyok River, tak 3 km před Khaplu, kde mě vzal chlápek zadarmo. Totální pakárna, nohy nadranc (jsem zvědav, jak půjdu další trek) a záda (resp. krk) taky. Jediným světlým okamžikem byl chlapík ve vesnici před mostem, který mi dal tak ½ kila meruněk, které v dolní části údolí Hushe rostou všude.
Stejně je zajímavé, jak si člověk na začátku pochodu pyšně říká, že když je na všechno připraven, tedy i na eventualitu pěšího absolvování cesty plánované pro dopravní prostředek, nemá žádný problém. S přibývajícími kilometry a pálivým potem v očích tato lehkost přemýšlení na celé čáře ustupuje utrpení pochodu, touze co nejrychlejšího dosažení cíle a v podstatě jakémusi nepřemýšlení, prázdnu, automatizaci, robotizaci…
Cestou do Khaplu
Kolem 13:00 dorážím do Khaplu a jdu se ubytovat k Mohamadovi o Fresh and Nice (jaká ironie, méně vhodný název pro ubytování pro osobu v mém stavu snad opravdu vymyslet nelze). Pokoj, resp. místnost nemá ani postel ani zámek, ale mně je to fuk, hlavně abych zul bagančata z opuchýřovaných (jeden prst a jeden malíček – ze zapaření goretex negoretex) nohou a pak hurá dolů na levný gáblík. Když si jdu umýt ruce do své budoucí sprchy a záchodu přes zahumusený dvorek, vážně přemýšlím o přestěhování do mně již známé Khaplu Inn.
Objednávám si polévku a chicken fried rice. Polévka je vynikající a místo fried rice mi přinášejí mísu kuřete v kořeněné mastnotě, do které se já blb pouštím bez slůvka protestu, že jsem si objednal něco jiného. Již během jídla začínám tušit, že se bude jednat o jednu z nejdražších položek na jídelním lístku. A je tomu samozřejmě tak. Ještě ke všemu mám docela scvrklý žaludek a tak jídlo ani nemohu sníst. Hrůza.
Když se Mohamada ptám, jestli jede nějaký mikrobus nebo jiný dopravní prostředek do Skardu (všechny dnešní busy již jely), od vedlejšího stolu mi chlápek nabízí svezení cargo jeepem za 200. Po delším váhání (bus stojí jen 70,- Rs) nabídku beru (nějak se mi v Khaplu nechce zůstat) a nasedám do starého Land Cruisera (stejně je to moc pěkné auto), kde volím místo na korbě. Usínám vsedě a prospávám soutok Shyok River s Indem a tak když mě na policejním checkpostu budí k zápisu, absolutně nechápu, že řeka najednou teče opačným směrem. Z džípu mě ve Skardu vysazují přímo před hotelem Sadpara, kde mají dokonce volný můj bývalý pokoj č. 9.
Jdu do města pro prášek na praní, neboť jsem se zcela masochisticky (spíše pragmaticky – aby uschlo) rozhodl všechno vyprat, tedy pro velké prádlo. Suché jsem si nechal jen Styxy a čisté moirové tričko. Snad mě v tom neukamenují, až si půjdu ven zakouřit. Hezkou past jsem si to vytvořil. Ven kvůli nedostatečnému zahalení nemohu a uvnitř také nelze kouřit, protože se tam suší prádlo. Prostě na to prdím a zkusím jít na dvorek.
Nebyl jsem sám, kdo musel prát. Údolí Hushe.
P.S. Takto špinavou vodu z prádla jsem ještě v životě neviděl. Kam se hrabou kalné vody Indu. Indus je vlastně zakalený stejnou špínou, jako voda po mém prádle. Není to ani voda, spíše kašička.
