Článek
Ráno mě budí slunce, což se dalo čekat, když nemohu kvůli puchýřům chodit. Je jasné, že výstup na Burji La se nekoná, protože čekat ve Skardu, až se puchýře zahojí, si nemohu dovolit. Upravuji sandál tak, aby prsty přečuhovaly a já na ně tak nemusel došlapovat, a jdu (pajdám) pro lístek na bus do Gilgitu. K mému překvapení bus NATCO dnes nejede, a tak si kupuji lístek u Mashabrum Tours na 12:00.
Včerejší milkshake mi natolik zachutnal, že opět kupuji mléko, mango a dnes i cukr a jdu se do hotelu totálně zapatlat ruční výrobou lahůdky, po které mimochodem prdím 1. ligu.
Sprcha, sbalit, zaplatit a dopajdat na mikrobus, který odjíždí s ½ hodinovou sekerou. Po Skardu se procházejí prapodivně vypadající turisté - běloši, nejspíše účastníci oslav 50. výročí prvovýstupu na K2. Krátím čas jejich pozorováním. Nakupují takové nesmysly, že je zřejmé, že domů letí a nic nevláčejí na vlastním hřbetě.
Na krkolomné, nebezpečné a nervy drásající cestování jsem již evidentně zvykl, protože se cestou v mikrobusu nebojím, jen trochu když začíná pršet a řidič místo aby zvolnil, jízdu přiostřuje. Prostě Insha Alláh.
„Ano, pořád rovně, možná lehce doleva“. Body language jako z partesu. Údolí Hushe, Baltistán
Po příjezdu do Gilgitu ještě na autobusáku zjišťuji bus do Sostu, odkud pomastím dál do Číny. Do města mě bere chlápek z nějaké cestovky, nic netušíc, že ze mě mu žádné peníze nekápnou. V Madině je volný můj bývalý pokoj, tak to vyvolává lehký pocit jakoby návratu domů. Čaj na uvítanou od Yakoba vše umocňuje.
Jen si myji ruce a hned běžím na net, celý natěšený na zprávy z domova. Jak jsem byl ráno ve Skardu zpruzený (hezké počasí „naštěstí“ nemělo dlouhého trvání, tak Burji La treku nemusím tolik litovat), tak je mi teď v Gilgitu zase fajn. Zítra tu lehce dáchnu, dám webovou relaci a do Číny vyrazím až pozítří.
