Článek
Ráno dle dohody budím Miguela, který mě na své Vespě veze k iránské ambasádě, odkud pokračuji pěšky ostře střeženou diplomatickou enklávou přes asi 5 vojenských a policejních kontrol na čínskou ambasádu. Tam se dozvídám vše potřebné, aniž bych naštěstí musel stát frontu (1 foto, 1 kopie pasu, úřední hodiny 9–12, být dříve, 30, 50 resp. 60 USD podle délky vyřizování – 4 dny, 2 dny, ten samý den), a tudíž jedu rovnou na Peshawar Mor na Regional Passport Office nechat si prodloužit vízum. Již znalý si napřed pořizuji kopii pasu i víza, ale jaké je mé překvapení, když budova, kde úřad ještě před měsícem byl, je totálně vybagrovaná a zbývá z ní jen skelet. Office se přestěhoval na Aabpara Market, přímo přes ulici od kempu, tak 300 m. A já se trmácím přes celý Islámábád. Žádost v pohodě přijímají bez poplatků, tak snad budu mít prodloužení do středy hotové. Houby ve středu, již zítra.
Jdu do kempu, je neuvěřitelné horko a vlhko, až mi z neustálého pocení (ten pot z člověka doslova teče 24 hodin denně proudem, jako bych běžel maraton) naskakuje vyrážka a mám brutální svědění, zejména na zádech. Sprcha svědění trochu uklidňuje, ale ještě více bouřka, která tak na hodinu ochlazuje vzduch. Návštěva netu s CD mechanikou ukazuje, že „vysomrovaná“ CD jsou na prd, protože na každém je tak 15 fotek zobrazitelných a zbytek nic. Ach jo.
Následuje rýže s nějakou kejdou a průjem na sebe tudíž nenechá dlouho čekat. Pak net a do kempu do hajan. Už zas prší a všechno mě svrbí.
