Článek
Dnes se nic mimořádného nepřihodilo až na to, že jsem si trochu zacvičil (shyby, kliky, sedy lehy, záda) a předepsal si text o trekkingu, který chci odmejlovat domů, na papír, aby to rychleji odsejpalo a bylo tak levnější, až se dostanu na net. Server stále nefungoval a spojení tak dnes opět nebylo navázáno. Zítra tedy vyrážím do Číny a mejly budu řešit až po návratu, popř. v Kashgaru.
Pár postřehů o trekkingu v Pákistánu
Tak mám za sebou 1. etapu trekkingu s vrchařskou, rychlostní i vytrvalostní prémií, a tak se musím podělit o zážitky a zkušenosti.
Zkušenost první a nejhlavnější: trekking vlastní, tedy „chůze s batohem na cíl“ je onanie a masochismus v té nejryzejší podobě. Mám na mysli trekking, kdy si člověk nese své věci sám na zádech a nevyužívá služeb 3-6 nosičů na trekaře, jak je zde u trekkingových skupin běžně zvykem. Domorodci skutečnost, že člověk nemá průvodce, nosiče ani kuchaře, vůbec nechápou, a tak jsem se naučil větičku, která je vždy pobaví: „I am four in one, the trekker, the guide, the porter and the cook.“
Sólo chození po horách má však za následek bágl o hmotnosti 25-30 kg podle toho, na jak dlouho člověk do hor jde, a tudíž kolik nese jídla, které v momentě, kdy si ho hodí na záda, nelze označit jinak než „žrádlo“ s množstvím nejrůznějších přívlastků, které nelze publikovat, které si chápavý čtenář snadno domyslí a které se samozřejmě vztahují na veškerý obsah batohu, nikoliv jen na jídlo. Takový batoh, neboli svině či krysa, má pak za následek vidění okolních krás skrze filtr „krve, potu a slz“, a to ještě pouze v momentech odpočinku, neb při chůzi je lépe koukat, kam člověk šlape.
A zase žula, samá žula. Nangmah Valley, Pákistán
Tento skeptický pohled na celou záležitost se radikálně mění v okamžiku, kdy člověk dorazí na místo, „kde se dobře kouří“, tedy na místo, kde se rozhodne přespat. Někdy lze vybírat, někdy ne, záleží na vodě a rovné ploše na spaní. Vždy se však jedná o místo krásné, kde není živé duše, a ze žrádla se jako mávnutím kouzelného proutku (ve skutečnosti je to zásluhou do té doby neúměrně těžkého vařiče a flašky s benzinem) stávají ty nejvybranější lahůdky a svět je vůbec najednou zase krásný.
Člověk už nic nemusí s výjimkou snad rychlého ošplouchnutí se v ledové vodě, dokud nevychladne (člověk, ne voda, ta už víc vychladnout nemůže) a pak už nezbývá než vegetit, vařit, pokuřovat a sledovat, jak z okolních stěn a štítů létají ledové a kamenné laviny.
Po setmění šup na kutě a ráno celý kolotoč nanovo. Vzato suma sumárum lze konstatovat, že utrpení vlastního vláčení se s báglem je tak akorát vykompenzováno pohodou zakempování, absencí lidí (až na pár pastevců) a hlavně svobodou, když člověk může jít, kam chce1, kudy chce a spát může, kde chce a jak chce, kromě pasteveckých chatrčí, které jsou však vždy obsety dobytčími lejny, které se suší a slouží jako topivo, a tudíž by u nich spal stejně jen blázen či trusofil, existuje-li taková úchylka. Pro Evropana zvyklého na všemožné zákazy, příkazy a omezení pohybu ve volné přírodě je to svoboda až neuvěřitelná a opojná.
1 To neplatí pro tzv. restricted areas – např. ledovec Baltoro (na kterém Pákistán rýžuje na poplatcích a kam se těm poplatkům navzdory hrnou všechny davy) – a closed zones, tedy ledovec Siachen, o který se mydlí Pákistán s Indií.
