Cesta do Asie, 20 let poté – 18. 7. 2004, SOST, Pákistán

Nedočkavše se internetového spojení, vyrazil jsem dnes do Číny. Již předem jsem věděl, že cesta bude obnášet noc v Sostu, neb dopravní spojení na sebe nenavazuje. Mikrobusy a autobusy jezdí vždy ráno a z Gilgitu do Sostu trvá cesta 6 hodin, takže autobus do Číny, který jezdí také ráno, je již dávno pryč.

Ráno kupuji sušenky, které jsem včera večer, když jsem nemohl usnout, celé snědl (mimochodem, teď trochu zhulenej opět zápasím, abych je nesežral), a „luxusní“ piezoelektrický!!! zapalovač za 10 Rs, platím Madinu, kde opět nechávám odlehčovací balíček, takže jsem opět „rozkrámován“ po půlce Pákistánu a jedu na 10:00 na autobusák. Mikrobus do Sostu je již poloplný, a tak netrvá dlouho, než vyrážíme. Takto málo místa na nohy jsem ještě nezažil. Mám z toho otlačený kříž od spony na ledvince, jak jsem byl v sedačce zapasovanej. Zastávka je v Karimabádu, ve velmi pohostinné oblasti Hunza Gojal, kde je kaňon řeky Hunza poněkud zařízlý do terénu a údolí vévodí Rakaposhi. Před vesnicí Passu se charakter hor i kaňonu výrazně mění do otevřenějšího údolí s mnohem rozlámanější horninou. Ledovec Batura spadá opravdu až skoro k silnici (Karakoram Highway – KKH).

Po příjezdu do Sostu mi závozník z mikrobusu radí Siachen Inn jako levné bydlení. Šéfík na mě nejprve zkouší za špinavý pokoj se sprchou 150,- Rs, já zkouším 100 a on: „of course, sir“, takže pohoda. Procházím se, na PTDC (pákistánský tourist office) zjišťuji proceduru celního odbavení a v návaznosti kupuji lístek za 1.210,- Rs do Tashkurganu v Číně. Vydřiduši. Pak se jdu projít k řece, kde mě evropsky oblečený, velmi solidně vypadající chlapík zve k sobě domů (do firemního domu) na čaj. U čaje dostávám pozvání na večeři, které rád přijímám a jdu si pro ponožky, protože je pěkná zima, a vyměnit 50 USD za číské juany (reinmimbi).

Pak se vracím zpět na návštěvu, kde mi chlapík povídá o sobě, své export-import firmě, o nezávislosti Kašmíru, jejíž je stoupencem, o islámu a muslimech a dalších věcech. Již u čaje, když přišli jeho kámoši, mi nabízel, že mi dají zahulit, což jsem ještě odmítl, neb jsem nevěděl co a jak, ale před večeří jsem již neodmítl a dal si pár pěkných šluků. Zajímavé je, že nikdy nejsem nijak zvlášť zhulenej ani vysmátej (ani s Němcem v Gilgitu, ani teď). Možná je to tím, že člověk je stále ve střehu (o to víc chystá-li se intoxikovat), a tím zhulenost potlačí.

Po hulení následuje epesní večeře ze skopového (jak jinak), které takto dobré jsem ještě nejedl. Kouzelný je hostitel, který jakmile spatří, že do jídla hrábnu levou rukou, se na mě podívá, chvíli sleduje a pak s nadějí v hlase se napůl otázkou napůl oznamovací větou táže: „jsi levák, že“? Když mu jeho předpoklad potvrdím, pokračujeme spokojeně v tureckých sedech na zemi okolo ubrusu v jídle.1 Pak čajík, siesta, rozloučení a ztemnělým Sostem na kutě.

Beru si deníček do hospody v hotelu, že ho píši, neb v pokoji není světlo, ale sotva začnu psát, jsem odchycen spolucestujícím z Gilgitu, historikem a učitelem, který mi dává obsáhlou přednášku (místy i přínosnou) o vzniku Pákistánu, u které jeho 14letý syn usíná. Děda je úplně jasný učitel, neb například když si chci napsat význam slova Pákistán (pak = pure, holy, svatý; stan = land, země, čili Holyland), nenechá mě se slovy: „to si napíšeš, až to dopovím“. A když to dopověděl, hezky mě ponoukl: „a teď si hezky napiš ten Pákistán“. Fakt byl rozkošnej a ještě cestou na pokoj mě zkoušel, zda skutečně ovládám pozdrav asalám alejkum, když jsem si ho odmítl na jeho pokyn zapsat s tím, že ho již umím.

Zajímavý byl jeho názor, se kterým jsem se zde již setkal, a sice že radikální islámští teroristé jsou až reakcí na akce protivníka, tedy např. Izraele, USA, Indie (proti Kašmíru), který je ozbrojený. Tím se jedná o obranný akt slabšího napadeného vůči ozbrojenému agresoru.

PS. Pozorný čtenář si jistě všiml, že celá řada snímků nese známky úprav v pravém dolním rohu, případně divné kompozice. Je to důsledkem odstranění časového razítka AI klonováním resp. ořezem snímku. Tento nešvar zmizí bohužel až za dlouhé měsíce v Indonésii s třetím fotoaparátem (předchozí 2 cestu nepřežijí), u kterého je mi vysvětleno, že všechny důležité informace včetně data jsou k dispozici v „košilce“ snímku. Já neználek jsem si otisk data na snímku jako naprostý nováček na poli digitální fotografie nastavil, abych si pak usnadnil orientaci. Kdybych tušil, kolik práce jsem si přidělal…

1 Pro ty, kteří to nečetli dříve: v Asii se levou rukou utírá zadek (bez papíru), pravou pak jí a dělá všechno ostatní.