Článek
Napadl mě dobrý název pro knihu o vandrování: „Rok v jedněch kalhotách“. Napadlo mě to, když jsem přemýšlel, jak se zbavit přebytečných krámů: íbíček (boty na skalní lezení), vaku na vodu, který mám navíc, map, průvodců, kalhot Rip Curl, košile, pytlačky na ryby, leathermana, nezbytníku, kloboučku, atd. atd. Posílat to domů je nesmysl a prodat to tady asi nebude úplně jednoduché. Každopádně v Madině již visí inzerát.
Dnes jsem si též poprvé od odjezdu došel na normální záchod a zas taková paráda, jakou jsem čekal, to nebyla. Kadění na turecký způsob mi přijde lepší, protože člověk má u toho mnohem roztaženější půlky, a tak znečištění zadnice po aktu není zdaleka takové. (Foto na ilustraci tohoto odstavce naštěstí neexistuje - čtenářům se ještě jednou omlouvám, ale historky tohoto typu jsou neoddělitelnou součástí vandrování po těchto částech světa. Zároveň je to jakýsi tréning, protože pořádné záchodové historky teprve přijdou.)
Neustále přemýšlím, jak vyřešit svou svízelnou vízovou situaci a kudy se nakonec vydat, takže jako jedna z velkých výhod cesty přes Čínu mi přijde pivo, i když vlastně vůbec nevím, jak je to s pivem v Indii.
Teď se válím v posteli, resp. na povalu1 v krásné místnosti v Guesthousu Diran, sám, a poslouchám, jak na střechu buší kapky deště.
Ve znamení deště byl i celý den a nyní jsem rád, že jsem ráno nevyměkl a na túru vyrazil, i když bylo na 100 % jasné, že bude pršet. A pršelo. Asi čtvrthodinku za Minapinem na mostíku přes řeku Minapin. A pršelo celou cestu až do Tagaphari a přestalo až cestou zpět v Hapakunu. Já chytrák jsem byl líný obléci si goretex, a tak jsem se do něj navlékal úplně promočený - když se nakonec rozpršelo tak, že nebylo zbytí - pod jediným převisem širokodaleko. Převis byl bohužel přímo nad potokem, takže jsem sice byl pod převisem, ale stál jsem v potoce. To, že jsem na sebe goráč navlékl až promočený, mělo za následek, že jsem na hřebínku před základním táborem pod Rakapshi (Tagaphari) pěkně vykosil a zahřál se až cestou zpět nad Hapakunem. Dole jsem byl natošup a celý, na tři dny psaný trek, mi trval 5 hodin.
Základní tábor pod Rakapoší
Tím jsem si vytvořil spoustu času (dorazil jsem ve 12.00) na šlofíka, vaření, praní, sušení, kouření, pití čaje, sprchu (ta byla jako první, samozřejmě), zastřižení kníru, vyčištění vařiče, zničení kamínku na náramek, který jsem lžící vyráběl, a spoustu dalších věcí.
Jedinou stinnou stránkou na dnešním počasí bylo, že bylo prd vidět, naštěstí kromě ledovce Minapin, který je úžasný, obrovský a v dolních partiích nádherně rozbitý a jakoby vyhřezávající z postranních morén.
Po uskutečnění té spousty výše uvedených činností následoval další šlofík, po němž přišla dlouho očekávaná, a stejně jako včera výborná, večeře.
1 hromadná postel pro více nocležníků u nás běžná v krkonošských lyžařských boudách
