Článek
Po ranním čajíčku vyrážím na indickou ambasádu, kde je povážlivá fronta Pákistánců a 4 Francouzi z kempu. Žádání o vízum je celkem nedůstojné u okénka venku, které je zamřížované tak, že při podávání žádosti a dokumentů úředníkovi skrz mříže si člověk div nezlomí ruku a okénko je navíc neprůstřelné, neprůhledné a zvukotěsné, takže člověk neslyší, co po něm úředník chce. Další hrůzou je nekřesťanský poplatek 500,- Rs za fax! do Prahy. Že mi do fronty zabaví nůž, bych ještě pochopil, ale že i zapalovač a cigára, to už ne. Opět se potvrzuje totální zabedněnost místních, resp. indických úředníků/strážců, kteří mi na požádání dávají jen jeden formulář žádosti o vízum. Ale řekl jsem prostě „form“ v singuláru, tak mi dali jeden „form“, i když vědí, že potřebuji 2. Jinak si to nedokáži vysvětlit.
Následuje nákup snídaně a mléka na čaj a mangový milkshake. Squash nestíhám, protože musím ve 13.00 zkontrolovat v nějaké internetové kavárně e-mail, při kteréžto příležitosti „pokecávám“ i s kamarádem a spolulezcem Hadem.
Pak pokračuji do photoshopu na F-10 Markazu (část Islámábádu), kde mi potvrzují mé obavy, že foťák je v čudu, resp. v čudu je díl, který v Pákistánu není k dostání. Pro foťák si musím druhý den, neb byl asi u nějakého externího opraváře.
V kempu se cpu špagetami se zeleninou, vegetím, čtu, spím a poté již obligátní net. Dnes vynechávám shami burger, ale zato si dopřávám limču. Starosti mi dělá můj MSR Miox Water Purifier – zařízení na purifikaci vody na pitnou - neb chvílemi vůbec nereaguje na stisk tlačítka. Přijít o něj by bylo horší než o ten fotoaparát.
