Článek
Dnešek začal slibně telefonátem s konzulem, který vstřícně nabídl sepsání dopisu na indickou ambasádu, na jehož základě by mi vízum udělili. Dopis však musí podepsat 1. tajemnice, která však v daný moment byla mimo, takže mám zavolat za 2 hodiny.
Za 2 hodiny jsem byl spojen přímo na 1. tajemnici, která mi vynadala takovým způsobem, že jsem si to na nástěnku dát nemohl. Nenechala na mě nit suchou a zařekla se, že nehne prstem, dokud vyřízení mého víza nedostane befelem od vrchního ředitele z Prahy. Muselo jí naštvat, že jsem jí „obešel“ a že takto asi bude skutečně muset něco ve věci učinit. Křičela na mě, jak na malýho Jardu. Že jí nebude poroučet žádný subalterní úředník z Prahy!
Ihned jsem běžel na net celou šlamastyku nahlásit do Prahy v obavě, aby z toho mí blízcí neměli nepříjemnosti. Uklidnili mě, že všichni jsou v pohodě a že 1. tajemnice snad dopis podepíše. Tak jsem zvědav. Bojím se, že že bude ještě tak 100× naštvanější, až zjistí, že jsem si „stěžoval“ v Praze.
Nic jiného se snad kromě nákupu benzínu do vařiče a špaget (byly nasladko s jogurtem, který dokáže výborně suplovat tvaroh, a máslíčkem) nepřihodilo. Večer přišla buřina, kdy se ani neblýskalo, ale bylo konstantní světlo, jako problikávající žárovka položená na obzoru.
