Článek
Telefonováním jsem zahájil i dnešek. 1. tajemnice byla slušná a stručná a bylo cítit, že se k té slušnosti tak trošku nutí. „Dopis máte připraven.“ Toť bylo od ní v podstatě vše. Na ambasádě byli fajn, dopis mi dali a omluvili 1. tajemnici, že je údajně mimo, ale já myslím, že mě jen nechtěla vidět.
Střelhbitě jsem upaloval k Indům, ale ti se mnou vyběhli sviňským krokem jako s prašivou bledou tváří. Úředník si vzal dopis, na 10 min s ním zmizel a pak jenom vystrčil ruku z opancéřovaného okénka se slovy: „go apply to your own country.“ A bylo. Myslím, že na naší ambasádě tohle museli vědět.
Konečně jsem si popletl časy a ihned běžel na net na relaci dohodnutou na 12, ale až po přihlášení na MSN mi došlo, že je 12 hodin místního času, čímž mám ještě 3 až 4 hodiny čas. Šel jsem tedy pro čápátí a zeleninu, ze které jsem si udělal salátek a čápátí si dal s máslíčkem.
Následovala cesta do internetové kavárny ve správný čas, vaření špaget s druhou půlkou zeleniny, troška lenošení a odražení Ira přibyvšího na kole, který vypadal, jakoby se mi chtěl nastěhovat do „mojí“ boudičky. Vše jsem jasně uvedl na pravou míru zamknutím a odchodem na 2. kolo netu. K večeři shami burger a zmrzlinka.
Nejlepší historka dnes však proběhla po cestě na naší ambasádu pro dopis, kdy jsem málem přišel o hlavu, neboť chlapík, který mačetou sekal trávu, mě na své backhandové straně vůbec neviděl, a kdybych nevytušil, že mě nevidí a neuhnul, byl bych o hlavu kratší. Pokud chce člověk přežít, je třeba myslet za ostatní na každém kroku.
