Článek
Taškurganské vstávání proběhlo celkem brzy, neboť jsem se za ušetřený peníz těšil na „beef omelette“ za 6 Y k snídani. Z omelety se bohužel vyklubala naprostá mazlavá hrůza s nadrobno nakrájeným lančmítem. Ách jo.
Nakládání a nastupování do autobusu probíhalo s klasickou laxností, podobně jako včerejší odjezd z Kašgaru, neb v 8:00 hodin místního času (10 pekingského – což je oficiální čas pro celou Čínu bez ohledu na geografickou polohu toho kterého místa), tedy v okamžik odjezdu se řidič v klidu díval v přilehlé hospodě na televizi. Přejeli jsme na imigrační a celnici, kde před námi odbavovali francouzskou expedici z Muztagh Ata, a navíc se celý autobus musel vyložit (i ze střechy) a opět naložit, u čehož se pákistánští cestující postarali o klasickou rvačku o to, kdo se první dostane dovnitř a klasický bordel, neboť všechno zboží narvali na všechny sedačky a nebylo si tudíž kam sednout. Byli skutečně kouzelní, kdy se dveře uprostřed zuřící bitky o místo u dveří před autobusem otevřely a celé to zápasící klubko Pákistánců se narvalo do busu, kde poté, co urvali místa, zjistili, že zdaleka není narváno, protože se tam narvali sami, a tak vše volné zaplnili právě tovarem. Nakonec se však všechno nějak urovnalo a tentokrát již všemi cestujícími narvaný autobus za dvě a půl hodiny vyrazil směr Pákistán. Cestou se nic zvláštního nepřihodilo, až na ztrátu jednoho Japonce, o kterém jsme se v Sostu dozvěděli, že neměl pákistánské vízum, a vopruzu u vybírání poplatků za vstup do NP Khunjerab. Fakt zlodějna.
Pákistánská celnice na Karakoram Higway
Další 2 Japonce jsme pak ztratili v Sostu. I když měli jet s námi (já, Nicole, Gavin a Francouz) jen do Passu, do mikrobusu prostě nedorazili. Celní odbavení bylo naprosto v pohodě, jen se mě zeptali, co mám v báglu, a když jsem jim řekl, že věci na kempování, popřáli mi hezký pobyt a mohl jsem jít dál.
Odjezd mikrobusu také nebyl úplně jednoduchý, protože po naložení a nastoupení do jednoho jsme museli přestoupit do druhého, kterým jsme pak již skutečně vyrazili. Po nedlouhé době jsme při brždění ztratili kufr, ale naštěstí letěl před auto, tak se o tom alespoň vědělo. Majitel se pěkně rozčiloval. Ani se mu nedivím.
Zpět v Pákistánu. Výběr vstupného do Chundžerábského národního parku. Platí i ti, kteří pouze projíždějí.
V Karimabádu vystoupili všichni moji dočasní společníci a já pokračoval sám s pár Pákistánci do Gilgitu. Kaňon řeky Hunza nádherně a magicky osvětloval dorůstající měsíc, který v jeden okamžik zahalil mráček tak, že měsíc se svými moři a krátery připomínajícími laskavý obličej nejprve vypadal, jako že má kníra a posléze jako že je strašně vysmátý. Nádhera.
Ještě jednou magická pustina na cestě z Kašgaru před Taškurganem - okraj pouště Taklamakan
Po příjezdu do Gilgitu se na autobusáku vyskytl problém absence odvozu do města, neboť malé suzuki po soumraku nejezdí, ale naštěstí řidiče mikrobusu ukecal výmluvný spolucestující, který se mnou cestou konverzoval, aby nás odvezl na bazar. Chvíli to trvalo, ale nakonec za 10 RS souhlasil a přes 2 policejní kontroly se zátarasy a osobními prohlídkami (mně ne, mně slušně pozdravili a popřáli hezký pobyt) nás odvezl do centra kousek od Madiny.
