Článek
Dnešek tak krásně začal a v půlce se zkazil Jobovou zvěstí o tom, že indická ambasáda v Islámábádu nedává Čechům víza.
Vstal jsem celkem brzy, dal si sprchu, vajíčka k snídani, vybalil jídlo a provedl jeho inventuru, sepsal si seznam na nákup zásob na Batura Trek a vyrazil na nákup. Ještě před tím jsem však provedl jednu zásadní věc, a sice napsal si kalendář a udělal celkem přesný fahrplán treků a cestování tak, abych 18. 8. ráno stál v Islámábádu před indickou ambasádou ve frontě na vízum. Mou spokojenost z dobře vykonané práce však totálně nabourala Klára s Jirkou z Čech, kteří mi sdělili onu Jobovku ohledně indických víz. Zažádali, ambasáda poslala za 500 Rs fax na pražskou ambasádu, která žádost nepotvrdila, resp. zamítla. Zkusili to i přes našeho velvyslance, který telefonicky mluvil s indickým, proběhl další fax, opět zamítavá reakce, a tak vízum prostě nedostali. Zvolili tedy cestu do JV Asie přes Čínu.
Cesta údolím řeky Hunza
Naštěstí tam byla i skupinka Maďarů, kteří ubalili černý afghán, a tak jsem tuto velmi nepříjemnou novinku mohl „vydejchat“ v lehkém rauši. Napadlo mě hned několik řešení: 1) prostě to zkusit, nejlépe přes to, že mám platné vízum, a tudíž žádám jen o jeho prodloužení, 2) pokusit se po mejlu zjistit, jak se situace skutečně má (jedná se prý totiž o odvetné opatření indické strany proti tomu, že Češi přestali vydávat víza Indům na více místech a udělují je pouze v Dillí), což jsem učinil a poslal e-maily na ambasádu v Praze a Islámábádu, 3) zkusit kamaráda s diplomatickými styky, zda by ve věci nemohl něco učinit, 4) nechat si domova udělat indické vízum v Praze do 2. (náhradního) pasu a ten si nechat poslat, 5) jet přes Čínu, což se mi moc nechce a velmi by to zkomplikovalo cestu do Nepálu. V duchu se modlím, že se s tím přeci jen něco stane, protože uplyne více než měsíc, a tak by odvetné opatření mohlo pominout. Každopádně by to však znamenalo prodloužení pákistánského víza, ať již kvůli času na další vyřizování, nebo na cestu do Číny.
Řeka Hunza
Při psaní jsem poslouchal výklad velmi dobře anglicky mluvícího a civilizovaně vypadajícího Pákistánce, příslušníka klanu na hranicích s Afghánistánem, o zvycích, kodexech chování a principech života těchto kmenů.
- Oficiální vláda nemá v těchto oblastech žádný vliv a kontrolu, a pokud chce vlil uplatnit, musí to provést tak, že uplatí vůdce kmene. Navíc tyto kmeny provádějí faktickou ostrahu hranic s Afghánistánem, takže pákistánská vláda je jim jaksi zavázána.
- Tyto kmeny žijí podle vlastních etických, morálních a náboženských kodexů, a to především díky své izolovanosti od okolního světa.
- Tento člověk tvrdil, že pokud se v těchto „tribal areas“, jak se oblasti obývané daným kmenem v angličtině nazývají, skrývá Usáma, není to zrovna proto, že by k tomu příslušníky kmene přímo nutil, či jim za to platil, ale protože přišel jako host a jejich povinností je podle islámských zvyklostí ho chránit.
- Jednotlivé kmeny žijí podle starých (pro nás někdy až barbarských) tradic a velmi striktně je dodržují. Když například člověk sedí se zbraní na klíně, zbraň musí mířit k zemi nebo k nebi tak, aby nemířila na nikoho. Pokud by se tak stalo a dotyčný (ten na koho zbraň mířila) by do 40 dnů zemřel z jakéhokoliv důvodu, kmen zesnulého má právo člověka, který takto (i když třeba nešťastnou náhodou) svou zbraň na zesnulého namířil, zabít či jinak sankcionovat. To samé platí o zabití psa, jako symbolu ochrany a bezpečí. Takové věci jsou prostě vnímány jako zlé úmysly, a když pak dotyčného klepne pepka, zastřelí vás, protože jste si blbě sedli s flintou na klíně. Nemohu si pomoci, ale v hlavě mi víří myšlenky na středověk.
Takže zítra vyrážím na Batura Trek a budu se celou dobu modlit, abych měl ve schránce e-mail, že víza dávají bez problémů a že mám kdykoliv přijít.1
Dalším postřehem, který chci již dlouho zaznamenat, je způsob pití vody v hospodách. Většinou se pije z nerezových kalíšků. Co je však nechutné, kalíšky se nemyjí! Prostě leží celý den na stole a hosté z nich pijí celý den. Někteří si je vyplachují a vždy vodu chrstnou na zem. Z hygienického hlediska hrůza. Naopak při pití z lahví s hrdlem vždy v celé Asii uplatňují hygienický způsob konzumace a to tak, že si vodu do úst „nalévají“ bez kontaktu se rty, zejména tam, kdy je možnost, že z lahve bude píti více lidí.
1 Hahaha, už tam na mě čekají…
