Článek
Jak jsem si večer pochvaloval krásnou noc, tak jsem byl ráno otrávenej, když na stan začaly v 4.00 bubnovat kapky deště. Byl to docela slejvák, protože byla bouřka a s přestávkami pršelo až cca do 7.30. Když jsem se šel vyčůrat, nalepily se mi na sandále bakule z bahna, neb déšť poměnil prašný povrch v totální čvachtandu. Podtekl mi i batoh v apsidě, takže popruhy se krásně vymáčely v bahně stejně jako já, když jsem lžící kopal okolo stanu odtokový járek.
Když jsem ale v těch 7.30 vylezl, zjistil jsem, že na obloze jsou fleky azura a začal se hotovit k odchodu. Dost se mi ulevilo, neboť jsem si nedokázal představit cestu zpět pod těmi hliněnými stěnami za těchto podmínek.
Počasí se zlepšovalo, za chvíli hnali okolo pastevci z Uzokhpirtu stádo koz, a tak jsem se zeptal, zda si na místě mohu nechat stan a věci. Reakcí bylo neuvěřitelné: „of course, sir“, a tak jsem svižně vyrazil. Zde bych opravdu nečekal, že mi budou rozumět, a dokonce anglicky odpoví.
Za chvíli jsem prošel Uzokhpirtem (malebným – jako doposud všechny pastevecké osady) a pokračoval krásnými „ablation valleys“ – ablačními roklinami, vzniklými odtáváním ledovce, táhnoucími se podél boční morény Batury, až jsem se „vyloupl“ na obrovském „alluvial fan“, neboli náplavovém kuželi, který mi zcela paradoxně připomněl africkou savanu. Tak obrovský byl. On to vlastně ani nebyl kužel, ale obrovská planina, kde se horký vzduch tetelil jako na poušti.
Pastevecká osada Uzokhprit u ledovce Batura.
Z Batury (jednotlivé vršky jsou od JV k SZ následovně: Passu Dior – 7295, Passu sar – 7478, Muchu Chhish – 7453, Batura I – 7794, Batura II – 7762, Batura III – 7729 a Batura IV – 7594), resp. z Muchu Chhish, létaly obrovské laviny (jedna až úplně dolů na ledovec) a to byl tedy pěkný hukot.
Lavina ze SZ stěny Muchu Chhish (7.453 m n. m.) z ledovce Batura
Po soutoku řeky Werthum s Baturou (lépe po jejím vtoku pod ledovec) zmizely ablační rokliny, a tak jsem to kousíček před Shilminem (konec treku, resp. dané etapy) otočil (stejně bylo již 13.30, a v tu dobu jsem začátek návratu tak akorát plánoval) a mastil stejnou cestou zpět. Potkal jsem skupinu pákistánských trekkerů, jejichž vůdce se do mě nahusto pustil, jak to, že s sebou nemám vůdce, tak jsem mu vysvětlil, že jsem horolezec, což ho zklidnilo a všichni jsme pokračovali svou cestou.
Počasí chvíli vypadalo, že se zkazí, ale nezkazilo, tak jsem si hned po příchodu do svého kempu hopnul do potoka a umyl pořádně se umyl. No, spíše vymrazil.
Kdo na snímku najde můj (pozor, nápověda) oranžový stan, má bod. Ledovec Batura, Pákistán
A pak následovalo klasické cpaní se a vaření čaje až do soumraku, resp. východu měsíce, který je naprosto fantastický, báječně nasvěcuje okolní štíty a který jsem 2 hodiny jen tak pozoroval.
Ráno mě můj včerejší nápad, resp. plán jet přes Tibet nepřišel zase až tak geniální, tak jsem opravdu zvědav, jak to všechno dopadne.
Cestou jsem myslel na Sebastiena, Francouze, horolezce a učitele lyžování, kterého jsem potkal v Madině a který chce dát sólo trek ze Shimshalu do Skardu. Velmi smělý plán.
