Článek
Tak to je docela pěknej mazec, tady na té lodi. Připadám si jako přistěhovalec z Evropy cestou na Ellis Island.
Vše začalo ráno snídaní a vykydáním se z Wishna Sibyaku, kam z dceřiného losmenu Sibyak dokonce zavolali, zda jsem vstal a nezapomněl, že odjíždím.
Nezapomněl a lehce po 9.30 se dostavil do losmenu, kde již čekala spousta domorodců a kde jsem dostal lodní lístek. Jeho kontrola potvrdila, že mě samozřejmě oškubali jako slepici, neb cena na lístku je 250.000,- a já zaplatil 350.000. Nejvíce mě štve, jak člověku lžou do očí! Včera jsem se jasně ptal, kolik činí jejich provize a oni se zapřísáhli, že nic, že lístek stojí prostě 350.000. Neměl jsem však sílu začít se dohadovat a nechal jsem to plavat.
Cesta do Belawanu byla dost stísněná, ale ty necelé 3 hodiny se daly vydržet. V Belawanu jsem koupil vody a vrhl se, resp. byl vtažen do neuvěřitelné tlačenice, ve které mě dav „donesl“ až k můstku a já se nalodil do útrob obrovské lodi „KELUD“, made in Germany (zaplať pánbůh) in 1998.
Nalodění na Kelud
Všude byli lidi, pomalu i na stropě a já se impulsivně nechal nést doleva. Nějaký chlapík se mě zeptal, kam chci, ale mé odpovědi nerozuměl, a tak jsem mu ukázal lístek a on začal po schodech klesat s davem a se mnou dolů.
Na palubě č. 2 se vydal někam, kde má „postel“ č. 177 rozhodně nebyla, a tak jsem si své místo v kajutě pro 40 lidí našel sám. Chlápek se dostavil za chvíli a dožadoval se bakšiše, tak jsem s ním vyběhl. První dojem z lodi byl, že je neuvěřitelné, kolik broučků a hmyzu má na ní svůj domov. Není divu, deck 2 je nejnižší obývanou palubou s kulatými okénky těsně nad hladinou moře. Fakt je to síla. Vše připomíná filmy o cestách lodí na začátku minulého století, včetně davů v přístavu na břehu.
Davy na molu při naloďování na Kelud
Nechal jsem baťůžek i igelitky s mandarinkami, sušenkami, nudlovkami a vodou na posteli (efektivní hlídání věcí není prostě možné) a vydal se na průzkum lodi. Moc jsem toho nevyzkoumal a byl jsem rád, že jsem dokázal prokličkovat mezi těly ležících, sedících a stojících lidí, kteří zabrali doslova každičký volný koutek lodi, včetně klíčových chodeb a schodišť, a najít venkovní palubu, kde jsem pokuřoval, sledoval cvrkot a další valící se davy na břehu a posléze i odtažení Keludu remorkérem od břehu.
Cestou z přístavu na volné moře jsme minuli spoustu nákladních lodí kotvících na obzoru mimo přístav.
Kromě velkých nákladních lodí míjíme cestou z přístavu i rybářské bárky všech velikostí
Strávil jsem na venkovní palubě docela dost času, a když jsem sešel dolů do svého „kutlochu“, nemohl jsem ho najít, protože všechny dveře byly zamčené a místo tak nebylo vůbec poznat. Jakýsi domorodec vládnoucí fragmenty angličtiny mi vysvětlil, že všechno je „locked“ protože „ticket check“.
Moc jsem tomu nerozuměl, proč by měli zamykat celé podpalubí kvůli kontrole lístků, a tak jsem se vydal opět nahoru, abych našel někoho, kdo mi vysvětlí, co se děje. Našel jsem dokonce okénko s informacemi, v něm však bohužel 2 domorodce, kteří neuměli ani slovo anglicky. Odchytil jsem tedy člověka v uniformě, který však též jako kolovrátek opakoval, že všechno je locked a že „ticket check“. Než jsem se rozkoukal, zamkl mi před nosem dvěře na venkovní palubu a já tak nemohl ani ven, jak jsem plánoval. Zkusil jsem to ještě o patro výš, ale i tam se již zamykalo, a tak jsem přijal pozvání chlápka a přisedl k němu na zem do maličké skulinky. Uměl trošku anlicky, ale nebylo mu vůbec rozumět, a tak ho za chvíli „vyautovali“ 17ti letí mladíčci se svými ze školy nabiflovanými otázkami. Bohužel však šlo o klasickou situaci, kdy nebyli schopni reagovat na žádnou složitější otázku.
Za chvíli se ze dveří pro posádku vyhrnula tlupa posádky v různých uniformách, svižně všem zkontrolovala lístky a zmizela po schodech dolů.
Za další chvíli pak přišel maník, odemkl dveře a život na lodi se vrátil do normálních kolejí. Posléze jsem zamykání pochopil. Kdyby nezamkli, potenciální černé pasažéry by nebylo možno v labyrintu lodi odchytit a zkontrolovat. Opět jsem se chvíli procházel po lodi, hlavně venku, což vůbec není jednoduché, protože každý, kdo zná 2 slova anglicky, konkrétně hey/hello míster, se chce kamarádit. Je to hrůza. Soukromí na lodi neexistuje.
Dalším silným zážitkem byla večeře. Frontu jsem čekal, ale ne takovou! Stoupl jsem si na konec a výdej jídla čekal za 1. rohem. Když jsem k němu postoupil, otevřel se mi pohled do dlouhé (tuším tak po polovině boku obrovské lodi), lidmi narvané chodby, kterou po obou stranách lemovali nocležníci. Měl jsem chuť se na frontu vykašlat a najmout si za 1,000 Rs pikolíka, který by mi jídlo přinesl, jak mi poradila jedna ze spolucestujících, ale nakonec jsem si řekl, že to nějak skousnu a v nevětrané a přeplněné chodbě jsem málem vypotil duši. Má mysl se upnula na konec chodby a místnost za ní, která vypadala jako jídelna. Chyba lávky. Byla to jen další obří kajuta třídy Ekonomi, kterou fronta procházela na další chodbu, do další kajuty třídy Ekonomi a pak do další chodby na druhém boku lodi, kde na jejím konci člověk dostal hliníkový tác s hrstkou rýže, kousíčkem rybičky (v mém případě ocásek) a cosi, co vzdáleně připomínalo zelí naložené ve vodě. Nevím, zda to stálo za hodinové utrpení. Byl jsem rád, že jsem našel volné místo na schodech, kde jsem mohl véču zkonzumovat, jsa překračován davy lidí proudícími nahoru i dolů.
Následovalo cigárko na venkovní palubě a návrat dolů do podpalubí, kde nyní píši tyto zážitky poté, co jsem musel své „story“ jednoduchou angličtinou předat svým spolucestujícím ženám a dívkám, které mě obklopily a začaly se vyptávat, sotva jsem začal psát.
