Cesta do Asie, 20 let poté – 4. 9. 2004, LÁHAUR, Pákistán

Dnešek jsem zahájil využitím místní pračky (je to tedy eufemismus pro dané zařízení), takže jsem zaběhl pro prášek a vypral.

Následovala prohlídka pamětihodností Láhauru, zpestřená třemi zážitky.

1. dostal jsem se poprvé v životě do pěší zácpy ve zúženém místě uličky ve starém městě. 20-30 m trvalo tak 15 minut a stálo spoustu strkání a mačkání.

Dalším zážitkem bylo svezení na motorce od chlapíka, kterého jsem se ptal na cestu k pevnosti. Odvezl mě tam, pozval na čaj, já pozvání přijal, takže mě zase odvezl kamsi do hloubi starého města do kanceláře svého kamaráda, vypili jsme čaj a zase mě odvezl k pevnosti.

A do třetice mě nejprve před mešitou odchytl chlapík a zeptal se mě, odkud jsem. Odpověděl jsem a on mi odříkal spoustu pozdravů v češtině a dokonce i „tři sta třicet tři stříbrných stříkaček…“ Na jeho žádost jsem ho naučil „Julii“ a „dolar, libra, rubl“ (zkuste si to). Nejlegračnější bylo, jak si jazykolamy foneticky přepisoval do urdů.

V mešitě mě odchytl studentík, že si chce popovídat anglicky. Tak jsme chvíli povídali (spíše tedy on odříkával nabiflované otázky a fráze) a za „odměnu“ mně ukázal akustické triky v mešitě. Nejlepší byl ten, kdy on šeptal do jednoho rohu chodby a já měl ve druhém pocit, jakoby šeptala zeď. Bohužel jsem se kluka ale nemohl zbavit, když jsem již sám chtěl jít na rozhlednu. A to ani poté, co jsme po mnoha zdvořilých pokusech mu jasně řekl, že chci jít sám. Musel jsme mu prostě utéct.

Rozhledy z rozhledny byly, dalo by se říci, standardní a já se pak okolo kanónu Kim (podle kterého začíná Kiplingův román Kim) vrátil do hotelu, kde byl Jim, se kterým jsme pokecali a posléze se vypravili na net. Večer pak následovala „kuřácká“ seance s Jimem & Bridgitte, po které jsem byl dočista zhulenej a usnul jako dudek.